Dariusz Gawin, Solidarita – mýtus, který pomíjí, nebo východisko polské politiky?

Hannah Arendtová v úvodu ke svému sborníku esejů Mezi minulostí a budoucností“ napsala: „Dějiny revolucí vyprávějící jazykem politiky snad nejniternější příběh moderního věku – léty 1776 ve Filadelfii a 1789 v Paříži počínaje a podzimem 1956 v Budapešti konče – by bylo možné převyprávět jako podobenství, jako příběh o věkovitém pokladu, který se za nejrůznějších podmínek z ničeho nic neočekávaně objevuje a potom zase za jiných, nejasných podmínek znovu mizí, jako by nebyl ničím více než fatou morgánou na poušti“.[1] Německá myslitelka zemřela pět let před srpnem 1980, proto fenomén revoluce Solidarity komentovat nemohla. Nelze však odolat dojmu, že její chápání politična dokonale zapadá do polských zkušeností z tohoto období. Solidarita byla velkou demokratickou revolucí, srovnatelnou co do svého rozsahu a patosu s tou americkou a francouzskou.[2] Sotva kdy jindy dosáhli ve svých dějinách Poláci úrovně univerzální historie tak zřejmým způsobem. V dnešní paměti té doby však kromě hrdosti převládá i hořkost. Tuto rozpolcenost dobře odráží symbol „ztraceného pokladu“. Proč se to stalo?

 

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, je třeba se zamyslet, co je podstatou dědictví Solidarity. Jaké hodnoty tvoří podstatu její étosu? Přirozeně je třeba mít na paměti celou spletitost hnutí Solidarita, které se z odstupu třiceti let třpytí všemi ideologickými barvami. Toto hnutí bylo totiž zároveň levicové a národní, konzervativní a liberální, antikomunistické a křesťanské. Každá z těchto tradic může uplatňovat své nároky na dědictví Solidarity, a přestože nemají všechny úplně stejné nároky, každou z nich lze spolehlivě doložit. To znamená, že dědictví Solidarity jde hlouběji, za úroveň myšlenkových nebo ideologických projektů moderní doby; sahá přímo ke zdrojům západního politična v tom stejném smyslu, v jakém to činily jiné velké demokratické revoluce západního světa. Proto lze v dědictví Solidarity rozlišit dvě základní vrstvy – jednu, která se vztahuje k politické sféře, a druhou náležící k sociální sféře. Tou první je svoboda jednotlivce v občanské společnosti. Obě části předchozí věty jsou stejně důležité. Je to vztah, který je třeba zdůraznit, protože moderní politické myšlení si zvyklo stavět proti sobě jednotlivce a společnost. Ti, kteří zdůrazňují práva jednotlivce, pohlíží na kolektivní práva s nedůvěrou. Tento druh napětí lze snadno popsat jako antagonismus liberalismu a konzervatismu nebo liberalismu a nacionalismu. Solidarita tuto dichotomii odstranila. Svoboda a práva jednotlivce získávaly svojí moc pouze v rámci politického společenství. Jedině tehdy, když je politické společenství svobodné a jedná zákonně, si může jednotlivec uchovat svou vlastní svobodu a mít svá práva zaručená. Toto však vyžaduje od jednotlivce vůli neustále podporovat společnost, prostřednictvím účasti na veřejném životě, neustálým zaměřením na společné blaho, otevřeností k debatě, polemikám, usilováním o shodu a připraveností nést riziko spojené s obranou společnosti. Doba velké Solidarity objevila skutečnost, že důstojnost jednotlivce se nabývá ve společném úsilí s ostatními, kteří jí pospolu, prostřednictvím společného boje a společného občanského života objevují v sobě a ve svých spoluobčanech – toto je v Polsku častá vzpomínka. Zároveň je tento objev okamžikem zřízení politického společenství jiným způsobem než prostřednictvím uzavření sociální smlouvy. Síla takového společenství vychází na rozdíl od smlouvy, které musí předcházet výpočet zisku a ztráty, ze skutečnosti, že vzniká pouto, rodí se velmi silný pocit bratrství, které spojuje lidi, kteří se zavazují žít společně v občanské společnosti - autentickém politickém společenství. . Toto pouto je prioritní ve vztahu ke všem ideologiím a institucím, které v moderní politice vznikly. Teprve na něm vznikají další struktury jako stát, národ, socialismus, vlastenectví atd. Bez tohoto pouta tyto struktury nic neznamenají. Hannah Arendt má k této politické vrstvě co říci, stejně jako další zástupci současné republikánské tradice. Takto chápaná Solidarita byla naše polská, lokální verze velké západní a zároveň univerzální tradice republikánského politična.

 

Na společenské úrovni je dědictvím Solidarity rovnost a spravedlnost. Občané sdružení v občanské společnosti chtějí, aby byl pojem svobody silně propojen s pojmem důstojnosti. Prvek toho, co je politické, se zde prolíná s prvkem toho, co je společenské – člověk žijící ve svobodě je člověk, který vede „důstojný život“, ale polský koncept zároveň důstojnosti jde nad rámec politické svobody a zahrnuje také blahobyt, „blahý život“ nebo dobré životní podmínky. Svobodný člověk nemůže být otrokem jiného člověka v politickém smyslu, ale nemůže být ani otrokem životní nutnosti. Chudoba, nedostatek není jen materiální problém, ale zároveň i problém lidské důstojnosti – chudí se cítí být ponížení, jejich důstojnost byla pošlapána, protože chudí bývají pohrdaní. Chudý člověk se proto cítí vyloučený za hranice občanské komunity; není spoluobčan, ale někdo horší. Uznání této situace vedlo v době první Solidarity k přesvědčení, že zajištění důstojného života pro všechny členy společnosti se musí stát politickým zájmem. Důstojný život je podmínkou svobody; svoboda zaručuje důstojný život. Obě tyto záležitosti nebyly v době první Solidarity rozdělovány na liberální individualismus, který snadno přerůstá v sobectví, v protikladu k socialistickému, levicovému sociálnímu státu, který pomocí státního přerozdělování odstraňuje nerovnost z moci úřední, ve jménu sociální spravedlnosti. Opět – stejně jako se Solidarita v politické sféře pokoušela spojit práva jednotlivce a práva společenství, tak v sociální sféře chtěla spojit svobodu a rovnost, hodnoty, které – jak víme od dob Alexise de Tocqueville, by měly zůstat v moderních podmínkách v nevyhnutelném antagonismu. V tomto případě jde polská zkušenost nad rámec republikánské tradice, jak ji chápala Hannah Arendtová, která vždy zdůrazňovala, že sociální oblast, oblast životních potřeb, by měla být z politiky vyloučena (jako tomu bylo u starověkých Řeků). Tato druhá úroveň dědictví Solidarity má tedy jiné kořeny než ty klasické – křesťanské. Naším průvodcem byl zde spíše Jan Pavel II. a kněz Józef Tischner, známý jako kaplan Solidarity, autor Etiky Solidarity.[3] Rovnost a spravedlnost jako základ důstojného života ve svobodě je transformovanou tradicí křesťanského milosrdenství, ve spojení s láskou k bližnímu. Ano, étos Solidarity znamenal vidět ve spoluobčanech bližní a solidarita s malým „s“ znamenala být připraven nést společně břemena. Právě kvůli křesťanským kořenům nebyl sociální rozměr polské zkušenosti socialistický (i když se může jevit jako levicový), v takovém smyslu, že socialismus dělá z hesla sociální spravedlnosti zbraň v třídním boji. Solidarita byla hnutím „pracujících“, jak se tehdy v Polsku říkalo, nikoli vzpourou „dělnické třídy“. Revoluce Solidarity proto nebyla sociální revolucí v takovém významu, jako jí byla bolševická revoluce; byla politickou revolucí, která však zohledňovala i otázku rovnosti, chápané jako rovnost důstojného života. Společenství solidárních občanů se sjednocovalo dohromady v zájmu o společné blaho a uznávalo, že je to společný závazek, který všechny spojuje.

 

Pokud takto chápeme dědictví Solidarity v jejích politických a sociálních dimenzích, je třeba říci, že dnes je zničené a rozbité a že současná generace o něj trvale přišla. To však neznamená, že se jednalo o mýtus, který tváří v tvář drsné realitě prohrál a zmizel. Toto dědictví je sice živé, ale především jako vzpomínka. Skutečnost, že současná generace odmítla a ztratila – parafrázuji slova Arendtové – poklad Solidarity / solidarity (psané jak velkým, tak malým písmenem), vůbec neznamená, že všechny budoucí generace udělají totéž. Současná generace má moc pouze nad přítomností, která ale nesahá do budoucnosti. Proč k tomu došlo, proč současná generace přišla o toto dědictví, proč si uchovává pouze vzpomínku, kterou bude moci oživit teprve někdo, kdo přijde potom? Klíč k zodpovězení této otázky může poskytnout opět Arendtová. Celá její práce byla ve znamení velkého úsilí pochopit klasickou tradici politické činnosti a vysvětlit její význam současným lidem Západu, kteří podle ní ztrácejí schopnost čerpat z tohoto zdroje politična. Zároveň však nevědomky poukazovala i na určitý neodstranitelný potenciál utopie v republikánské tradici – o tom se lze přesvědčit četbou její děl O revoluci nebo Slib politiky. Proto napsala, že se bajný poklad v západní tradici objevoval a zase mizel. Zkušenost občanské a politické činnosti v rámci politického společenství se v západní kultuře odehrává poněkud mimo racionálně konstruované příčinné souvislosti. . Může trvat kratší nebo delší dobu, ale pokaždé není dána jednou provždy, její udržení vyžaduje úsilí a péči. Nikdy jej však nelze dovést do stavu dokonalosti, protože i Athéňané, jak je Arendtová vylíčila v díle Vita activa neboli O činném životě, (anglicky pod titulem Human Condition), jsou spíše intelektuálním konstruktem, určitým modelem nebo ideální předlohou, od které se skuteční Periklovi spoluobčané lišili (abychom se o tom přesvědčili, stačí si přečíst fragmenty peloponéské války, které německá filozofka ve svých dílech důsledně vynechala). To však neznamená, že tento ideální vzorec bychom měli považovat za falešný, nebo za utopii ve smyslu, v jakém je utopie běžně chápána – tj. nesplnitelný nerealizovatelný neuskutečnitelný projekt. Politično starověkých Řeků je zde spíše měřítkem použitým na každou současnost, která se snaží realizovat projekt demokratického a zároveň republikánského politického společenství, jak je chápáno v civilizaci, kterou nazýváme západní.

 

V tomto smyslu se Solidarita účastní velké tradice Západu, je místní variantou hodnot, které jsou pro tuto tradici univerzální a základní, a jako taková poskytuje Polákům měřítko, které slouží k vyhodnocení každého polského pokusu o praktickou realizaci tohoto ideálního stavu. Jde o měřítko, protože ke všem druhům politického společenství, které Poláci v průběhu svých dějin vytvořili, se tento projekt, tato politická realita snad nejvíce přiblížila univerzálnímu, západnímu ideálnímu typu (píšu „snad“, protože z našich dějin známe několik stejně významných okamžiků – jako příklad uvedu Polskou republiku z doby hnutí prosazování práv v 16. století, dílo Ústavy 3. května 1791 nebo počátky druhé polské republiky). Solidarita, ta první, velká Solidarita – velká v doslovném významu, protože ji tvořilo 10 milionů lidí, a velká duchem, protože sahá nejdál směrem k ideálu občanského života, který vedl západního člověka po více než dva tisíce let, může být tedy po Aristotelovi označena jako entelechie Poláků, jako nejdokonalejší druh polskosti, chápané prostřednictvím ideálu občanství. Nejdokonalejší, jaký jsou schopni vytvořit Poláci, kteří žijí v koloběhu historie.

 

 

Pokud použijeme takto chápanou Solidaritu jako měřítko pro současné Polsko, jeho vady se nám stanou bolestně zřejmé.. Je pravda, že po dvaceti letech svobodného Polska si můžeme užívat osobní svobodu a státní suverenitu, žijeme v zemi, která je nesrovnatelně bohatší než před třiceti lety. Avšak svoboda jednotlivce není dnes tak úzce spjata se svobodou politického společenství; svoboda je také v rozporu s rovností a spravedlností, s myšlenkou „důstojného života“ jako podmínky svobody. Citujme burcující věty z úvodu Bohdana Cywińského k novému vydání legendární knihy Rodowody niepokornych (čes. Rodokmeny vzpurných) knihy, na které generace Solidarity vyrůstala: „Zelená pro kapitalistické podnikání některých lidí přinesla vedle mnohých celospolečenských výhod nevyhnutelnou pohromu pro mnohé jednotlivce, což způsobilo jejich jejich sociální zkázu. Vykořisťování pracujících ze strany podnikatelů je opět polským sociálním problémem. Kultura závislá na trhu a tedy redukovaná na úroveň zábavy v sobě nemá dostatek energie, aby probudila kolektivní myšlení. “[4]

Důsledky jsou bohužel vidět na každém kroku – stát je využíván jako nástroj na ochranu zájmů vládnoucích. Všeobecná veřejná apatie a lhostejnost vůči věcem veřejným koexistuje se zákeřným nepřátelstvím vzájemně bojujících radikálních menšin a elit, které dokážou pořádat zničující kampaně politické mobilizace, aby hned na to využitá témata opustily a konzumovaly plody moci. Společný zájem se rozpadl v mentální občanské válce plné nenávisti a opovržení. Na to, že odpovědnost za celek, za věci veřejné, za blaho politického společenství, by měla být běžnou záležitostí, si vzpomeneme teprve v dramatických chvílích. Pak spadnou masky, zůstáváme stát nazí tváří v tvář hrůze a vážnosti reality – jako se to stalo po 10. dubnu 2010, kdy celý národ ztuhl, ohromen po zprávě o tragické smrti prezidenta Lecha Kaczyńského. Tyto okamžiky však trvají jen krátce a pak se brzy všichni opět vrací ke známým rolím, které odehrávají v dramatu bratrovražedné války.

 

Zuřivost a úpornost této války se také zrodila někdy v dobách velké Solidarity. Její příčiny – i když pro jsou nás, trápené tímto kolektivním neštěstím, na které se díváme již několik let, nejasné – mizí někde v minulosti. Tohoto boje se konec konců účastní generace politiků, kteří se právě tehdy objevili na veřejné scéně. Nebuďme ale příliš přísní – vedle vlastních hříchů, na které lze poukázat, nesou také na svých bedrech cizí zavinění. Mám na mysli stanné právo, několik let brutálního násilí, fyzického a duševního teroru, který zmrzačil naši generaci a otrávil svobodné Polsko. Byla to doba lámání vůle jednotlivců, drcení společenské struktury, trhání sociálních vazeb. Solidarita jako hnutí toto období přežila, ale zaplatila za to obrovskou cenu. Je třeba na tento faktor pamatovat, než přičteme všechna naše selhání národnímu charakteru nebo historické nezbytnosti. Nevíme, jak tento dnešní vnitřní konflikt skončí. Je však jisté, že dědictví Solidarity, uchovávané v paměti a chápané jako měřítko, jako prubířský kámen polské reality, přežije. Její poklad – dnes ztracený, se tak stává základem polské tradice, polského způsobu vnímání podstaty politična. Je přitom pravdou, že se každý den utápíme v politice, která vzbuzuje odpor. Ale koneckonců naše vášně, náš hněv, naše politická angažovanost čerpají sílu právě z velmi silného pocitu propasti mezi tímto měřítkem a realitou. Znovu si připomeňme slova Hannah Arendtové: „Bez závěti, (...) bez tradice – která vybírá a pojmenovává, která uchovává a předává, která předvídá, kde se poklad zjeví a zda je opravdový – kontinuita času neexistuje, z hlediska lidského života neexistuje ani minulost nebo budoucnost, pouze odvěká proměna světa a biologický cyklus bytostí, které na něm žijí.“ [5]

Během stanného práva bylo provoláváno heslo: „Solidaritu nelze rozdělit ani zničit.“ Tehdy to byla pravda. Nakonec se ale ukázalo, že skutečná solidarita (ta s malým „s“) bohužel není tak neústupná a odolná vůči ranám v podmínkách svobody. Ale tradici a paměť této zkušenosti nelze skutečně rozdělit ani zničit. Ve jménu polské budoucnosti.

 

---------------------------------------------------------------------------------------------

[1] Hannah Arendtová, Mezi minulostí a budoucností, Nakladatel: Oikoymenh, Filosofický ústav AV ČR, originál: Between Past and Future, překlad: Palouš, Martin a Suchomel, Tomáš. Rok vydání: 2019

[2] Zvláštní záležitosti je vášnivý obdiv H. Arendtové k maďarskému povstání roku 1956, které vždy důsledně nazývá revoluci. Mimochodem, v kontrastu k jejímu obdivu k dělnickým radám v Budapešti překvapivě vypadá naprostý nezájem o polský říjen 1956 a polské dělnické rady, například ty, které působily ve varšavském závodě na výrobu automobilů FSO. Možná – ale je to jen hypotéza – zdroje tohoto nezájmu lze najít v období jejího dětství a mládí stráveného v Královci na počátku 20. století, které ji nakazilo – řekněme tomu tak – specificky pruským vnímáním polských záležitostí. Jako přímý důkaz v tomto ohledu mohou posloužit její poznámky o Polsku v díle Kořeny totalitarismu (orig. The Origins of Totalitarianism), které jsou bohužel trapnou směsicí nevědomosti a předsudků.

[3] Srovnej zajímavé dílo Zbigniewa Stawrowského, které spojuje obě tyto postavy v kontextu Solidarity: Solidarność znaczy więź. W kręgu myśli Józefa Tischnera i Jana Pawła II, Krakov 2010.

[4] B., Cywiński, Rodowody Niepokornych, Varšava 2010, s. 14.

[5] H. Arendtová, Mezi minulostí a budoucností, citovaná práce.

 

Przekład Jerzy Dziewięcki Tekst przetłumaczony w ramach projektu Dziedzictwo myśli politycznej czeskiej i polskiej opozycji z perspektywy współczesnych kryzysów – zadania publicznego współfinansowanego przez Ministerstwo Spraw Zagranicznych RP w konkursie Forum Polsko-Czeskie 2020. Artykuł wyraża jedynie poglądy autora i nie może być utożsamiona z oficjalnym stanowiskiem Ministerstwa Spraw Zagranicznych RP.

Dodatkowe informacje