Jacek Kloczkowski, Tradice a pokrok aneb obtíže Evropanů s řešením problémů

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1740/tradice-a-pokrok-aneb-obtize-evropanu-s-resenim-problemu

 

Pády do nesnází a pokusy z nich vybřednout - tím je trvale určován životní rytmus Evropanů.1 Tímto neblahým sklonem je vina hlavně zásadní nedokonalost lidské přirozenosti v intelektuálním a mravním ohledu, přičemž na existenci tohoto zcela zřejmého omezení se znepokojivě snadno zapomíná. Nedostatek pokory před realitou je příznačný hlavně pro stoupence pokroku - jakobíny, komunisty, levicové euronadšence atd. Svět kolem nás chtějí neustále proměňovat, a nezvažují, zda vizi, jakou mají o jeho podobě, lze skloubit se zvyklostmi a potřebami společenství, jejichž život chtějí podle vlastního uznání přeorat. Další a další politická, společenská a kulturní pozdvižení mobilizují konzervativně orientované Evropany k odporu a k obhajobě tradice. Je jen málo procesů, které by podstatu evropské politiky několika uplynulých staletí ovlivňovaly stejně hluboce a byly by tak bohatým zdrojem neustálého intelektuálního kvasu. Ani nejbližší budoucnost na tom podle všeho nic nezmění.

Problém Evropy s vlastním egem

Po dlouhá staletí neměla namyšlenost Evropanů zásadní dopad na to, jak si organizovali svůj politický a společenský řád. V oblasti politiky, ekonomiky či kultury páchali mnoho chyb, většinou si však byli vědomi vlastních limitů. Chtěli měnit hranice svých států, reformovat mocenský systém, zavádět nová ekonomická řešení, nečinili tak však ve jménu abstraktních teorií. „Temný" středověk vykazoval v tomto ohledu úctyhodný dostatek zdravého rozumu, který neochabl ani na úsvitu nové doby. Proto se i hluboké změny po staletí odehrávaly většinou v rámci stávajícího pořádku, pokud se pak onen pořádek sám proměňoval, bylo to většinou evoluční cestou.

Časem si však Evropané začali věřit přespříliš. Mělo to samozřejmě své opodstatnění. Rozlili se po celém světě, zpravidla při tom celkem snadno prosazovali vlastní nadvládu, viděli také vlastní kulturní převahu, ať už v oblasti uspořádání života společnosti nebo v oblasti umění. Ovšem, mohli se spokojit s jednoduchým konstatováním, že se to zkrátka takhle šťastně sešlo, a vyhnout se přehnané víře v sílu vlastního vlivu. Každopádně, byť se mnohé dařilo, v mnoha oblastech života se sotva dalo mluvit o spektakulárním úspěchu: zpochybňovala jej třeba jen životní úroveň širokých mas lidí a jejich závislost na vrstvách situovaných ve společenské hierarchii lépe. Háček je v tom, že potřeba provést nezbytné korekce se čím dál častěji proměňovala v pokušení přizpůsobit různé aspekty reality teoretickým záměrům i tehdy, kdy zkušenost jasně dokládala, že praxe od abstraktních ideologií naprosto odbíhá. Myslitelé a aktivisté omámení ideou pokroku se ještě ke všemu nemínili spokojit s mozolnou „pozitivistickou", „organickou prací" a se změnami uváděnými v život krok po kroku. Stále intenzivněji snili o totální změně, o převrácení veškerého řádu a o tom, že na jeho troskách postaví nejen něco nového, ale také dokonalého. Zkrátka zachtělo se jim revoluce.

Někteří konzervativní myslitelé viděli okamžik zlomu v reformaci - tehdy si prý člověk začal osobovat právo svobodně interpretovat náboženská pravidla, a pokud se v tak fundamentální oblasti uznal za hodného vydávat libovolné soudy, zatoužil tím spíše formovat svým nijak nevázaným úsudkem politickou a společenskou realitu. Kritici takovéto interpretace upozorňují, že reformace měla naopak redukovat svévolnost výkladu vyhrazeného dosud církevní hierarchii v čele s papežem. Jak jedni, tak druzí vidí politický kontext, který se prolnul s kontextem náboženským, a reformace v důsledku toho Evropu zásadně proměnila. Pořád se ovšem jednalo o proměnu v rámci dosavadního řádu, v němž se zkrátka jinak než dosud rozmístily akcenty.

Revoluce nade vše

Na totální revoluci, která by v základech otřásla náboženstvím, kulturou i politikou, si svět musel ještě počkat. Zajisté jí nebyla ukázněná Slavná revoluce, která pouze provedla úpravy v tom, kdo a jak má vládnout v Anglii. Ještě obtížněji ji lze spatřovat v různých krátkodobých sedláckých nebo měšťanských vzpourách, které většinou zůstávaly takřka bez následků. Zakladatelé Spojených států se řídili idejemi osvícenství, jejich revoluční ambice však držel na uzdě anglosaský zdravý rozum. Skutečným průlomem byla teprve velká revoluce - ta francouzská. Její cíle byly impozantní, zvlášť s ohledem na to, kde k ní došlo - ve státě nepochybně mocném a po několik staletí stabilně uspořádaném. Zdálo se, že řád je tu vyvrácen od základů. Jenomže, jak dobře víme z historie - ačkoliv přívrženci revoluce jako by tyto vědomosti vytěsňovali -, převrat přinesl hořké a pomíjivé plody. Na půdě příliš silně ocejchované starými zvyklostmi, opředené odedávna existujícími sítěmi vazeb, bylo nastolení nového pořádku podle představ doktrinářů během krátké doby neproveditelné. K pádu státu uspořádaného pod diktátem Bourbonů existovalo samozřejmě mnoho dobrých důvodů. Revoluce však probudila četné zlé sklony lidské přirozenosti a vytkla si příliš odvážné - dalo by se přímo říci příliš drzé - cíle na to, aby mohla uspět. Sotva přece lze považovat za úspěch třeba masakr Vendejců, krvavý teror, boj proti náboženství či zavedení nového kalendáře.

Lze diskutovat o tom, zda k napravení kumulujících se chyb ancien régime mohlo dojít jinou cestou. Nicméně něčím jiným je připustit, že k revoluci dojít muselo, a něčím jiným vyvodit z toho závěr, že jako politická metoda se skvěle osvědčuje. Tato lekce nepřinesla patřičné poučení. V Evropě pořád bylo co napravovat - a Evropané se s vervou pustili do práce. Nejprve si v 19. století vymyslili komunismus - či mu spíš dali novou ideologickou a politickou formu - a předepisovali jej také v jemnějším (socialistickém) vydání. Otevřeli rovněž dokořán dveře demokratickým principům (i když ne hned a ne všude v takové státoprávní podobě, jakou známe dnes) a dali se unášet na vzdouvající vlně nacionalismu (který zdaleka neznamenal hned zločinné tendence). Potom, ve 20. století, začali zkoušet, co se asi stane, když budou komunismus, demokracie a nacionalismus vyneseny na piedestal a absolutizovány. Jak však dokonale víme, šlo o dračí setbu. Tím spíš, že Evropané zabředlí do trampot vzešlých z oslnění novými ideologiemi se současně neoprostili od mnoha starých zvyklostí a jali se zaníceně (přiznejme, že už za vydatné podpory ostatního světa) řešit navršené problémy svým starým způsobem - válkami.

Nová Evropa, staré omyly

Ke zločinům 20. století došlo v měřítku natolik masovém, že je sotva lze připsat šílenství či omylům jedinců - ačkoliv i takové pokusy se vyskytly -, případně uznat je za projev ducha doby, s nímž se zkrátka sluší smířit. Překonaly vše, co si Evropané dosud dokázali zosnovat. Můžeme se sice snažit dokázat, že nikdy neměli dostatečné technické a organizační možnosti, aby sami sobě přivodili zkázu, současně se však nikdy necítili natolik oproštěni od veškerých omezení - postavili se nade vše, poprvé v takovém měřítku i nad Boha, v nějž masově přestávali věřit anebo víru přinejmenším bagatelizovali. Dvě nejzločinnější masové ideologie v dějinách - komunismus a nacismus - samy zatoužily stát se svého druhu náboženstvím. A obě se prezentovaly jako zjevný pokrok. Ba co víc, jejich horliví stoupenci - a bylo jich děsivé množství - tomu skutečně uvěřili. Dokonce ani v Německu, zemi přece velmi zámožné, se skvělou kulturou, donedávna silně decentralizovaném, nedokázala tradice účinně zabránit ideologickému šílenství. To mohla ztlumit teprve vnější síla. Komunismus v sovětském vydání byl ještě účinnější. Na desetiletí si podmanil půl Evropy a svedl nemalou a vlivnou skupinu západních intelektuálů a politiků. I dnes, kdy jsou jeho zločinnost a neproduktivnost v poměrně vysoké míře zřejmé, se mnozí domnívají, že je nespravedlivé přirovnávat jej k nacismu - vždyť komunistické ideje jsou přece v jádru šlechetné a pokrokové.

Západní část Evropy - komunizovaná východní Evropa na to musela čekat půl století - se rozhodla vzít si ze zkušenosti druhé světové války ponaučení. Rozsah destrukce a zločinů byl příliš velký, než aby postačovala tradiční dohoda několika nejsilnějších států, už předem přece odsouzená k propadnutí prohře s časem. Evropské dějiny skýtaly jeden zásadní závěr, totiž přesvědčení, že každý může válčit s každým, navíc velmi brutálně, bez jakýchkoliv zábran, jak se ukázalo. Vedly také k poznání, že při současné úrovni rozvoje vojenské techniky jde zkrátka o velmi neefektivní způsob řešení mezinárodních problémů - náklady jsou nesmírné a výsledek nejistý. Vznikla tak šlechetná a také racionální idea trvalého smíření Evropanů (zprvu jen z některých západních zemí), již došli k přesvědčení, že své nevyhnutelné spory budou chtít řešit v rámci politických institucí, ne na bitevních polích.

Smysluplnost obecného záměru byla nepochybná, ačkoliv se příčil praxi několika tisíc let evropských dějin. Musel tedy být podložen něčím, co by přesahovalo pragmatickou kalkulaci (naučte se žít vedle sebe a váš život bude jak bezpečnější, tak zámožnější). Právě tady se Evropané znovu začali dělit. Důsledky můžeme naplno teprve pocítit, pokud se včas nezabrzdí procesy, které toto štěpení vyvolávají. Část evropských elit - mezi nimi mnozí duchovní a političtí „otcové" evropské integrace - se totiž domnívala, že proces racionalizace Evropy by měl přirozeně stavět na společné křesťanské tradici. Pro vlivné kruhy levicových liberálů se ovšem jedním z hlavních cílů stalo „očistění" veřejného prostoru od této tradice a naplnění dávné touhy pokrokářů po zavedení ideálního osvícenského řádu. Jejich úmysly dlouho narážely na zvyklosti evropských společností, s nimiž političtí reprezentanti museli počítat. Vždyť křesťanské kořeny Evropy nebyly teoretickým konstruktem, ale reálným aspektem života Evropanů, zvlášť na lokální úrovni. Avšak postupující sekularizace ulehčila pokrokářům práci. To, co v počátcích integrace bylo nanejvýš jejich intelektuálním rozmarem, se časem začalo stále silněji projevovat ve formě, v jaké se Evropa sjednocovala. Jsou opojeni světským odkazem osvícenství a především se zalykají nadutou sebejistotou, že jen oni sami vědí, co je pro Evropu a Evropany dobré. Proto vedou agresivní ideologickou a politickou ofenzívu, jejímž základním cílem je ovládnout instituce evropského společenství a využít je k zásadní proměně reality.

Eurochiméry

Levicově liberální vize Evropské unie stále ještě nepřevládla. Je však už nyní natolik vlivná, aby život svých odpůrců v Evropě znepříjemnila tak, že se v Evropské unii šité na míru pokrokovým teoriím nebudou cítit doma, a to může vést k eskalaci ostrého ideově-politického sporu. Zvlášť proto, že pokrokáři toho příliš nepochopili z lekce, jakou skýtají žalostné důsledky uskutečňování idejí jejich předchůdců z 19. a 20. století. Nechtějí se smířit třeba ani s tím, že buď jak buď, přirozeným způsobem evropského uspořádání jsou národní státy. Evropská superfederace coby sborové dílo jejích obyvatel je chimérou. V dějinách Evropy se sice stávalo, že většinu jejího území zahrnovaly hranice jednoho státního organismu - římské říše, Napoleonova císařství či Třetí říše. Jenomže takových rozměrů se dosahovalo hlavně dobýváním, ne dobrovolným připojováním. Pokud by se dnes jinými, tentokrát nemilitárními metodami vynutilo vytvoření centralizované Unie - jediného evropského státu nebo těsného konglomerátu států čili federace -, byl by to jeden z nejnešťastnějších konstruktivistických projektů realizovaných v Evropě, vzdor jejím dějinám, kultuře, ale i elementárnímu zdravému rozumu. Uskutečňovat jej znamená nevyhnutelně nás všechny zatáhnout do řetězce brizantních konfliktů vyvolaných střetem protichůdných politických, ekonomických, sociálních, náboženských a kulturních zájmů, jež nelze utišit ani propagandou, ani penězi.

Prosazení vize tvorby velké evropské federace by svědčilo o triumfu principu, který měla právě evropská integrace pohřbít - že totiž o všem rozhoduje síla. Unijní propaganda je stále plná vzletných frází o vzájemném respektu vůči odlišnostem, o potřebě brát při jednáních v potaz také zájmy „slabých a diskriminovaných". Politická praxe v Evropské unii přitom směřuje docela jinam: zesiluje tlak, aby řešení závazná pro všechny její členy byla přijímána pod diktátem vyvolených (ovšemže těch nejsilnějších) a v jejich zájmu. Můžeme si stěžovat, že princip vyvažování převahy (plynoucí z disproporce počtu obyvatel, ekonomického potenciálu a síly armády) jedněch států nad jinými, který v ES/EU dlouhá léta převládal, vyrovnávaný patřičnými proporcemi váhy hlasů v celé struktuře, nebyl vždy dost efektivní. Na druhé straně se Evropské společenství v té době dobře rozvíjelo a především současné problémy a rozměry Unie tuto nutnost vyrovnávat pozice různých členů nijak nezpochybňují. Evropská unie není akciovou společností, v níž lze určit vklady jednotlivých akcionářů, a podle toho jim vytyčit místo v řadě, tedy v hierarchii moci. Přitom však k tomu spějeme a motorem je obecně velmi nebezpečná kombinace pokrokového, konstruktivistického reformátorství a chladného politického kalkulu.

Konzervatismus na rozcestí

Spokojenost, jaká se v Západoevropanech zrodila za desetiletí prosperity, je sice kvůli krizi otřesena, bohužel však zdaleka nepohasíná víra části evropských elit v to, že jsou schopny znovu přetvořit Evropu podle své osvícenské politické teorie, ba proměnit ji kulturně. Konzervativci jim stále více ustupují. Částečně v tom hraje roli politický kalkul, víra, že pokud zmírní vlastní ideové sdělení, rozředí je, dokážou potenciálně přilákat více voličů, a tedy snáze vyhrát ve volbách. Někdy vládne přímo názor, že odklon od pevných programových fundamentů je pro vítězství podmínkou sine qua non. Bohužel současná evropská politika skýtá nemálo příkladů, že takovýto konjunkturalismus se vyplácí. Mnohé evropské strany, které jsou podle názvu konzervativní anebo byly kdysi tak vnímány, se přerodily v obyčejné výtvory postpolitiky - a v té diktuje podmínky spíše levicově-liberální tábor.2

Konzervativní dilema, jakým způsobem se lze pokoušet o usměrnění ambicí levicových liberálů, bude tím větší, čím větší zkázu bude v politické kultuře šířit rozpínavost mediální demokracie, v níž o úspěchu rozhoduje náležité marketingové sdělení, ne vyznávané principy. Kdysi konzervativci obhajovali ideu moci, dožadovali se patřičné úcty k ní. Dnes je pro konzervativního publicistu obtížné vykřesat v sobě samém větší nadšení pro zdůrazňování váhy prezidenta či premiéra, který zvítězil ve volbách především proto, že se stal lépe dotaženým marketingovým produktem. Politika se neustále trivializuje, současně to však zdaleka nebrzdí aspirace politiků, aby svým rozhodováním zasahovali do těch oblastí života občanů, které by bez vnějších, direktivních regulací fungovaly dobře. Lze dokonce zaznamenat jev opačný - čím bezobsažnější je jejich podání, tím spíš chtějí všechno podřídit svému vlivu a kontrole.

Evropští politici už dokázali zmařit nejrůznější velké kauzy ve vlastních zemích i na unijní úrovni. Přimělo je to snad k omezení vlastní role, k uznání, že chtěli regulovat příliš mnoho oblastí, že je potřeba udělat pár kroků zpátky, třeba se jen vrátit ke kořenům evropské integrace, má-li to pořád ještě být dominantní ideový princip? Kdepak. Vymysleli, že je potřeba jít ještě dál, navrhnout ještě větší projekt. Samozřejmě to vyvolává protesty. Je šance, že se ambice pokrokářů podaří přibrzdit. Záruky však nejsou žádné. Zvlášť když (což už se skoro nepřipomíná) mnohé obyvatele EU vůbec nezneklidňuje její všemohoucnost v mnoha oblastech a nezabývají se ani ideologickou stránkou jejího vývoje. Krize unijních struktur by je měla vrátit do reality a přesvědčit je, že přenášení dalších kompetencí na nepružné bruselské instituce je scestné. Bohužel má - alespoň prozatím - značná část evropského veřejného mínění heslo „více Evropy" za bernou minci, vnímá je jako lék na současné problémy celé Unie a jejích jednotlivých členů. To značně usnadňuje práci tzv. evropským lídrům i euronadšeneckým intelektuálům a expertům, kteří je podporují. Cítí se oprávněni osnovat další plány na záchranu, na prosazování dalších vizí prohlubování integrace, a snadno přehlížejí fakt, že už ty předchozí, které sami horlivě podporovali a zaváděli, měly být přece naplněním našich snů o šlechetné a racionální struktuře, která nám zajistí blahobyt, bezpečnost a osobní štěstí. A přitom se nic z toho evidentně nepovedlo.

Spěšně hledaná kontinuita

Pokud však euronadšenečtí teoretici i praktici pokroku tak často selhávají, proč se jim jejich konzervativní oponenti nedokážou účinně postavit? Ne všechno se dá vysvětlit převahou prvně zmíněných v médiích hlavního proudu, ve světě masové kultury nebo v unijních institucích, které přerozdělují různé dotace a granty, a kupují tak hojnými dávkami souhlas Evropanů s dalšími politickými a hospodářskými experimenty. Stále větším problémem se stává ochabující zakořeněnost mnohých evropských politických společenství v tradici. Ta byla v 19. a 20. století základní předností konzervativců ve střetu s pokrokem, jak jej diktovaly levicově liberální kruhy. Tradice se definovala různě, několik principů však bylo pro konzervativně orientovanou Evropu považováno za společné: přesvědčení, že lepší jsou evoluční změny než náhlé revoluční převraty; víra, že ačkoli stát má být silný, nemůže zasahovat do těch oblastí života, kde si menší společenství a jednotlivci dokážou dobře poradit sami; úcta k národním, regionálním a místním zvyklostem; ocenění podnikavosti a pracovitosti a jejich silná vazba na zájem o obecné dobro; uznání prvořadé role rodiny; zdůraznění klíčové role náboženství a nesouhlas s jeho vytlačením výlučně do oblasti soukromí, při současné odluce církve a státu. Unie, jež se stále více proměňuje v byrokratické, centralizované monstrum, ekonomicky neefektivní a rozhazovačná, vydávající obrovské sumy na propagaci mravnostních novinek, které zpochybňují tradiční pojetí rodiny, Unie, jež náboženství vytlačuje na okraj, ba začíná je potírat - to je útvar, který konzervativně založení obyvatelé Evropy sotva mohou akceptovat, byť si uvědomují, že jsou na něj odkázáni, pokud se sám nerozpadne. Pořád jich však ubývá a víra, že tradice je jim skálou, o niž se vždy můžou opřít, se začíná viklat.

Během uplynulých desetiletí jsme prožili tolik otřesů a zásadních politických, společenských a kulturních proměn, doznali jsme tak nesmírného technologického pokroku, který zcela proměnil náš každodenní život, že je někdy obtížné určit tradici, na niž bychom se měli odvolávat. Ovšem, jakž takž si to vyřeší Angličané, kteří se ve 20. století vystříhali náhlých politických zvratů, protože střídání vlád labouristů a konzervativců, zvlášť ve srovnání se standardy jiných zemí, za ně lze sotva považovat; zvláštní problémy to nebude působit ani Skandinávcům či Švýcarům. Většina evropských zemí však byla skutečným cvičištěm nejrůznějších, často protichůdných idejí a politických, společenských a kulturních konceptů - jak těch vzešlých z domácí půdy, tak těch vnucených zvenčí. Překotně se měnily státní hranice, jejich uspořádání i hospodářské systémy. Zvlášť postiženy tím byly středoevropské země, kde komunismus měrou v dějinách dosud nepoznanou deformoval politický i společenský život, ekonomiku i kulturu. Vedl také k narušení (někdy přímo přetržení) kontinuity kulturního a politického vývoje jednotlivých národních komunit. Důsledky jsou tím bolestnější, že i bez jeho zásahu do evolučně probíhajících procesů změn v oblasti politiky, ekonomiky a společenského života by středoevropské společnosti měly potíže s hledáním kořenů v časově vzdálenějších obdobích vlastních dějin.

Jak se má například současný Polák mentálně ztotožnit s demokratickou tradicí první Rzeczpospolité (15.-18. století), když politická práva a vědomí státní či národní identity v ní mělo sotva několik procent obyvatel (co na tom, že to beztak bylo víc než ve většině jiných tehdejších evropských zemí)? Vždyť většina z nás pochází z anonymních rolnických mas a naše rodinné tradice se často přetrhávají ve vzpomínkách předků už v 19. století. Také coby symbol politické kontinuity první Rzeczpospolita příliš neobstojí - vždyť se nejdřív dokázala vlastní vinou (tedy vinou svých elit) degradovat z mocnosti, jakou byla v 16. století, na úroveň státu vydaného na milost a nemilost sousedů, a když ta milost došla, zmizela z mapy.3

Sotva lze také navázat na tradici druhé Rzeczpospolité. Významná část jejích elit byla exterminována Němci a Sověty, mnozí jejich příslušníci museli zvolit emigraci. Poválečné politické a společenské poměry nijak nepřipomínaly 20. a 30. léta. Svou práci odvedla také komunistická propaganda, která démonizovala reálie (nutno přiznat, že zdaleka ne ideální) meziválečného období. Ke znevážení paměti druhé Rzeczpospolité - coby útvaru prosáklého prý odporným duchem nacionalismu a šovinismu - v mnohém přispěla také vlivná část levicově-liberální opozice, která po roce 1989 sehrála podstatnou roli ve formování třetí Rzeczpospolité. Ačkoliv hlavním rysem současného vztahu většiny Poláků k tomuto období vlastních dějin je beztak lhostejnost.

Pokud tedy neexistuje pocit kontinuity vlastních dějin - a takové je duševní rozpoložení i politické vědomí mnohých Poláků - přesvědčování, že stojí za to přitakat dalším etapám prohlubování evropské integrace, je snazší: vždyť EU v podobě úzké federace je jen další formou organizace života společnosti, jakých jsme ve vlastních dějinách měli už tolik, a navíc je ve srovnání s těmi dosavadními tak efektivní v politickém (hravě čelí Číně, a dokonce i USA ji budou muset respektovat!) i hospodářském ohledu (vypořádá se s dluhy, bude investovat do nových technologií, a ještě se postará o sociální výhody!). Tahle propagandistická zaklínadla stoupenců europokroku lze snadno zpochybnit. Jenomže snadnost, s jakou u Evropanů získávají skutečně nemalou popularitu - a Poláci vůbec nejsou výjimkou -, svědčí o tom, že padají na úrodnou půdu. Ochablé sepětí s tradicemi vlastní země pro ně už v případě mnoha evropských národů neznamená dostatečnou bariéru.4

Ideje a praxe

Překážky pro rozpínavého ducha pokroku však můžeme vidět v jiných stránkách tradice a jejích kořenů, jež překračují kontinuitu (či diskontinuitu) státních idejí. Existuje přece několik rysů přičítaných Polákům nezávisle na fázi jejich dějin. Mezi nimi je pro tuto úvahu klíčová jejich věrnost svobodě. Tady by ovšem bylo nutno vyvrátit četné výhrady - vždyť v 18. století mylné pojetí tradičních šlechtických svobod vydatně přispělo k úpadku státu a velký boj o jeho oživení v 19. století byl spíše záležitostí elit; císař František Josef se mnohým rolníkům zdál lepší zárukou svobody v jejich pojetí než šlechtici bojující v povstáních, které si sedláci spojovali se staletým útlakem. Za druhé Rzeczpospolité našly autoritativní tendence sanačního režimu Piłsudského četné stoupence - svobody si totiž tehdy lidé vážili, ještě více však toužili po bezpečnosti a pořádku, který měl zajistit nedemokratický systém nastolený po Piłsudského puči v květnu 1926. Také antikomunistický odboj nebyl po většinu trvání Polské lidové republiky masový, a pokud sílil, bylo to rozhodující měrou z ekonomických důvodů (boj za zvýšení mezd, nedostatek základního zboží, obecná neschopnost absurdního systému), ne kvůli abstraktnímu ideálu svobody. Ačkoliv pokud by byl Polákům úplně lhostejný, komunisté by určitě snáze potlačovali protesty a například fenomén Solidarity by nemohl vzniknout.

Tyto výhrady ukazují, že pokud jde o lpění na svobodě, nemusí být vztah k Evropské unii a k bujení jejích kompetencí na úkor národních států vůbec jednoznačný. Příslušnost k ní zbaví Poláky notné části politických práv - třeba těch, jež prostřednictvím svých zástupců uplatňují v polském sejmu. Dokud však budou toho názoru (lhostejno zda oprávněně, nebo neoprávněně, podstatné je jejich subjektivní vnímání situace), že se jim to vyplácí, a dokud je západní politici nebudou příliš často napomínat a ostentativně je posílat na konec řady, nepodpoří zřejmě v masové míře polské kritiky transformace EU ve velkou federaci. Zvlášť když si většina Poláků zatím neuvědomuje úzkou návaznost mezi přeregulováním Unie a její hospodářskou neohrabaností (ačkoliv stoupající odpor k přistoupení Polska do eurozóny by mohl nasvědčovat něčemu jinému). Tím spíše, že zrovna polský stát se svou mizernou státní správou a chaosem nejasných předpisů tu neposkytuje žádné pozitivní srovnání.

Existuje tedy nějaká oblast života, v níž by Unie svým zásahem mohla vyvolat masový odpor Poláků? Ovšem. A lépe než cokoliv vystihuje napětí mezi tradicí a pokrokem: jde o náboženství. Zakořenění v křesťanské tradici - a v jejím rámci zvlášť v katolicismu - je snad jedinou nepochybnou „konstantou" polských dějin. To ono je základem, na nějž by se zdejší konzervativci měli odvolávat, ačkoliv se přitom samozřejmě musí vyvarovat pokušení jeho politické instrumentalizace. Z něj lze vyvozovat další vodítka ohledně role rodiny, principů spravedlnosti, pojetí dobra a zla atd. Pokud se v těchto oblastech Evropská unie bude formovat podle agresivní ateistické, či přímo protináboženské ideologie, členství v ní se pro mnohé Poláky, v případě obvyklých politických řešení vnímajících její vývoj lhostejně, či přímo vstřícně, stane nepřijatelným. Zatím se ještě levicově-liberální ideologické pomatení v oblasti morálky a náboženství nevtělilo v právní formulace unijních smluv. Určité základní světonázorové otázky zůstaly mimo kompetence „bruselských" regulací. Polským katolíkům zatím není prostřednictvím unijního práva vnucován potrat na přání či eutanazie.

Je to však stav daný jednou provždy? Dějiny Evropy svědčí spíš o tom, že neexistuje masové ideologické šílenství, které by nechtělo být vnuceno všem ostatním. Evoluce EU směrem k centralizované struktuře podřízené právě moci nejsilnější politické skupiny zvyšuje riziko, že se tato instituce jednou stane nástrojem unifikace v otázkách, v nichž velká část Evropanů zkrátka nebude moci akceptovat levičácký diktát. Budeme pak čelit další velké revoluci, tentokrát motivované věrností tradici a ne touhou po její destrukci?

Poznámky

1. Abych se vyhnul jakémukoliv podezření a nejasnostem, Evropané, o nichž je v tomto textu řeč, jsou zkrátka obyvateli Evropy a ne - což zdůrazňuji - nějakým mytickým evropským národem, ba ani jeho zárodkem.

2. Někdy ovšem na kapitulanství stranických elit přichází reakce zdola. Ne náhodou upozornili po posledních neúspěších toryů v místních volbách někteří komentátoři, ale i straničtí lídři na ztrátu části tradičního elektorátu Konzervativní strany, kterou odradily ústupky Davida Camerona v oblasti morálky. Pokud však znovu zvítězí v parlamentních volbách, kritika zřejmě silně poleví.

3. V polské veřejné diskusi posledních let zaujímá reflexe dědictví první Rzeczpospolité podstatné místo (česky k tématu Maciej Ruczaj (ed.): Jagellonské dědictví, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012 - pozn. překl.). Zdůrazňovány jsou hlavně přednosti republikanismu z období jejího největšího rozkvětu v 16. století.  To však nemá žádný zásadní dopad na politický a společenský život. Hledání duchovních pramenů Solidarity v republikánské tradici první Rzeczpospolité je efektní, ovšem pouze publicistickou intelektuální konstrukcí.

4. Věc je zvlášť komplikovaná, pokud se hrdě zdůrazňuje sepětí s tradicemi vlastního národa, a současně akceptuje jejich roztavení v unijním kotlíku. Ambivalentnost tohoto postoje lze vysvětlit snad hlavně účinností propagandy, která zdůrazňuje, že se tu pořád jedná o Evropu národů (ačkoliv tomu tak není), a také slabou orientací v reálných rozhodovacích mechanismech EU (do značné míry fakticky skrytých zraku veřejného mínění). Svou roli tu má také slábnoucí angažovanost (také mentální) ve věcech veřejných - na úrovni života národního společenství se často omezuje na mimořádné události, a to stále přízemnější, jako třeba mistrovství Evropy ve fotbale, během nichž Němci dál náruživě fandí Němcům, Poláci Polákům, Holanďané Holanďanům atd., a ne abstraktnímu ideálu společné Evropy.

Autor je politolog a publicista, zástupce ředitele think-tanku Ośrodek Myśli Politycznej (Centrum politického myšlení) v Krakově, autor knih Wolność i porządek. Myśl polityczna Pawła Popiela (Svoboda a řád. Politické myšlení Pawła Popiela) a Czasy grubej przesady(Období silného přehánění), a také antologií věnovaných tradicím polské politiky, mj.Realizm polityczny. Przypadek polski (Politický realismus. Případ Polska) Polska czyli anarchia? Polscy myśliciele o władzy politycznej (Polsko aneb anarchie? Polští myslitelé o politické moci) a Naród. Idee polskie (Národ. Polské ideje).

Přeložila Lucie Szymanowská.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě. 

Revue Politika 10/2012

Další informace