Barbara Fedyszak-Radziejowska, Společná zemědělská politika EU: co a jak měnit po roce 2013?

• 

Podrobnosti

Kategorie: Výzva krizy EU

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1583/spolecna-zemedelska-politika-eu-co-a-jak-menit-po-roce-2013

 

Zemědělská politika EU dost často měnila svou podobu, protože její nástroje se přizpůsobovaly proměnám reality. Neznamená to však v žádném případě rezignaci na základní cíle a principy ukotvené již v Římské smlouvě z roku 1957 (čl. 38 odst. 1 až čl. 47):

1. zvýšit produktivitu zemědělství podporou technického pokroku a zajišťováním racionálního (!) rozvoje zemědělské výroby a optimálního využití výrobních činitelů, zejména pracovní síly;

2. zajistit tak odpovídající životní úroveň zemědělského obyvatelstva, a to zejména zvýšením individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství;

3. stabilizovat trhy;

4. zajistit plynulé zásobování;

5. zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny.

V kontextu těchto cílů je seznam stran potenciálně zainteresovaných na zemědělské politice širší, než vyplývá z veřejného diskursu. Patří k nim jak producenti potravin (bod 2 - zvýšení individuálních příjmů a zajištění odpovídajcí životní úrovně), tak jejich konzumenti (bod 4 a 5 - plynulé zásobování potravinami za rozumné ceny). K zainteresovaným stranám patří také ekologové coby ochránci životního prostředí a kvality potravin (bod 1 - racionální rozvoj zemědělské výroby) a nynější oponenti, kteří svádějí ideologický boj o rozsah státních zásahů do fungování volného trhu (bod 3 a 1 - stabilizace trhů a optimální využití výrobních činitelů).

Je mnoho teorií, které popisují specifické rysy zemědělství. Nemám v úmyslu je v rámci tohoto krátkého komentáře dopodrobna rozebírat, důkladně a kriticky analyzovat. Na úrovni veřejného diskursu stačí připomenout, že zemědělská půda je zvláštním výrobním faktorem - nelze ji alokovat a její rozlohu nelze (bez územní anexe) zvětšovat. Pro svůj kulturní a sociální kontext, spojený s dědičností majetku, je základem a podmínkou kontinuity, tradice a místní identity. Stojí také za připomenutí, že majetnost společnosti měříme mimo jiné podílem, jaký v rozpočtech domácností připadá na výdaje na potraviny (z čehož vyplývá, že zvýšení majetnosti nemá automaticky za následek nárůst příjmů zemědělských podniků). Snaha výrobců potravin o vyrovnání stoupajících výrobních nákladů cestou zvyšování cen zemědělských surovin a intenzifikací výroby naráží na bariéru poptávky a na nebezpečí poklesu kvality vyráběných potravin. Dodejme, že „tržní" řešení, čili dovoz levných zemědělských surovin z mimounijních oblastí, zase ohrožuje podmínku formulovanou v bodě 4 - záruku plynulých dodávek potravin pro občany Unie.

Zemědělské suroviny jsou podobně jako suroviny energetické součástí toho, co nazýváme bezpečností (energetickou a potravinovou). Žádný zodpovědný politik se proto nerozhodne učinit vlastní společnost závislou na dovozu tak citlivé suroviny, jako jsou potraviny. Analogicky také nepřistoupí na situaci, v níž by nepříznivé podmínky zemědělské výroby vedly k odumírání zemědělství. Jeho revitalizace v technologickém smyslu trvá příliš dlouho (2 roky) a oživení sociálně-profesní vrstvy sedláků (rolníků) po jejím případném zániku je zřejmě nemožné. Proto se ani země jako Norsko či Švýcarsko, kde domácí zemědělská výroba probíhá v dosti obtížných přírodních podmínkách (hornatý povrch, nepříznivé podnebí), neodhodlávají k dovážení veškerých zemědělských surovin a dotují vlastní zemědělce na úrovni zhruba dvojnásobně vyšší než členské země Unie.

Doplňme obraz specifik zemědělství povětrnostními vlivy, tedy vlivy menších či větších pohrom na zemědělskou výrobu. Kvůli nim obsahuje systém nabízených komerčních pojistek v případě zemědělství takové splátky, na něž naprostá většina unijních zemědělských podniků nedosáhne. Výrobní cyklus je v zemědělství závislý na faktorech tak málo ovlivnitelných lidskými silami, že reakcí na tlak tržních mechanismů se někdy stává produkce „pro vlastní potřebu", tedy určitý útěk z trhu. Rodinná farma má možnost přežít, a to navzdory ztrátám, dokonce i navzdory ohrožení krachem, protože si udržuje hospodářskou činnost pro vlastní potřeby a dodatečné zdroje příjmů hledá mimo své hospodářství. Radikální tržní liberalismus v přístupu k ekonomii rodinných zemědělských podniků (jež v EU převažují) proto nepomáhá pochopit procesy, které v těchto podnicích probíhají.

Levné potraviny jsou navíc sociálním, ekonomickým a politickým problémem, který se týká ohromného množství spotřebitelů. Jinak řečeno, zemědělská politika EU zajišťuje nejchudším sociálním skupinám levné potraviny. Těm pak není potřeba pomáhat bony na potraviny, různými dávkami a podporami, tedy nástroji, které vytvářejí psychosociální bariéry mezi pokořující chudobou a majetností, které se od této bídy distancuje.

Dnes se specifičnost zemědělství rozšiřuje o další prvek - obtížnou volbu mezi extenzifikací a intenzifikací zemědělské produkce s ohledem na její dopad na prostředí a na kvalitu zdravotně nezávadných potravin. Poznání komplexnosti všech podmínek zemědělského podnikání, tedy jeho ekonomických, společenských, kulturních a psychologických aspektů, pomáhá pochopit genezi i další obměny reformování společné zemědělské politiky (SZP).

Několik subjektivních aspektů vnímání reformy SZP

Petr Havel otevřeně přiznává, že v požadavcích ohledně SZP po roce 2013 zajímají české politiky (a nejen je) hlavně ty otázky, které přímo souvisejí se situací zemědělců v jejich vlastní zemi. Protože sklon k podobným praktikám vnímá u všech členských zemí, navrhuje, aby se tyto různorodé zájmy slaďovaly metodou „další, prohloubené integrace". Jak píše, „efektivně fungující SZP nemůže být průsečíkem národních lobbistických zájmů, ale pojítkem zájmů celoevropských".

Není mi jasné, proč by lobbing za řešení příznivá pro ty, které politik na mezinárodním fóru reprezentuje, měl být něčím nectným a odporovat hledání celoevropských zájmů. Myslím si totiž, že smysl existence a velká přednost EU spočívá ve schopnosti smiřovat různorodé, někdy dokonce protichůdné zájmy jednotlivých členských států, a ne bagatelizovat je ve jménu jediného celoevropského vzorového modelu zemědělství. Odlišnosti jsou v EU přirozeným jevem a dosavadní praxe zemědělské politiky ukazuje, že je lze racionálně smířit. Dovoluji si připomenout, že v zemědělství a ve venkovském obyvatelstvu má většina národních společenství unijních zemí své kořeny, odtud čerpá svou identitu.

Petr Havel ukazuje, jak dalece jsou „fiskální očekávání" reprezentantů České republiky spojena se specifikou českého zemědělství. Protože jde o případ zemědělství se silnou koncentrací výroby ve velkých produkčních jednotkách, čeští politici kategoricky odmítají zmražení dotací velkým zemědělským podnikům: „Kdyby se to ČR nepodařilo, byly by zemědělské podniky v naší zemi ,trestány' za svou velikost, která vznikla historicky v minulém století." Píše, že poněvadž velké zemědělské podniky tvoří 75 % všech farem v České republice,² „stálo by" české zemědělce „zastropování" přímých dotací ročně od 7 do 13 miliard korun. Autor dodává, že odmítnutí této varianty je „logické", protože v Unii se očekává trend dalšího soustředění výroby do stále větších zemědělských podniků.

Petr Havel však vnímá i jistá dilemata českého zemědělství, včetně intenzivního charakteru produkce ve velkoplošných podnicích a nepříliš příznivých půdních, klimatických a zeměpisných předpokladů další intenzifikace. Obdobně, když (v pozitivním duchu) píše o českém přínosu k narůstající produkci GM potravin, poznamenává, že Česko je také „modelovým příkladem země", v níž je krom zvýšení efektivity zemědělské výroby důležitá i dbalost o „udržitelnost zemědělství".

Předpokládá „rostoucí tlaky" na růst zemědělské produkce a v souvislosti s tím debaty o výrobních limitech pro zemědělské produkty využívané k výrobě obnovitelné energie a biopaliv. Všechny tyto rozpory a dilemata jsou v unijním zemědělství normou. Přesvědčení Petra Havla o „samozřejmosti" jistých trendů a o nutnosti pokračovat v politice směrování nejvyšších přímých dotací do největších zemědělských podniků je proto na pováženou. Tento typ dotací je totiž spojen s vysokými náklady na zemědělskou výrobu ve velkoplošných produkčních podnicích.

V roce 2005 připadala na zemědělský podnik v České republice průměrná plocha 84,2 ha, tedy nejvíce v celé Evropské unii, přičemž průměrnou velikost zemědělského podniku v EU 27 překračovala osminásobně a v EU 15 (21,4 ha) čtyřnásobně.³ Avšak zemědělství v České republice má dvojí ráz, podobně jako ve většině unijních zemí. Pouhých 2,1 % podniků provozuje zemědělskou činnost na 60 % celkové plochy půdního fondu. Četné malé farmy rodinného charakteru nemají pro celek českého zemědělství zásadní význam, jsou však jeho součástí.

Strop přímých dotací po jejich plné implementaci ve dvanácti nových členských státech Unie bude v České republice v přepočtu na jednoho příjemce nejvyšší, na úrovni vyšší než 40 000 eur. Dodejme, že v Polsku budou přímé příspěvky na příjemce (ve stejném období) kolem 3 000 eur a budou patřit k nejnižším v Unii (vedle Rumunska, Litvy, Lotyšska, Kypru, Malty, Slovinska a Řecka).⁴

Také příspěvky na 1 ha budou v České republice vyšší než v Polsku (250 eur v ČR oproti 190 v Polsku), zatímco v Německu budou činit 345 eur/ha, v Belgii 445, ve Francii 288 a v Itálii 297 eur/ha.

Rozdíly v přímých dotacích plánovaných na rok 2013 jsou vysvětlením pro odlišné postoje jednotlivých zemí. Ovšem i v rámci České republiky se názory na reformu SZP různí, jak píše Morawiec. Jak vláda, tak většina organizací reprezentujících zájmy českých zemědělských producentů jsou rozhodně proti „zastropování" dotací zemědělským podnikům, protože jsou toho názoru, že by to podstatnou část českých zemědělců znevýhodňovalo vůči jejich konkurentům v EU. Krácení příspěvků by se zřejmě dotklo téměř poloviny velkoplošných zemědělských podniků, pro něž dotace znamenají důležitý zdroj příjmů. Připomeňme, že v České republice (podobně jako v Polsku) platí systém vyjednaný pro nové členy EU, tedy systém jednotných příspěvků dle plochy obdělávané půdy.

Zajímavé však je, že odlišný postoj k otázce „zastropování" dotací zaujímají organizace, které reprezentují zájmy majitelů rodinných farem, například česká Asociace soukromého zemědělství a Společnost mladých agrárníků. Dle jejich názoru je „zastropování" správné, protože omezuje dotace nejsilnějším zemědělským podnikům, které většinou podporu nepotřebují, a posiluje pozici rodinných farem, zodpovědných za stav venkova, za zachování krajiny a ochranu přírody. Dodejme, že specifičnost českého zemědělství spočívá také v tom, že největší zemědělské podniky jsou nejčastěji akciovými společnostmi, společnostmi s ručením omezeným, družstvy a státními podniky, tedy subjekty, které mají s tradičně pojatými rodinnými farmami málo společného. Obchodní společnosti sídlí často ve městech a roli vlastníka zastávají osoby nespojené s prací v zemědělství ani s venkovem.

Subjektivní postoj představitelů České republiky je přirozený. Abychom však nepodlehli této jedné vizi zemědělství a jednomu přístupu k reformování SZP, pokusme se ji konfrontovat s očekáváními, jaká mají vůči reformě SZP jiné státy. Z mnoha reformních projektů vybírám jen jednu (byť zásadní) otázku „zastropování" přímých dotací pro největší a nejvýkonnější zemědělské podniky.

Ve Španělsku⁵ je pro srovnání registrováno přes milion zemědělských podniků, jejichž průměrná plocha činí 23 ha, přičemž podniky nad 50 ha činí kolem 10 % všech podniků a provozují činnost na ploše kolem 70 % půdního fondu. Jako ve většině států EU má také španělské zemědělství dvojí charakter. Přes 95 % zemědělských podniků patří fyzickým osobám, stále tu převažují rodinné farmy. V zemědělství je zaměstnáno kolem 4,7 % aktivních práceschopných obyvatel (v ČR 3,8 %). Ve Španělsku, „staré" členské zemi, je aplikován tzv. historický dotační systém nepodmíněný plochou obdělávané půdy, ale produkcí.

Nárok na dotace je spojen se třemi prvky: s historickou produkcí/plochou, s ponecháváním půdy ladem a se zvláštním právem upravujícím živočišnou výrobu. Podle představitelů španělského ministerstva zemědělství to umožňuje zachovat žádoucí různorodost plodin a hlavní tendence produkce i v sektorech, kterým hrozí úpadek. Španělské zemědělství je kvůli klimatickým rozdílům velmi diferencované, je v něm zastoupena jak mediteránní verze (olivy, víno, citrusy), tak verze kontinentální (obiloviny). Postoj zemědělských odborů je shodný s postojem státních úřadů - jsou proti zavedení regionálního systému, protože zastávají názor, že španělské zemědělství je natolik komplikovaným případem diferencovanosti produkce, že „přechod od systému historického k regionálnímu by vyvolal nepřijatelné revoluční změny".⁶

Španělští experti jsou toho názoru, že systém se v budoucnu může změnit zavedením jednotných subvencí na hektar pro všechny rolníky za „agroenvironmentální služby". Úřady - ministerstvo zemědělství - jsou vůči návrhu EK kritičtější a domnívají se, že úplné oddělení podpor od produkce povede k přechodu na systém subvencí dle plochy. Agrární odbory jsou v otázce systému podpor dle plochy rozdělené, nezaujímají jednotný postoj.

Dost široké akceptaci se však těší „zastropování" dotací, neboť převládá přesvědčení, že „obraz společné zemědělské politiky velmi trpí tím, že je přiznávána neomezená podpora zemědělským podnikům, které to ve skutečnosti nepotřebují, neboť na trhu bez problémů obstojí". Ovšem v regionech, kde se tak velké zemědělské podniky vyskytují, by „zastropování" vzbudilo rozhodný odpor, podobně jako v České republice. V praxi by se „zastropování" od 100 000 eur dotklo pouhých 2690 příjemců, kteří dostávají 11,2 % dotací.

Dalším příkladem je Německo⁷ s průměrnou plochou zemědělského podniku 45,7 ha (ve starých spolkových zemích kolem 30 ha, v nových téměř 200 ha) a s převahou rodinných farem (93,5 %). Systém subvencí má dynamický ráz, který spočívá v postupném oddělení přímých dotací od zemědělské produkce a ve snížení podílu historických dotací. Cílem jsou příspěvky nepodmíněné produkcí. Vztah k „zastropování" a oddělení dotací od produkce je v podstatě pozitivní a akceptují jej jak nevládní organizace, tak němečtí experti a agrární organizace. Převládá zde však názor, že „zastropování" by nemělo být zaváděno v (novém) systému dotací dle plochy, nýbrž v systému historických dotací přidělovaných dle produkce.

Nakonec uveďme případ Polska, kde průměrná plocha zemědělského podniku činí něco přes 10 ha, s jasnou převahou rodinných farem. Systém dotací má jako v České republice charakter jednotných příspěvků na plochu. Využívá jej něco přes 1,4 mil. zemědělských podniků. V soukromém zemědělství je zaměstnáno 12,5 % aktivního práceschopného obyvatelstva.⁸

Je zajímavé, že ačkoli někdejší polský Úřad výboru pro evropskou integraci (UKIE) vydal samostatný svazek věnovaný potřebám a zájmům polského zemědělství,⁹ nenašla jsem v něm úvahy podobné těm, které tato kniha obsahuje na téma jiných vybraných členských zemí EU. Polští autoři zřejmě nedokázali ohodnotit postoj polské vlády, polských expertů a agrárních organizací vůči reformě SZP. Není divu, že profesor Zegar napsal, že „polská diskuse působí mimořádně bezbarvým dojmem".¹⁰ Její nejdůležitější závěry hodnotil v článku publikovaném v prvním letošním čísle čtvrtletníku Wieś i Rolnictwo profesor Wilkin.

Nejdůležitějším bodem, na němž se polské úřady, experti a agrární organizace shodují, je požadavek na zachování unijního charakteru SZP odůvodněný tím, že tato politika „tvoří přidanou hodnotu a vedle toho je celému unijnímu společenství třeba vyváženého vývoje, prohlubování územní koheze a podpory venkova coby veřejného statku". V otázce přímých plateb požadují experti jejich zachování, ale současně také odklon od historické metody jejich určování směrem ke zprůměrovaným příspěvkům na plochu. Více rozporů budí transfer unijních prostředků velkým korporacím působícím v zemědělství a v jeho blízkosti. „Za promarněné lze považovat i transfery do zemědělských podniků z hlediska zemědělské produkce okrajových. Přijatelným řešením je podmínění příspěvků aktivní produkční činností zemědělců a jejich usídlením na venkově, kde tato činnost probíhá."

Požadavkem je také sjednocení základní sazby dotací v celé EU na úrovni 323 eur/ha. Přínos tohoto řešení je zřejmý - transparentnost, snadnost výpočtu a omezení konfliktů. Toto řešení by bylo přínosné také pro polské rolníky, který by získali o více než 1 mld. eur ročně více než dosud. V otázce sjednocení úrovně dotací v EU jsou zajedno agrární organizace i představitelé státních úřadů.

I když koncentrace dotací a jiných výhod ve skupině největších zemědělských podniků je dost všeobecně kritizována, experti v této otázce dosud nepředložili jasné návrhy, píše dále Wilkin. Podpora malých farem, která byla dosud dle jeho názoru málo účinná a efektivní, vyžaduje vytvoření nových nástrojů, jak tvrdí část polských expertů. Toto řešení navrhují také autoři zprávy Fóra rozvojových iniciativ.¹¹ Jde o zásadní věc, protože nejen v Polsku, ale v mnoha evropských zemích přetrvává sentiment vůči malým, převážně pro vlastní potřebu vyrábějícím farmám.¹²

Profesor Wilkin si podobně jako Petr Havel všímá možné budoucí hrozby - hospodářských a klimatických defektů. Ke zmírnění těchto „turbulencí" je podle Wilkina nutno pokusit se o vyřešení otázky pojištění pro zemědělce. Stabilizátorem hrozeb je dnes SZP a její klíčový nástroj - přímé platby.

Wilkin si způsobem trochu odlišným od českého experta všímá změny postojů vůči SZP spojené s růstem zájmu Evropské unie o otázku potravinové bezpečnosti, jež je spíše než nedostatkem potravin ohrožena silnými výkyvy cen a rostoucími náklady na produkci potravin. Unijní orgány jsou si vědomy zodpovědnosti Evropy za potravinovou situaci ve světě. To Unie je největším producentem potravin, jejich největším dovozcem - i ze zemí třetího světa, na což se zapomíná - a také jedním ze dvou jejich největších vývozců. Potravinová bezpečnost se vrací do hry, a je tudíž potřeba čelit - v Polsku podstatnému - problému vyjímání zemědělské půdy z půdního fondu, tedy zavádět nástroje ochrany půdy coby cenného přírodního zdroje. Polské návrhy reforem jsou spíše nápady, jak SZP modifikovat, neumožnily by revoluční změny. V tom jsme zajedno s většinou ostatních států. Kontrola „zdravotního stavu SZP" (tzv. Health Check) neodhalila, jak píše Wilkin, žádné závažnější nemoci. Tak byla shrnuta diskuse k Health Check v roce 2008 i evropská debata vedená v roce 2010.

Máme-li shrnout kompendium subjektivních pohledů na reformu SZP po roce 2013, můžeme z něj, navzdory mnohým odlišnostem, vyčíst celkem racionální obraz přitakání dalším evolučním změnám. Experti, představitelé státních orgánů a zemědělských svazů evidentně akceptují přednosti politiky, díky níž se evropské zemědělství stalo velkým producentem a vývozcem kvalitních potravin a evropský venkov místem, kde se pracovní a životní standardy nijak drasticky (ačkoli ne ve všech zemích EU stejnou měrou) neliší od životní úrovně městského obyvatelstva.

Fiskální cesta nikam? Několik slov o reformě SZP

Pro korektnost debaty o reformě SZP bychom měli připomenout, že jde o politiku, která od let 1962/1964 prošla dvěma zásadními a několika drobnějšími reformami. První změny, Mansholtův plán z přelomu 60. a 70. let, byly reakcí na přílišnou nadprodukci potravin a narušení rovnováhy mezi jejich nabídkou a poptávkou. Stručně řečeno, byly zavedeny podpůrné nástroje, které nevyvolávaly nárůst produkce: omezení osob pracujících v zemědělství, omezení plochy půdního fondu. Tehdy aplikované nástroje stimulovaly příjmy zemědělců, přičemž zasahovaly do tržněcenových mechanismů a generovaly nadprodukci. Následky této zemědělské politiky mnohem účinněji než Mansholtův plán zvládla MacSharryho reforma, která vznikala v 80. letech a zavedena byla roku 1992. Jisté změny z roku 1984 zaváděly individuální a národní kvóty na výrobu mléka, které také omezovaly naprodukci.

Další změny se pokoušely sladit zvýšenou konkurenceschopnost v zemědělství se zachováním potřebného počtu farem a setrváním zemědělství i tam, kde je méně rentabilní. Podstatou těchto změn byl odklon od cenových záruk směrem k novému nástroji - přímým dotacím, které do tržních a cenových mechanismů tak jednoznačně nezasahují. Přímé dotace historicky pramení právě v oněch letech, kdy snižování garantovaných cen obilovin bylo kompenzováno programem přímých příspěvků. K tomu přistoupila nutnost omezení pěstitelské plochy cestou nuceného ponechávání části pozemků ladem. Podmínění výše dotací aktuální produkcí (kvůli případné nadprodukci) se pak realizovalo tak, že dotace byly vázány na osetou plochu a referenční úrodu obilovin.

Cílem Mac Sharryho programu bylo:

1. vyvážení zemědělského trhu;

2. zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství;

3. extenzifikace (!) hospodaření zaměřená na ochranu prostředí;

4. snížení nadprodukce v zemědělství;

5. redistribuce prostředků pro zemědělství ve větším počtu zemědělských podniků;

6. zachování nezbytného počtu zemědělských podniků.

Tuto reformu nebudu probírat detailně, ač za pozornost stojí, že zavedla také prémie na trhu hovězího masa a výrazně zlepšila situaci v zemědělských podnicích s nízkou produkcí (pokud jde o měřítko EU). MacSharryho reforma byla reálnou a zásadní systémovou změnou SZP. Poslední inovací bylo zavedení jednotných dotací na plochu pro nové členské země v roce 2004.

Stabilizaci současného způsobu podpory zemědělství odůvodňuje stále častěji akceptovaná argumentace o mimotržním významu zemědělství jako činnosti chránící životní prostředí a prostor venkova. Extenzifikace zemědělské produkce, zalesňování, užívání zemědělské půdy způsobem podporujícím její ochranu a zlepšení stavu životního prostředí ani důraz na biodiverzitu zemědělské produkce proto nejsou zpochybňovány. Přičemž za vytváření veřejných - nejen tržních - statků stojí za to platit.

Proto lze těžko přistoupit na arbitrálnost teze o „fiskální cestě nikam" a na návrh, aby unijní dotace získávaly v budoucnu pouze takové subjekty, které splňují přinejmenším minimální (tedy jaká?) kritéria konkurenceschopnosti. Petr Havel si to uvědomuje, neboť píše, že EU by měla mít k dispozici nástroje, které by zajistily patřičnou stabilitu zemědělské produkce a omezily tendence k bezmezné obchodní výměně. Proto závěrečné konstatování jeho textu, dle nějž „je zřejmé, že SZP po roce 2013 musí být více liberální, méně protekcionistická, méně regulovaná, méně byrokratická a dotovaná když ne méně, tak alespoň cíleněji než dosud", vnímám jako publicistův stylistický obrat.

Vím, že si je složitosti problematiky SZP vědom, protože o mnoha jejích prvcích píše. To, že současně touží po zjednodušení, přeformulování a revoluční změně toho všeho, dobře chápu, protože sama žiji v zemi, kde je permanentní modernizace „nabíledni". Ale není ze zemí, které mají už větší zkušenost v realizaci stabilní, racionální, ač jistě nedokonalé zemědělské politiky. Což naštěstí vědí experti debatující o reformě SZP, politici i představitelé zemědělských svazů.

Post scriptum

Podle tiskových informací zveřejnil Brusel projekt reformy zemědělské politiky EU po roce 2013, který je spíše souborem kosmetických úprav nežli zásadní reformou. Bylo schváleno, že 30 % úrovně dotací bude podmíněno požadavky na ochranu životního prostředí. Tato změna neimplikuje vyrovnání dotací v rámci celé Unie. Váže se k tomu slib postupného snížení rozdílů mezi dotacemi s použitím mechanismu kompenzování jedné třetiny rozdílu mezi tím, co zemědělci čerpají dnes, a úrovní 90 % průměru unijních podpor (271 eur/ha). Další změnou možná bude paušál, který místo dotací obdrží majitelé nejmenších farem.

Nevelký rozsah změn mě nepřekvapuje, protože SZP hodnotím dobře a vím, že je velmi komplikovaným instrumentářem, který nelze měnit revolučními metodami. Zmíněné návrhy možná nabudou platnosti dříve, než se nadějeme, možné turbulence naopak způsobí, že evropské zemědělství bude ještě několik let fungovat na základě dosavadních pravidel. Polský subjektivní zájem nám káže dožadovat se vyrovnání dotací. Zkušenosti Polska nás však učí, že unijní zemědělská politika je po roce 1939 prvním smysluplným řešením, které našim rolníkům skýtá racionální a přínosné změny v zemědělství a zaručuje jim minimální ekonomickou bezpečnost. Nápad, aby tato politika byla nazývána „cestou nikam", proto považuji výhradně za žertovnou formu liberální deklarace.

Poznámky

1. Od roku 2007 Evropský zemědělský záruční fond a Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova.

2. Nejsem si jista, zda tvoří 75 % počtu zemědělských podniků, anebo zaujímají 75 % území zemědělského půdního fondu.

3. Srov. R. Morawiec PISM: Analiza proponowanej reformy WPR (tzw. health check) z punktu widzenia Republiki Czeskiej, in Reforma WPR z 2008 roku (health check) z punktu widzenia interesów wybranych państw członkowskich, UKIE Departament Polityki Integracyjnej, Varšava 2008, s. 137-150.

4. Podle J. Plewa, Zástupce generálního ředitele GŘ Zemědělství a rozvoje venkova Evropské komise: WPR a negocjacje porozumień handlowych, in Materiały konferencyjne, Varšava 2011.

5. B. Wojna, Analiza proponowanej reformy WPR (tzw. health check) z punktu widzenia Hiszpanii, in Reforma WPR z 2008 roku (health check) z punktu widzenia interesów wybranych państw członkowskich, UKIE Departament Polityki Integracyjnej, Varšava 2008, s. 173-221.

6. Ibidem, s. 183.

7. A. Hadyńska, J. Hadyński, Stanowisko Niemiec wobec Health Check WPR 2008 (Profil państwa członkowskiego w zakresie przeglądu WPR). in Reforma WPR z 2008 roku (health check) z punktu widzenia interesów wybranych państw członkowskich, UKIE Departament Polityki Integracyjnej, Varšava 2008, s. 43-72.

8. I. Frenkel, Ludność wiejska, in J. Wilkin, I. Nurzyńska (eds.), Polska wieś 2010. Raport o stanie wsi. FDPA Scholar, Varšava 2010, s. 56.

9. Reforma WPR w kontekście potrzeb i interesów polskiego rolnictwa, UKIE Departament Polityki Integracyjnej, Varšava 2008.

10. J. Wilkin, Przyszłość WPR UE - próba podsumowania dyskusji. Wieś i Rolnictwo, 1/2011.

11. Forum Inicjatyw Rozwojowych, Wspólna Polityka Rolna po 2013 roku - propozycje zmian. Wieś I Rolnictwo, 2/2010.

12. Semisubsistenzlandwirtschaft in Europa: Konzepte und Kernfragen Hintergrundpapier für das Seminar „Semisubsistenzlandwirtschaft in der EU: aktuelle Situation und Zukunftsaussichten" Sibiu, Rumänien, 13.-15. Oktober, dostupné nahttp://enrd.ec.europa.eu/app_templates/filedownload.cfm?id=85D15DB1-9B30-110D-42A9-FB47AFAC37E5.

Text byl publikován coby reakce na článek Petra Havla v rámci projektu podpořenéhoČesko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU. 

Autorka pracuje v Ústavu rozvoje venkova a zemědělství Polské akademie věd. Byla členkou Rady pro záležitosti venkova prezidenta Lecha Kaczyńského. 

 

Revue Politika 12/2011