Łukasz Kamiński, Solidarita, opozice, disidenti

Má smysl srovnávat Solidaritu s jinými opozičními hnutími v zemích východního bloku? V podstatě by se dalo hned říci, že v tomto případě šlo o jedinečné hnutí, jelikož celkový počet opozičních aktivistů ze všech ostatních středoevropských a východoevropských organizací by stačil akorát tak na vytvoření jednoho závodního výboru odborového svazu Solidarita střední velikosti.

I když na první pohled nevidíme podobnosti, ale pouze zjevné rozdíly, přeci jen stojí za to si takové srovnání udělat. Takto získaná perspektiva umožní vidět specifičnost Solidarity a jejího významu pro situaci v celém „socialistickém táboře“. Ještě větší smysl bude mít taková analýza v širším historickém kontextu, a sice pokud provedeme srovnání událostí v Polsku v letech 1980–1981 i s dřívějšími velkými krizemi východního bloku, zejména s maďarskou revolucí (1956) a Pražským jarem (1968).

 

Rozdíly?

 

Začněme výše zmíněnými počty zapojených občanů. Jakékoli srovnání Solidarity s opozičními hnutími opravdu nedává moc smysl. Stačí si připomenout, že Chartu 77 do Sametové revoluce podepsaly necelé dva tisíce lidí. Tento počet dělá přitom z Charty 77 jedno z největších opozičních hnutí (a zároveň nejdéle existující) v dějinách posledních dvou desetiletí evropského komunismu.

Srovnání s událostmi z let 1956 a 1968 již nepřináší takové jednoznačné výsledky. V případě maďarské revoluce stojí za zmínku, že ve skutečnosti trvala jenom kolem dvou týdnů. Organizovaně – v povstaleckých oddílech, dělnických radách, studentských organizacích a obrozených politických hnutích – se na ní podílely desítky tisíc lidí. Pokud však vezmeme v potaz účastníky demonstrací a stávek, budou to statisíce. S přihlédnutím ke všem rozdílům vyplývajícím z ozbrojené povahy maďarského povstání rozhodně nebylo procento Maďarů aktivních v různých formách protestů menší než procento Poláků zapojených do stávek v srpnu 1980 a formování nového odborového hnutí v prvních dnech září.

V případě Pražského jara je situace jiná. Tato krize komunistického systému byla ojedinělá, protože u jejího zrodu nestály hromadné společenské protesty, ale reformy, které zahájilo vedení komunistické strany. Teprve na přelomu března a dubna vznikly dvě nejdůležitější nezávislé organizace – Klub bývalých politických vězňů (Klub 231, K 231) a Klub angažovaných nestraníků (KAN). Obě organizace dohromady neměly však více než sto tisíc členů (většina v K 231). I kdybychom k tomu připočítali studentské organizace a obrozené církevní kruhy, bylo by stále obtížné srovnávat to z hlediska počtu se zapojením Poláků v letech 1980-1981. Přitom nelze zapomínat, že zde se zapojili nejen členové nezávislého odborového svazu Solidarita, ale i zemědělské a řemeslné odbory, nezávislé struktury veteránů a důchodců, nezávislé sdružení studentů (pol. Niezależne Zrzeszenie Studentów, NSZ) a organizované skupiny středoškoláků.

 

Věc přestává být tak zřejmá, pokud změníme perspektivu a podíváme se, kolik Čechů a Slováků bránilo Pražské jaro po zásahu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Toto zapojení bylo všeobecné, týkalo se nejen obyčejných občanů, ale i velké části státních struktur, včetně sdělovacích prostředků a samotné strany. Tehdy dokonce došlo k bezprecedentní události v celých dějinách sovětského bloku, kdy byl již druhý den okupace země vojsky „lidově demokratických zemí“ svolán 14. mimořádný sjezd Komunistické strany Československa, kterého se zúčastnily více než dvě třetiny dříve zvolených delegátů. Tento sjezd nejen odsoudil invazi, ale také vyzval občany k hodinové generální stávce. Ukázal rozsah nesouhlasu, který nakonec donutil Leonida Brežněva propustit Alexandra Dubčeka, zadržovaného v Sovětském svazu, a zahájit s ním vyjednávání o kapitulaci Pražského jara. Zapojení Čechů a Slováků v tomto krátkém období rozhodně nabylo podobného rozsahu jako aktivita Poláků během Solidarity, které je v Polsku nazýváno 'karneval svobody’. Tehdejší odpor byl také mnohem širší než odpor proti zavedení stanného práva v prosinci 1981.

 

Po návratu z Moskvy do Československa vyzval Dubček k zanechání odporu. Společenskou náladu postupně ovládla skepse a další protesty, například studentská stávka v listopadu 1968, už na tom nic změnit nedokázaly. Na druhou stranu je třeba připomenout, že demonstrativního pohřbu Jana Palacha v lednu 1969 se zúčastnilo nejméně padesát tisíc lidí. K dalším demonstracím došlo koncem března, poté, co československá hokejová reprezentace zvítězila nad Sověty. Demonstrace k prvnímu výročí invaze vojsk, které se v Praze, Brně a v Liberci změnily v bouřlivé a krvavé střety s armádou a veřejnou bezpečností, lze jistě srovnávat s protesty 31. srpna 1982 v Polsku.

Není pochyb o tom, že Solidarita byla takřka jedinou nezávislou organizací ve východním bloku, která měla podobu odborového svazu. Je zde však třeba připomenout vznik samostatných odborových svazů v SSSR v roce 1978 a rovněž uskupení, která vznikla ke konci 80. let, samozřejmě inspirovaná událostmi v Polsku. Za zmínku stojí také dělnické rady, které hrály důležitou roli nejen při událostech v Polsku v říjnu 1956, ale také během maďarské revoluce, kde právě tyto rady i po ukončení bojů organizovaly nejdéle působící střediska ozbrojeného odporu a stávky. Pokud k tomuto výčtu přidáme roli dělníků v lidovém povstání ve východním Německu v červnu 1953 a v menších protestech ve stejné době v Československu a Bulharsku, vzpouru v Novočerkasku v roce 1962 a ojedinělé významnější protesty v Rumunsku před rokem 1989, ke kterým došlo v údolí Jiu v roce 1977 a v Brašově  1987, není již polská specifičnost tak samozřejmá.

Již v začátcích Solidarity, v letech 1980 až 1981, zdůrazňovali pozorovatelé její další ojedinělý aspekt, a sice silné zakořenění v náboženství. Bylo to patrné již v srpnu 1980, kdy byly přímo ve stávkujících závodech pořádány četné mše svaté a bohoslužby. Samozřejmě, že takové tvrzení odpovídá skutečnosti, ale je přitom potřeba i detailnější pohled v širší mezinárodní perspektivě. Poměrně rozšířený obraz opozičních a disidentských hnutí 70. a 80. let v jiných zemích jako zcela sekulárních či nespojených s náboženstvím není zcela pravdivý. Ve výše zmíněné Chartě 77 hrála kromě liberální inteligence a bývalých komunistů důležitou roli i skupina katolíků. Byli v ní také významní zástupci jiných vyznání. Stačí zmínit, že mezi mluvčími Charty byly takové osobnosti, jako katolický myslitel Václav Benda, Marie Rút Křížková, Dana Němcová nebo dnešní pražský pomocný biskup a v minulosti „tajný“ kněz Václav Malý. Zatímco, jak již bylo zmíněno výše, Chartu 77 podepsaly necelé dva tisíce lidí, petici, která požadovala respektování práv věřících občanů a náboženské svobody, kterou inicioval katolický opoziční aktivista Augustin Navrátil (jeden z prvních signatářů Charty), podepsalo na přelomu let 1987 a 1988 přes půl milionu lidí.

Ještě viditelnější byla aktivita katolíků na Slovensku. Podzemní církev zde byla hlavní nezávislou silou, i když se po dlouhou dobu nahlas přímo nevyjadřovala k politickým záležitostem kvůli historickým okolnostem z období druhé světové války. O významu tohoto prostředí svědčí skutečnost, že ve druhé polovině 80. let zde bylo vydáváno téměř dvacet titulů samizdatového tisku. Byli to slovenští katolíci, kdo uspořádal první demonstraci v Československu po roce 1969 – byla to takzvaná „svíčková manifestace“ 25. března 1988.

Do odporu proti komunismu se zapojovali nejen katolíci. V Německé demokratické republice poskytovala útočiště opozičním aktivitám evangelická církev. Týkalo se to především mírového a ekologického hnutí. Je třeba připomenout, že „mírová revoluce“ v NDR začala v září 1989 útokem bezpečnostních sil na účastníky již delší dobu pravidelně pořádaných modliteb za mír v kostele sv. Mikuláše v Lipsku.

I v Sovětském svazu měly disidentské kruhy své náboženské křídlo. Stačí zmínit roli, jakou odehrával časopis Kronika katolické církve na Litvě (Lietuvos Katalikų Bažnyčios Kronika), nejdéle vydávané nezávislé periodikum v celém východním bloku. V západní části Ukrajiny zase zaujímala významné místo podzemní řeckokatolická církev.

Sebeomezování

Jedním z nejvýstižnějších rysů Nezávislého samosprávného odborového svazu NSZZ  „Solidarność“ byl postup, který Jacek Kuroń nazval „samoomezující se revolucí“. Jednalo se o snahu nepřekračovat nezcela jasně definované hranice a jednat v rámci platné legislativy. Takové jednání bylo společné jak polskému odborovému svazu, tak většině opozičních a disidentských skupin 70. a 80. let v dalších zemích bloku. Projevilo se to již během srpnových stávek. Mám zde na mysli jak všeobecně známé odmítnutí nejradikálnějších požadavků (např. svobodné volby), tak také obvykle opomíjenou záležitost – mezipodnikové stávkové výbory v Gdaňsku a ve Štětíně nikdy nevyzvaly ke generální stávce.

Toto sebeomezování bylo patrné v mnoha oblastech, od vyhýbání se záležitostem, které by souvisely s hlubšími systémovými reformami, členstvím Polska ve Varšavském paktu či Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), pobytu sovětských vojsk v Polské lidové republice, až po postavení odborových časopisů. Některé z nich byly podrobovány cenzuře (např. Tygodnik Solidarność a Jedność), jiné byly publikovány s hlavičkou „pro interní použití“, což byla zjevná finta, díky které bylo možné formálně dodržovat komunistické zákony. Tento přístup připomíná taktiku mnoha disidentů, nejen sovětských, kteří se například rozhodovali spíše pro samizdat (šířený hlavně ve formě opisovaných strojopisů) než pro „ilegální“ podzemní tisk.

Sebeomezování bylo zjevné i v případě obrany politických vězňů. Zatčení Leszka Moczulského, lídra vůdce Konfederace nezávislého Polska (KPN), ke konci září 1980 nevyvolalo ze strany Solidarity žádnou reakci. Teprve krize související s uvězněním Jana Narożniaka přiměla orgány Solidarity k vytvoření celostátního Výboru na obranu osob vězněných za přesvědčení (KOWzaP), který však nakonec nebyl příliš činorodý. Místní struktury Výboru, které vznikly ve spolupráci s Nezávislým sdružením studentů (NZS), byly mnohem aktivnější. Právě tyto lokální výbory navrhly v květnu 1981 uspořádat velkou celostátní kampaň na obranu politických vězňů. Kvůli námitkám některých vůdčích osobností Solidarity byl skutečný rozsah této akce výrazně skromnější, než se původně plánovalo.

Solidarita s lidmi vězněnými pro jejich přesvědčení byla mezitím jedním z nejdůležitějších prvků činnosti disentu v celém sovětském bloku. Ani v nejtěžších chvílích se jí nevzdala například Charta 77 nebo Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který vznikl v roce 1978. Konsolidace maďarské opozice začala v říjnu 1979 právě dopisem, podepsaným 254 osobami, které požadovaly, aby státní orgány Maďarské lidové republiky zasáhly ve prospěch členů Charty 77 a VONS, kteří byli v té době v Praze souzeni.

Při zkoumání dějin Solidarity v kontextu dějin disentu v celém sovětském bloku nelze nezmínit první zjevné odmítnutí principu sebeomezování svých aktivit, a sice Poselství k pracujícím východní Evropy. Bylo adresováno „pracujícím Albánie, Bulharska, Československa, Německé demokratické republiky, Rumunska, Maďarska a všech národů Sovětského svazu“. Dokument, který byl přijat prvním národním sjezdem delegátů, vyvolal zuřivost Moskvy a stal se záminkou k uspořádání masivní propagandistické kampaně. V komentáři sovětských novin „Pravda” byl sjezd označen za „protisocialistickou a protisovětskou orgii“ a přijaté poselství jako „opovrženíhodné“. V té době však mezi odboráři Solidarity došlo k prolomení zábrany, která je dříve omezovala, a od té doby stále častěji zaznívala odvážná slova o potřebě svobodných voleb či zrušení závodních výborů PSDS. Poselství bylo také motivací k obnovení spolupráce s disidenty v Československu, která byla navázána před srpnem 1980. Krátce po vyhlášení poselství byla založena Polsko-česká solidarita, která později používala název Polsko-československá nebo Poľsko-česko-slovenská solidarita.

Vyhlášení stanného práva způsobilo návrat k taktice sebeomezování, přinejmenším co se týče prohlášení, která vydávalo vedení podzemní Solidarity. Počínaje prvními prohlášeními Dočasného koordinačního výboru Nezávislého samosprávného odborového svazu (NSZZ)  Solidarita se požadavky omezovaly na odvolání stanného práva, propuštění vězněných a umožnění legální činnosti odborového svazu. I během rozhovorů u kulatého stolu byly klíčové politické reformy – například obnovení Senátu nebo částečně svobodné volby do Sněmu – projednávány z iniciativy vlády, nikoli opozice. Samozřejmě, mnohem širší a radikálnější byl rozsah požadavků jiných uskupení, například Bojující Solidarity (Solidarność Walcząca).

Pro úplnost stojí za to zmínit často opomíjený jev – víceméně symbolické reformy politického systému Polské lidové republiky, které odrážely požadavky Solidarity, přitom byly ve své většině provedeny teprve po zákazu činnosti odborové organizace. Ještě před vyhlášením stanného práva byl přijat zákon, který upravoval činnost cenzury. Zaváděl mimo jiné možnost označování míst cenzorských zásahů v tisku. V roce 1982 byl zřízen Ústavní soud (Trybunał Konstytucyjny) a Státní soud (Trybunał Stanu). Bez ohledu na jejich skutečné postavení (nebyly nezávislé), znamenaly formální omezení bezmezné všemohoucnosti vládců Polské lidové republiky. Jako reakci na požadavek opozice lze chápat i přijetí zákona o zřízení Kanceláře ochránce lidských práv v roce 1987.

Zde se nabízí paralela s následky Pražského jara. Zatímco prakticky všechny reformy, jak ekonomické, tak politické (např. zrušení cenzury), byly po zásahu vojsk Varšavské smlouvy odvolány, jeden z požadavků byl přijat teprve po srpnu 1968 a ukázal se jako trvalý. Řeč je o Ústavním zákonu o československé federaci, který byl přijat Národním shromážděním Československé socialistické republiky dne 27. října 1968. Zákon kromě federativních mocenských struktur zaváděl i jejich protějšky v obou částech státu. Jednalo se o naplnění slovenských postulátů předkládaných nejen v období Pražského jara.

Debakl „normalizace“

 Zatímco Solidarita nakonec vykazuje, zejména v období 1980-1981, mnoho podobností s opozičními a disidentskými hnutími v jiných zemích, srovnání důsledků krize v PLR s předchozími obdobnými událostmi ukáže zásadní rozdíly.

Po přemožení maďarské revoluce zahájil nový režim Jánose Kádára masové represe. Demonstrace v prosinci 1956 a v lednu 1957 byly násilně potlačeny. Nejméně 50 lidí zemřelo v důsledku střelby do bezbranného davu. V následujících letech bylo před soudy postaveno 26 tisíc lidí, z nichž 22 tisíc bylo odsouzeno. Bylo provedeno 229 rozsudků smrti, včetně popravy premiéra Imre Nagye. Po období teroru a potlačení veškerého odporu byla vyhlášena doba „konsolidace“, tj. obnovení „normálního“ fungování komunistického systému, který pak nemusel čelit vážnějšímu odporu až do druhé poloviny 80. let. Společnost byla účinně umlčena, z historie povstání, sovětské intervence a následných represí se na mnoho let stalo tabuizované téma.

Obdobný, i když méně krvavý byl průběh potlačení Pražského jara. Během zásahu vojsk Varšavské smlouvy bylo zabito několik desítek lidí, dalších pět obětí bylo zastřeleno během již zmíněných demonstrací v srpnu 1969. V letech 1969-1971 byly z politických důvodů odsouzeny téměř tři tisíce lidí. Klíčový význam pro proces „normalizace“, vyhlášený v dubnu 1969 měly však hromadné čistky. Z komunistické strany bylo vyloučeno na 300 tisíc členů, asi 100 tisíc lidí bylo propuštěno ze zaměstnání ve všech oblastech života. Pro ty, kteří se nechtěli vzdát svých snů o demokratizaci, se volba dostupných pracovních míst omezila hlavně na pozice topičů ústředního topení, nočních hlídačů a zametačů ulic. Drtivá většina společnosti přijala nahlas nevyslovenou nabídku vládců a vskutku se vzdala jakýchkoli politických ambicí, výměnou za záruku poměrně slušné životní úrovně. Opozice, která se objevila v roce 1977, byla slabá a působila na okraji společnosti. Většina se probudila teprve po pádu Berlínské zdi, na podzim 1989. Takto opožděné připojení se Československa k Podzimu národů bylo nepochybně důsledkem „normalizace“.

Mezitím v Polsku, navzdory skutečnosti, že během stanného práva docházelo k masovým represím, brutálnímu potlačování stávek a demonstrací, přičemž orgány režimu také rády používaly slova „normalizace“ a „stabilizace“, se  status quo nikdy nepodařilo obnovit. Solidarita přetrvala, i když velmi oslabená. Postupem času se proměňovala v širší společenské hnutí, soustředěné kolem podzemního odborového svazu. Toto hnutí sestávalo z desítek organizací různých úrovní a druhů, ale zároveň se velmi rozšiřoval fenomén nezávislé kultury - masového nezávislého vydavatelského hnutí, podzemního rozhlasu atd.

Skutečnost, že na rozdíl od událostí let 1956 a 1968 nedošlo k žádné komunistické normalizaci“, je největším přínosem Solidarity a Poláků obecně. Pro pád režimu nebyly tak rozhodující události z let 1980-1981, jako právě přežití odborového svazu a opozice v podzemí.

Export kontrarevoluce

V rozporu s tvrzením komunistické propagandy nebyly v letech 1980–1981 podnikány četnější akce směrem k „exportu kontrarevoluce“ do jiných zemí, protože platilo sebeomezování revoluce“ Solidarity. Kromě dříve zmíněné Polsko-české solidarity (která však do doby vyhlášení stanného práva ani nezahájila skutečnou činnost) lze vyjmenovat pouze jednotlivé případy letáků vytištěných v jiných jazycích nebo pokusů o pašování nezávislé literatury. Jednalo se však o iniciativy jednotlivců nebo velmi malých skupin.

Paradoxně, teprve stanné právo způsobilo, že polští disidenti měli volné ruce. Po obnovení možnosti komunikace docházelo k postupnému obnovení předchozích kontaktů a navázání nových. Kromě pašování samizdatu docházelo k exportu opozičního know-how, zejména metod ilegálního tisku.

Paradoxně mnozí českoslovenští, maďarští a východoněmečtí opoziční aktivisté vzpomínají své návštěvy Polska v polovině 80. let jako okamžiky, kdy zažívali atmosféru svobody. Stále přitom probíhaly perzekuce, které byly tehdy mnohem tvrdší než v jejich zemích, důležitá byla ale síla polské opozice, viditelné projevy jejích aktivit a svobodný náboženský život.

Solidarita inspirovala opozici v jiných zemích již v letech 1980–1981. Lze však vyslovit názor, že v následujícím období byl tento vliv ještě silnější a že nakonec odehrál klíčovou roli ve vývoji událostí. Nejzřetelněji je to vidět v Československu, kde začaly po roce 1987 vznikat nové skupiny, inspirované ve velkém jejich polskými protějšky, například Hnutím svoboda a mír (Ruch Wolność i Pokój) nebo Oranžovou alternativou (Pomarańczowa Alternatywa). Ve větším měřítku došlo i k rozšíření metod fungování polské opozice. Tento vliv je do určité míry viditelný i v případě východoněmeckého a maďarského disentu.

 

***

Solidarita sdílela mnoho rysů s opozicí v ostatních zemích východního bloku, a to i navzdory zcela odlišnému rozsahu činnosti. Rozdíly vyplývaly do značné míry ze skutečnosti, že polská krize měla dlouhodobější povahu než ty předchozí. Paměť o osudech maďarského povstání a Pražského jara hrála velkou roli v  přesvědčení, že je nutné vlastní požadavky omezovat. Experiment, kterým byla legalizace Nezávislého samosprávného odborového svazu NSZZ  Solidarność, skončil přitom obdobně – použitím násilí, tentokrát ze strany místních, domácích komunistů. Ozvěny událostí let 1980-1981 a také činnosti ilegální Solidarity, se ukázaly být tak významné, že postupem času rozechvěly zdánlivě neotřesitelnou budovu evropského komunismu a významně přispěly k jejímu zhroucení.

 

Przekład Jerzy Dziewięcki. Tekst przetłumaczony w ramach projektu Dziedzictwo myśli politycznej czeskiej i polskiej opozycji z perspektywy współczesnych kryzysów – zadania publicznego współfinansowanego przez Ministerstwo Spraw Zagranicznych RP w konkursie Forum Polsko-Czeskie 2020. Artykuł wyraża jedynie poglądy autora i nie może być utożsamiona z oficjalnym stanowiskiem Ministerstwa Spraw Zagranicznych RP.

Dodatkowe informacje