Pavel Dufek, Brát pluralismus vážně. K debatě o právu, politice, spravedlnosti a Evropské unii

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1756/brat-pluralismus-vazne

 

Dovolím si začít poněkud zeširoka. Mezi komentátory ze všech zákoutí politického spektra existuje pozoruhodná shoda na tom, že „současná společnost" se buď již nachází v bídném stavu, nebo k němu pomalu, leč jistě směřuje, z čehož plyne, že její vyhlídky jsou v každém případě tristní, pokud ovšem něco neučiníme, respektive něčemu jinému nezabráníme. Bronisław Wildstein nabídl svoji verzi tohoto příběhu, přičemž se jedná o verzi ambiciózní co do tematického záběru, identifikace příčin a viníků i navrhovaných prostředků nápravy. Následující text bude v porovnání s jeho „výkopem" asymetrický, co se týče délky, obsahu, ambicí i žánru.

Nemohu si hned v úvodu odpustit krátkou „metodologickou" poznámku. Vést dialog či „mnoholog" se zastánci odlišných, nebo rovnou opačných názorů má smysl pouze za předpokladu, že žádoucí výstupy takové výměny nejsou známy a fixovány předem. Plodnost diskuse, jakkoliv intelektuálně ostré, zároveň závisí na principiální otevřenosti disputantů, čili na tom, aby se nezakopali na svých „Maginotových liniích", z nichž se za žádných okolností neustupuje.1 Wildsteinův esej v zásadě představuje polemicky vystavěné světonázorové krédo, což, nehledě na možné přednosti takového textu, má ten následek, že podobnou „konverzaci" víceméně nepřipouští.

Domnívám se, že se v kontextu analyzované problematiky i zamýšleného publika nejedná o nejšťastnější přístup, a ve zbytku svého příspěvku se pokusím doložit, v čem je Wildsteinův text problematický i z hlediska cílů, které sám sleduje. Podrobná kritická analýza není v mém pohledu účelem této autorské výměny a ani o ni neusiluji; domnívám se však, že nuancovanějším přístupem lze předejít zbytečným nedorozuměním i podobně útočným až opovržlivým reakcím ze strany ideových konkurentů - a to i za cenu toho, že nenabídnu čtenáři recept na zázračný společenský lektvar.

Všechno souvisí se vším? Kritika a stavění strašáků

Kolega Wildstein spatřuje ne jeden, ale hned několik kořenů současných lidských špatností. Přestože není úplně nejsnadnější toto klubko rozplést, či snad rozetnout, domnívám se, že za ten nejhlouběji zarostlý považuje pronikání pozitivního práva do oblastí, které mu byly dříve zapovězeny, jako je morálka, společenské tradice a zvyklosti, rodina, náboženství, trh nebo stát. Tuto legalistickou penetraci podle něj intelektuál­ně zaštiťuje „levicově-liberální ideologie" prosazovaná právníky, ústavními soudy, občanskou společností, ekologickými aktivisty a médii, přičemž této nepřehledné situace využívají „nadnárodní elity", „velký kapitál" a „vlivové skupiny" k prosazování svých partikulárních zájmů. Utopistické sociální inženýrství těchto ideologů se následně neblaze projevuje i v oblastech jako např. harmonizace, resp. unifikace evropského (unijního) práva, regulační horečka a byrokratizace společnosti, hypertrofie sociálních, ekonomických a kolektivních práv a nároků, pozitivní diskriminace, ekologický alarmismus či „degenerace" a mizející kontrolovatelnost mezinárodních organizací.

Wildstein také navrhuje směr řešení této nezáviděníhodné situace, a tím je návrat ke klasickému liberalismu, přirozenému právu, „pevným společenským normám", principu většinového demokratického rozhodování a přirozené lidské důstojnosti. Tato „tradiční forma existence" evropských společností je dle autora v současné době v hluboké defenzivě, neboť veřejnou debatu i politicko-kulturní klima ovládá levicově-liberální ideologie. Wildsteinova diagnóza má tudíž odkrýt onen bídný stav soudobé společnosti a zároveň burcuje k obraně hodnot, které stály za jejím dřívějším vzestupem - v neposlední řadě pak k obraně národního státu jakožto nenahraditelné nádoby poskytující pevnou formu liberální demokracii západního typu.

Jsem přesvědčen, že hájit pokračující relevanci národního státu a klíčové vhledy liberální politické teorie lze i bez vynalézání dvacetihlavého ideologického monstra, které vypadá pokaždé jinak, a to podle toho, z jaké strany se na něj potřebujeme podívat. Problém je v tom, že stavba slaměných panáků obludných rozměrů sice usnadňuje rétorické tepání skutečných i domnělých společenských problémů a jejich viníků, zároveň ovšem znemožňuje racionální diskusi - a to i s těmi, kdo jednotlivé tváře tohoto proteovského bubáka považují za příslib či naději pro liberální demokracii, nikoliv její smrtelné ohrožení.

Moderní stát jako právní stát a judicializace politiky

Svým způsobem nejzávažnějším, protože nejobecnějším problémem Wildsteinova textu je ledabylé zacházení s klíčovými pojmy a konstrukce falešných protikladů. Esej pracuje s předpokladem, že existuje nezávislá sféra „politiky", jež je v poslední době kolonizována pozitivním právem. Proces takzvané judicializace politiky je poměrně dobře popsán v odborné literatuře a některé jeho aspekty mohou být považovány za problematické,2nicméně Wildsteinův „kobercový útok" a dalekosáhlé závěry o právu a spravedlnosti o ně podle mě opřít nelze; je zde třeba důkladně rozlišovat.

Podstatou moderního státu je princip, že politické jednání a rozhodování je v něm (a) ohraničeno právem a (b) uváděno ve skutečnost opět jazykem pozitivního práva, a to v podobě podzákonných, zákonných i nadzákonných (ústavních) norem, před nimiž jsou si všichni občané rovni. Moderní stát je sice také národním státem, ovšem to je v zásadě nahodilý výsledek historických, sociálních a kulturních okolností.3 Zároveň je ale státemprávním (Rechtsstaat, příp. významově analogický termín rule of law) a v tomto případě se jedná o vazbu konceptuální - to znamená, že myslit moderní národní stát jako v nějakém způsobu „očištěný" od vlády práva nedává smysl.4 S tím úzce souvisí nenahraditelnost hierarchického, neosobního, trvalého a expertními znalostmi vybaveného administrativního aparátu (tj. byrokracie), který přijaté normy uvádí v platnost. Expanze tohoto aparátu a jeho funkcí je pak důsledkem mimo jiné sociologicky nesporného faktu narůstající funkční společenské diferenciace a komplexity a z nich vyplývajícího rozšiřování okruhu problémů, s nimiž se společnost a stát potýká a jež je třeba „řešit".5 K verdiktu, zdali je fungování byrokracie v souladu s právem nebo zdali legislativní akty neodporují nadřazeným normám, jsou určeny soudy, a tento „procedurální" aspekt judicializace politiky je proto svým způsobem žádoucí - soudy takto chrání občany před zvůlí státní moci.

Pokud by se měl klasický liberál na úrovni národního státu něčeho obávat, pak je to naopak expanze politické sféry, přesněji řečeno politizace těch oblastí společenského a individuálního života, které jsou jinak pod „ochranou" ústřední liberální distinkce meziveřejným a soukromým. Heslo „osobní je politické" nepochází z hlav právníků ani soudců, nýbrž osob a skupin řazených (či sebezařazujících se) do tzv. radikálně-demokratického proudu, jejichž cílem je skutečně Aufhebung liberální (zastupitelské) demokracie blíže k ideálu demokracie deliberativní, agonistické či rovnou přímé.6 Politizace v tomto smyslu znamená, zjednodušeně řečeno, podřízení co nejvíce oblastí lidského životademokratickému vyjednávání a rozhodování.7 Lze předpokládat, že výstupy takového rozhodování budou mít opět podobu právních norem, nicméně platí, že právo zde jde ruku v ruce s politikou. To ovšem nabourává Wildsteinem zastávaný protiklad mezi oběma sférami, protože klíčovým problémem z pohledu zastánců klasické liberální demokracie je stanovení hranic, za nimiž právo ani politika nemají co dělat.

Problematickým aspektem judicializace politiky jsou proměny kompetenčního vztahu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí na jedné straně a orgánem ochrany ústavnosti na straně druhé, neboli rostoucí nároky ústavních soudů autoritativně rozhodovat o věcných otázkách „vysoké politiky": Jak uvádí právní a politický teoretik Ran Hirschl, otazníky se poté vznášejí mimo jiné nad pokračující relevancí takových hodnot, jako je dělba moci nebo politická odpovědnost.8 Ačkoliv státy, které má Wildstein na mysli, se co do rozvržení kompetencí mezi nejvyššími ústavními orgány liší, zřejmě platí, že jsme svědky pnutí mezi dvěma základními principy liberálně-demokratických režimů, a to konstitucionalismem a demokratickou vůlí lidu. Jak dokládá tematicky relevantní článek Jiřího Baroše v jednom z předchozích čísel Kontextů, v němž autor obhajuje v rámci českého ústavního pořádku a politických dějin primát nálezů Ústavního soudu ČR (ÚS) vůči názorům, že demokratická vůle lidu vyjádřená legislativními akty Parlamentu ČR (včetně těch ústavních) má mít v případě sporu vždy přednost, odpověď na otázku priority není jednoznačná.9

Pro naše účely nejsou podstatné nuance Barošovy argumentace ani jeho verdikt, nýbrž skutečnost, že tato umírněná obrana „soudcovského aktivismu" není vedena ani levicově-liberálními ideology nebo právními pozitivisty (ať už jde o Baroše, soudce ÚS nebo právní a politické teoretiky, jejichž dílo Baroš cituje), ani s vidinou utopické přestavby existující (české) společnosti ve jménu inženýrsky světlých zítřků. Ba co více, nejhlubším morálním smyslem této obhajoby je přesvědčení, že jedině aktivní ÚS je v posledku garantem lidskédůstojnosti a svobody v tom smyslu, v jakém jí rozumí hlavní směr evropské právní a politické filosofie.10 Hranice mezi legitimní aktivitou ústavních soudů a přemrštěným ústavněsoudcovským aktivismem pochopitelně existuje, jenomže její přesná lokace není nikde vytesána, a proto je třeba ji nalézat a její překračování posuzovat vždy znovu: stejně jako v případě legislativních těles koneckonců platí, že jeden zmetek nepopírá deset jiných kvalitních rozhodnutí (nálezů).

Evropská unie a absence politické sféry

Výše jsem naznačil, že se moje argumentace doposud pohybovala na vnitrostátní úrovni; problémy, s nimiž se politické rozhodování potýká na úrovni EU, jsou totiž odlišného až opačného rázu. Existující teoretická i empirická literatura k EU je enormně rozsáhlá, a nehodlám zde proto nosit pověstné dříví do lesa; poukážu pouze na některá témata, která z Wildsteinova textu přímo vyplývají.

Výhrady stran hypertrofie soudcovského aktivismu se jeví na unijní úrovni závažnější. Jelikož zde absentuje plnohodnotná veřejná sféra například v podobě celoevropsky relevantních médií nebo politických stran, nelze hovořit o „politice" v tom smyslu, v jakém ji známe z vnitrostátního prostředí. Tomu odpovídá také odlišná institucionální struktura s centrální úlohou Komise, která v sobě spojuje exekutivní a některé legislativní pravomoci (např. výhradní zákonodárná iniciativa). V hlavní motor evropeizace politiky a legislativy se nicméně vypracoval Soudní dvůr EU (SD), z jehož lůna mimo jiné vzešly dva ústřední principy unijního práva - nadřazenost a přímý účinek - a který má pravomoc rozhodovat o aplikovatelnosti protichůdného principu subsidiarity v oblastech sdílených pravomocí (v oblastech výlučné pravomoci EU není tento princip použitelný).11 Problém, který spatřuji v působení SD, ovšem primárně nespočívá v mocenských choutkách soudců či jejich přesvědčení o vlastním statusu „polobožských arbitrů", nýbrž ve skutečnosti, že soudy samy o sobě nejsou vhodnými nástroji k zajištění politické legitimity a vyjádření politických cílů a perspektiv.12

Absence robustní veřejné a politické sféry v EU je reálným a vážným problémem, na kterém patrně budou ještě dlouho troskotat snahy o stabilní a veřejně přijatelné politické sjednocování EU. Pointa mé argumentace zní, že pokud by mělo řešení judicializačního tlaku EU spočívat v posílení celounijní politiky, znamenalo by to vlastně přitakání (Wildsteinem kritizované) Habermasově snaze nacházet nové cesty a modely veřejné účasti na politickém rozhodování a budovat společnou evropskou politickou identitu: nepřímá konstitucionalizace EU v podobě Lisabonské smlouvy by pak byla paradoxně krokem správným směrem, stejně jako další posílení pravomocí Evropského parlamentu nebo širší zavedení principu většinového rozhodování, protože intergovernmentální model politiky v EU již není adekvátní současné institucionální podobě EU.

Je mi jasné, že Wildsteinův recept na tento stav věcí míří opačným směrem, k obnově pozice a relevance „suverénních států" na úkor kompetencí EU, nicméně mám obavu, že taková představa nenabízí reálné řešení daného komplexu problémů, nýbrž pouze jeho zarputilé rétorické odmítnutí: Metaforou vztahu mezi EU a členskými státy není stavebnice, z níž lze libovolně odebírat kostky a zase je tam vracet, nýbrž spíše samorost, v němž jsou jednotlivé větve vzájemně propletené a utvářejí svébytnou strukturu.13 Otázka pak stojí, zdali a jak moc jej zalévat a hnojit, případně zdali se ho snažit vyšlechtit do předem určené formy.

Pozastavit se lze i nad tím, co si autor představuje pod pojmem „suverénního státu": aniž bych zde chtěl jakkoliv obhajovat představu sdílené (pooled) suverenity, je třeba mít na paměti, že za plně suverénní mohou být státy považovány pouze v mezinárodněprávním smyslu, tj. jako jednotky uznané jako takové ostatními státními aktéry mezinárodní politiky. Další tři standardně rozlišované dimenze suverenity, totiž schopnost plně kontrolovat dění na vlastním území (vnitrostátní), schopnost kontrolovat přeshraniční interakce a toky (interdependenční) a „negativní" právo na neintervenci (vestfálská) představovaly v moderních dějinách vždy spíše ideálně-typickou konstrukci, jež byla podřízena aktuálním zájmům silných aktérů.14 „Návrat" k suverénním státům je proto také nanejvýš metaforou a lze se oprávněně ptát, zdali by na něm politicky a hospodářsky slabší členské země EU vydělaly, nebo spíše prodělaly.

To vše je zcela legitimní politická debata, přestože někteří nekritičtí obdivovatelé eurounijního projektu neúnavně kolovrátkují opak (zde je možná třeba hledat kořeny Wildsteinova „třísknutí dveřmi"). Bohužel je zároveň naivní se tvářit, že lze nějak snadno otočit kolem politických dějin zpátky: nanejvýš je ho možné zpomalit či dočasně pozastavit, například do té doby, než vznikne skutečně robustní celoevropský veřejný prostor. Nemyslím si, že by v případě EU bylo rozumné spoléhat na to, že forma (institucionální rámec) vytvoří obsah (evropský lid) - ačkoliv tento proces lze skutečně vysledovat u některých evropských zemí, nelze ignorovat dosti krvavý kontext, který utváření moderních národů v Evropě provázel; v tomto smyslu se nejedná o příliš šťastnou analogii. Zkratkovitá euro­odmítačská reakce by však byla zároveň reakcí krátkozrakou, protože podřezávající větev, na které s větším či menším nadšením sedí i jednotlivé národní státy.

Spravedlnost a lidská práva: Co je a není evidentní

Kromě institucionálního aspektu má Wildsteinův nástin řešení i morální a politicko-filosofický rozměr, spočívající v návratu k přirozenému právu, přirozené lidské důstojnosti, mravnímu řádu a spravedlnosti, to vše chápané víceméně v intencích klasického liberalismu. Tím má být zachráněn univerzalistický morální náboj myšlení o společnosti, přičemž by se zároveň předešlo svévolnému a nahodilému bobtnání katalogu lidských práv a nároků (v socio-ekonomickém smyslu), stejně jako nekontrolovatelné expanzi nikomu neodpovědných mezinárodních institucí, jež na jejich prosazování a dodržování dohlížejí.

Ačkoliv je mi jistá rezervovanost ve vztahu k vyhlašování stále nových a nablýskaných chart lidských práv sympatická, domnívám se, že autorem prezentovaný přístup má malou šanci přesvědčit nesouhlasící. V prvé řadě je namístě zopakování metodologické poznámky k otevřenosti diskuse. Prezentovat svoji vlastní pozici jako standardní nebo v nějakém smyslu „evidentní" při současném označení ostatních pojetí jako „ideologií" (zejména těch „levicově-liberálních") není než rétorickou figurou, která případné partnery v diskusi dopředu delegitimizuje. Tím ovšem Wildstein prokazuje vlastnímu přesvědčení medvědí službu, protože klasický liberalismus ani morálka vyvozená z přirozeného práva jednoduše nejsou samozřejmými „tvrdými fakty sociální reality" v porovnání s údajnými ideologickými bludy oponentů.

Pokud má být klasický liberalismus programem politického jednání, stává se politickou ideologií stejně jako socialismus, konzervatismus, nacionalismus, anarchismus, feminismus, náboženský fundamentalismus a řada dalších myslitelných -ismů. Na tom není nic špatného ani politováníhodného; ba naopak, bylo by velkou až nebezpečnou chybou žít v přesvědčení, že zrovna moje/naše pozice je evidentní pravdou, jež přinese věk „konce všech ideologií", v němž bude politika buď fungovat na základě nezpochybnitelných principů (morálních či vědeckých), nebo v nám známé podobě zanikne.15 V tomto světle se jeví poněkud paradoxní Wildsteinovo opakované vzývání politiky jako léku na legalistické a sociálně-inženýrské tendence.

Ačkoliv to z výše uvedeného plyne spíše nepřímo, je zadruhé pochybné tvrdit, že do poloviny dvacátého století panoval „konsenzus" ohledně správného vymezení seznamu lidských práv (LP). Odhlédneme-li od skutečnosti, že univerzální LP v té podobě, v jaké je známe dnes, byla postupně ustavována až po druhé světové válce, je třeba připustit, že morální status „práv člověka" byl odjakživa napadán ze všech stran, ať už marxisty (Marx a odhalení „buržoazní ideologie"), konzervativci (Burke a kritika vyprázdněnosti LP) nebo i samotnými liberály (Bentham a výsměch „tuplovanému nesmyslu").16

Zatřetí není - alespoň z Wildsteinova textu - vůbec jasné, v jakém smyslu jsou přirozená práva „jasně rozeznatelnou normou", resp. v jakém smyslu je evidentní, že obnášejí výhradně lockovská práva na (zjednodušeně řečeno) život, svobodu a majetek - čili negativní práva zapovídající nekonsensuální narušení indivi­duální autonomie. Jedna potíž spočívá v tom, že pokud chceme na těchto právech založit plnohodnotnou vizi moderní společnosti, je pro ně potřeba najít všeobecně přijatelnější oporu než v Boží vůli zasazený přirozený zákon.17 Ne že by takové snahy neexistovaly zejména v libertariánském táboře, nicméně na nich není nic „jasně rozeznatelného" a je také dost dobře možné, že radikálně libertariánské (= anti-etatistické) důsledky by nevyhovovaly ani klasickým liberálům. 18Druhá potíž se ukrývá v tom, že ani z Lockovy teorie samotné nelze vyvodit nutné závěry o absolutním právu na majetek, do něhož by například spadalo i ne­omezené právo odkazovat dědictví.19 Při radikálnějším čtení lze dojít i k závěru, že člověk sice disponuje vlastnictvím sebe sama, nicméně bezvýhradné nároky na vlastnění vnějších předmětů z ideálu sebe-vlastnictví vyvodit nelze.20 Třetí potíž se týká obsahu judikatury soudobých ústavních soudů, které ve snaze vyjasnit vzývaná „základní práva" poměrně běžně spojují fundamentální hodnotu lidské důstojnosti, k níž jsou posléze základní lidská práva přiřazována, s jistými nezbytnými sociálně-ekonomickými podmínkami jejich realizace. Opět by bylo více než předčasné si myslet, že se jedná o doklad nadvlády levicově-liberální ideologie nebo právního pozitivismu.21

Začtvrté, moderní evropské státy již dlouhá desetiletí nepřipomínají ztělesnění ideálů klasického liberalismu v oblasti lidských/občanských práv a spravedlnosti. Wildstein uvádí, že „sociálnědemokratický" model státu zaručující sociální a ekonomická práva je „v rozporu se samotným demokratickým přesvědčením hlásaným jeho zastánci" a podle všeho i s morálními principy zastávanými samotnými občany soudobých států. To by ale znamenalo, že posledních cca 70 let existence evropských států s jejich poměrně rozsáhlými systémy sociálního zabezpečení představuje nevysvětlitelnou anomálii ve světle skutečných přesvědčení jak politických elit, tak většiny občanů těchto zemí. Zdá se, že Wildstein se vážně nezabýval myšlenkou, že právě demokratická většina občanů nemá s tímto přerozdělovacím modelem státu nejmenší problém, či snad že jej považují za správný a žádoucí.22

Zapáté, důsledné čtení arciknížete levicového liberalismu Johna Rawlse odhalí pozoruhodnou věc - že totiž jím navrhované principy sociálně-ekonomické spravedlnosti jsou podřazeny pod „běžný" legislativní, a tudíž i politický proces, zatímco mezi ústavní fundamenty má patřit pouze klasický liberální princip co nejrozsáhlejšího systému svobod slučitelného s analogickým souborem svobod u ostatních.23 Stejný závěr nabízejí i další rovnostářští liberálové jako např. Brian Barry, který je zároveň nemilosrdným kritikem programů afirmativní akce (pozitivní diskriminace) - právě proto, že se neslučuje s liberálním principem rovného zacházení, resp. rovnosti před zákonem.24

Shrnu-li tyto poznámky, vychází mi, že v diskusi o morálních základech politiky se nelze vyhnout hlubšímu ponoru do vod politické filosofie - a to takové, která reaguje na problémy a výzvy současného světa. To je náročný krok, který navíc neslibuje žádnou bezprostřední výhodu; v důsledku ovšem umožní postavit vlastní argumentaci na pevnější podloží. V případě tak ambiciózního projektu, jaký si stanovil Bronisław Wildstein, to snad ani jinak nejde, už jen proto, že pojmy, jako je „lidská důstojnost", si celkem úspěšně přivlastňují (tj. vlastním obsahem naplňují) i ti, vůči nimž se Wildstein ve svém textu tak výrazně vymezuje.

Mezinárodní organizace a globální spravedlnost

Moje poslední poznámka se týká povahy a úkolů mezinárodních organizací. Wildstein je na jednu stranu ostře kritizuje kvůli nízké úrovni kontroly a prosazování západních levicově-liberálních ideálů. Zároveň se však staví za jakýsi minimální univerzalismus, pod nímž si představuje „tradiční" negativní práva na život, svobodu a vlastnictví majetku. Není úplně jasné, o která lidská práva se konkrétně jedná, nicméně lze předpokládat, že autor má na mysli vybraná práva vyjmenovaná porůznu v čl. 6-27 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.25

Podle všeho si ale neuvědomuje, že vynucení byť jen těch nejzákladnějších práv, jako je např. právo nebýt mučen nebo podrobován krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení, nebo právo na svobodu a osobní bezpečnost (neřkuli práva na svobodu náboženství a projevu), by vyžadovalo několikanásobně intenzivnější úsilí mezinárodního společenství, a to nikoliv v podobě nahodilých intervencí ze strany velmocí, které jsou často motivované kombinací nezištných („idealistických") důvodů a zištných (např. národních) zájmů, nýbrž na základě konsensuálních, či alespoň kompromisních rozhodnutí organizací, jež jsou k tomuto pověřeny a legitimizovány. Jinými slovy, bez robustních a potřebnou donucovací silou vybavených mezinárodních institucí opírajících se o jednoznačná ustanovení mezinárodního práva jsou i ideály „minimálního univerzalismu" v otázce lidských práv a spravedlnosti pouze rétorickým cvičením.26

Na jiném místě jsem se na adresu kosmopolitních pojetí spravedlnosti kriticky vyjádřil v tom smyslu, že pracují s pochybnými scénáři o tom, jak mohou být ambiciózní morální ideály (např. rovnostářská spravedlnost mediovaná kompletním seznamem mezinárodních LP) naplněny, aniž by bylo potřeba vzývat přízrak světové vlády či světového státu - čili jak se vlk kosmopolitismu nažere a koza národních států zůstane ne sice úplně celá, ale - dejme tomu - s okousanými rohy (tj. princip státní suverenity přestane být jednou z fundamentálních norem mezinárodního práva a politiky).27 Má-li být Wildsteinova obhajoba suverénních národních států a omezení pravomocí mezinárodních organizací konzistentní, pak v mém pohledu nezbývá než ustoupit i z oné minimálně univerzalistické pozice, k níž se hlásí - jinak bude čelit stejnému problému jako mnohem ambicióznější, a v tomto případě skutečně levicově-liberální, teorie kosmopolitní spravedlnosti.

Závěrem: Jak (ne)přemýšlet o politice

Před nějakým časem jsem přispěl do Kontextů krátkým článkem o Alexisi de Tocquevillovi, který v návaznosti na jisté metodologické rysy jeho díla nesl název „Jak (ne)dělat politickou vědu".28 Dovolím si uzavřít tento text parafrází: Přes řadu platných postřehů a identifikaci mnoha problémových témat se mi celkový přístup k materii zvolený Bronisławem Wildsteinem nejeví šťastný a v předchozím jsem se pokusil ukázat proč. Autorské rozkročení přes tolik oblastí a úrovní, které spolu souvisejí často jen volně, může být zrádné, zejména pokud je daný autor přesvědčen, že lék na společenské a politické nešvary se v každé z oblastí a na každé z úrovní míchá stejně a ze stejných ingrediencí. To by možná platilo za situace, kdy by se ve všech případech jednalo o jeden a ten samý problém; domnívám se, že tak tomu z povahy věci není a být nemůže.

Slavný esej Isaiaha Berlina „Dva pojmy svobody" je znám především pro eponymní rozlišení svobody negativní a pozitivní, jehož prostřednictvím Berlin velmi energicky hájil klasický liberalismus.29 Poněkud v ústraní ovšem zůstává jeho druhý klíčový argument z tohoto eseje, který se týká neodstranitelného (protože ontologicky zakotveného) sociálního a hodnotového pluralismu ve společnosti. Berlinovým „řešením", které považuji za rozumné, nebylo prosazování jedné neochvějné Pravdy o společnosti, nýbrž smíření se se skutečností, že v politickém jednání se nelze vyhnout kompromisům a „obchodům", či dokonce tragickým existenciálním rozhodnutím - právě proto, že představa harmonického spojení všech krásných a správných věcí v jednom světonázoru, ba dokonce jejich pozemská realizace je falešná. Berlin z toho vyvodil nutnost zachování co největšího prostoru svobodného rozhodování jednotlivce, právě proto, aby za něj tato rozhodnutí nečinila nějaká samozvaná autorita. Domnívám se, že alespoň jako východisko politických diskusí je Berlinův rezervovaný postoj k možnosti definitivního diskursivního ospravedlnění stále nedoceněný.

Poznámky

1. Vedu zde paralelu k argumentu Charlese Taylora stran některých nekompromisních obhajob tzv. negativní svobody. Srov. Taylor, Ch. „Omyl negativní svobody". Filosofický časopis 43(5), 1995, s. 795-814.

2. Hirschl, R. „The New Constitution and the Judicialization

of Pure Politics Worldwide". Fordham Law Review 75(2), 2006, s. 721-753.

3. Srov. Rokkan, S. State Formation, Nation-building, and Mass Politics in Europe: The Theory of Stein Rokkan, ed. Peter Flora, Stein Kuhle a Derek W. Urwin. Oxford: Oxford University Press, 1999; Tilly, C. „Reflections on the History of European State-Making." In:The Formation of Nation States in Western Europe, ed. Charles Tilly. Princeton: Princeton University Press, s. 3-83.

4. Srov. Baroš, J. „Ke zdrojům suverénního státu jakožto politické kategorie". Časopis pro právní vědu a praxi 17(2), 2009, s. 104-109; Klokočka, V. Ústavní systémy evropských států. 2. vyd. Praha: Linde, 2006 s. 83ff.; Stimson, S. C. „Constitutionalism and the Rule of Law". In: The Oxford Handbook of Political Theory, ed. John Dryzek, Bonnie Honig, Anne Philips. Oxford: Oxford UP, 2006, s. 317-332.

5. Srov. klasické pojednání v Weber, M. Autorita, etika a společnost. Praha: Mladá Fronta, 1997, s. 47ff.; Keller, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: SLON, s. 19-20, 435-439.

6. Srov. např. Dryzek, J. Deliberative Democracy and Beyond: Liberals, Critics, Contestations. Oxford: Oxford UP, 1999; Mouffe, C. „For an Agonistic Model of Democracy". In: Mouffe, The Democratic Paradox. London: Verso, 2000.

7. Různé verze socialismu včetně té marxistické mohou být v dané perspektivě chápány jako volání po politizaci sféry hospodářství, přičemž míra úspěšnosti těchto apelů bude hodnocena různě podle světonázorového přesvědčení hodnotitele.

8. Hirschl, op. cit., s. 752-753.

9. Baroš, J. „Politická moc a ústavní demokracie: Za konzervatismus ústavních forem".Kontexty 4(3), s. 8-12; srov. Fiala, P. Politika, jaká nemá být. Brno: CDK, 2010, s. 153ff.

10. Baroš, J. „Svoboda a rovnost v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody obecně (komentář k čl. 1 Listiny)". In: Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 55-78.

11. CJEU 1997. Judgment of the Court, Case C233/94. Dostupné nahttp://curia.europa.eu/juris/showPdf.jsf?text=&docid=99910&pageIndex=0&doclang=EN&mode=doc&dir=&occ=first&part=1&cid=190822; ověřeno k 25. 7. 2012. K důvěře v průkopnickou roli SD v procesu „vynalézání Evropy" viz např. Beck, U. a Grande, E. Das kosmopolitische Europa. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 2004.

12. Bellamy, R. a Castiglione, D. „Legitimizing the Euro-,Polity' and its ,Regime'. The Normative Turn in EU Studies." European Journal of Political Theory 2(1), s. 7-34, 24. Hirschl (op. cit., s. 727) nicméně otevřeně hovoří o přechodu k „juristokracii".

13. V tomto ohledu metafora odpovídá sui generis charakteru Evropské unie, s tím, že některé kmeny (státy) jsou přirozeně silnější než jiné.

14. Realista Stephen Krasner hovoří o tzv. organizovaném pokrytectví. Krasner, S.Sovereignty: Organized Hypocrisy. Princeton: Princeton UP, 1999

15. Sklony k této domýšlivosti lze přitom hledat prakticky u všech ideologií.

16. Marx, K. „K židovské otázce". In: Karl Marx, Bedřich Engels. Spisy. Svazek I. Praha: SNPL, 1956, s. 371-400; Burke, E. Úvahy o revoluci ve Francii. Brno: CDK, 1997, s. 68-74; Bentham, J. „Anarchical Fallacies". In: The Works of Jeremy Bentham Vol. II. Edinburgh: William Tait, 1843, s. 489-534, 501 (dostupné na http://oll.libertyfund.org); ověřeno k 25. 7. 2012.

17. Nehledě na skutečnost, že výklad přirozeného zákona a spravedlnosti může sloužit k vyvození i těch sociálních a ekonomických práv, kterých se Wildstein děsí. Srov. Sousedík, S. Svoboda a lidská práva: jejich přirozenoprávní základ. Praha: Vyšehrad, s. 63-66.

18. Rasmussen, D. B. a Den Uyl, D. J. Norms of Liberty: A Perfectionist Basis for Non-Perfectionist Politics. University Park: Pennsylvania UP, 2005, s. 76ff.; Machan, T. R. „Justice, Self and Natural Rights." In: Morality and Social Justice: Point/Counterpoint. Ed. James P. Sterba. Lanham: Rowman & Littlefield, s. 59-106; Rothbard, M. N. „Lidská práva jako práva majetková". In: Rothbard, Etika svobody. Praha: Liberální institut, 2009, s. 161-168.

19. Plamenatz, J. Man and Society vol. 1, 2nd ed. London and New York: Longman, 1992, s. 349ff.

20. Vallentyne, P. „Libertarianism". In: Stanford Encyclopedia of Philosophy, ed. Edward N. Zalta, 2010. Dostupné na http://plato.stanford.edu/entries/libertarianism/, sekce 2; ověřeno k 25. 7. 2012.

21. Baroš, „Svoboda a rovnost..." op. cit. sub 10, s. 57ff. Srov. též související diskuse předních českých ústavních právníků a právních teoretiků na blogu Jiné Právo,www.jinepravo.blogspot.com.

22. Nemluvě o „levicových" analýzách poukazujících naopak na probíhající demontážwelfare state pod hlavičkou „neoliberalismu", přičemž EU s jejím důrazem na přednosti společného trhu je v dané perspektivě považována za součást neoliberálního tlaku. Srov. Harvey, D. A Brief History of Neoliberalism. Oxford: Oxford UP, 2005.

23. Rawls, J. Political Liberalism. 2nd ed. New York: Columbia UP, 1996, s. 229.

24. Barry, B. Justice as Impartiality. Oxford: Oxford UP, 1995, s. 70-71, 83-86; Barry, B.Culture and Equality. An Egalitarian Critique of Multiculturalism. Cambridge: Polity Press, 2001.

25. Dostupné na http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinar.pakt-obc.a.polit.prava.pdf

26. Nepopírám přitom v žádném případě skutečnost, že mezinárodní organizace mají sklony k institucionálním patologiím; viz např. Barnett, M. N. a Finnemore, M. Rules for the worldinternational organizations in global politics. Ithaca, N.Y.: Cornell University Press, 2004.

27. Dufek, P. Úrovně spravedlnosti. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2010, s. 119-134.

28. Dufek, P. „Jak (ne)dělat politickou vědu: příklad Tocqueville". Kontexty 3(4), s. 49-51.

29. Berlin, I. „Dva pojmy svobody", in: Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor, 1999.

Text byl publikován coby reakce na článek Bronislawa Wildsteina v rámci projektupodpořenéh Česko-polským fórem. Původně vyšel v časopise Kontexty 5/2012. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.

Autor je odborným asistentem na Katedře politologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita.

Revue Politika 11/2012

Další informace