Ryszard Legutko, Evropa na ústupu

Podrobnosti

Kategorie: Výzva krizy EU

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1535/evropa-na-ustupu

Obecný dojem, jejž máme z nazírané evropské a americké skutečnosti - na mnoha úrovních - je opačný. Až na příležitostné útoky hromadného antiamerikanismu se Evropa trvale připodobňuje Americe a zaujímá vůči ní - ať už vědomě, či ne - pozici následovníka. Když se podíváme do Kaganova textu, abychom zjistili, jakého principu se týká onen zásadní rozdíl („Evropa je z Venuše, Amerika z Marsu"), ukáže se, že je to „strategická kultura". Jenže co je strategická kultura, těžko říci. Tento pojem je velmi nejasný. Konstatovat pouze lze, aniž bychom tezi příliš překroutili, že odkazuje k určitému prvku zahraniční politiky. A to jsou zcela jistě křehké základy pro tvrzení, že americká a evropská duše cítí jinak a jsou k sobě nepřátelské.

O ztrátě evropské dynamiky ve vztahu k Americe se mluví již dlouho. Většinu pozorovatelů dnešního světa to ovšem neznepokojuje, protože tento proces je spojen - podle nich - s obecnějšími tendencemi, nejprve modernizací a později globalizací, které mají nakonec vést k zastření zásadních rozdílů nejen mezi Evropou a Amerikou, ale také Austrálií, v budoucnosti Asií - a nakonec také Afrikou. I když tyto procesy mohou trvat velmi dlouho, základní tendence - jak někteří tvrdí - je již daná, takže eventuální amerikanizace Evropy je problém druhořadý a v delší perspektivě zdánlivý.

Ale opravdu je to jen zdánlivý problém? Je Evropa stále přátelsky konkurenční silou vůči Americe? Přes všechny výhrady si teze o rostoucí dominanci Ameriky nad Evropou zaslouží hlubší analýzu. Řada signálů totiž poukazuje na to, že Evropané se stávají na Američanech závislejší - a záchvaty antiamerikanismu jsou znakem mlhavého vědomí tohoto faktu.

Jádro problému totiž neleží pouze v tom, že masová kultura pochází především z Ameriky - a že právě ona je základem evropské představivosti. Filmové hvězdy, zpěváci, televizní zábava, knižní bestsellery, komiksy - všechno tohle stále silněji formuje vědomí obyvatel našeho kontinentu, někdy mnohem více než domácí tvorba. Dokonce jazyk, intonace, gesta a způsob chování pocházejí z americké populární kultury. To všechno víme.

Ale problém je závažnější. Od určité doby také většina myšlenek interpretujících současný svět pochází z Ameriky. Dokonce i když se rodí v Evropě, jako filozofie dekonstrukce a postmodernismu, stejně mají na svět vliv teprve skrze americkou recepci. Teorie „konce dějin" se zrodila v Evropě, stvořil ji pofrancouzštělý Rus studující Hegela, ale intelektuálním hitem se stala až v okamžiku, kdy se objevila v Americe. Teorie konfliktu mezi civilizacemi má své zdroje také v Evropě, ale teprve její americká verze jí dodala světový věhlas.

Valná většina knih a článků, o nichž Evropané diskutovali v průběhu posledních desetiletí, pochází z Ameriky. Samotní Američané se už dávno přestali na Evropu dívat jako na starší, učenější a vychovanější sestru. To spíše Evropané se naučili, že jejich úspěch má hodnotu v okamžiku, kdy ho ocení Američané. Ve společenských vědách, v psychologii, v pedagogice, v andragogice a v určitém ohledu také ve filozofii Američané Evropany ovládli. Nejraději se odvoláváme k americkým vědcům, americkým výzkumům, americkým analýzám, americkým autoritám. V Polsku - a stejně tak ve většině evropských zemí - není lepší argument a autorita než odkaz k americkým autorům. Samozřejmě si často stěžujeme na kvalitu toho, co k nám z amerických univerzit a kulturních center přichází (já sám se podobným nářkům často oddávám), ale to nic nemění na faktu, že odtamtud plynou hlavní témata, která jsou živnou půdou našich knih, článků a diskusí. Formují představivost evropské inteligence, stejně jako americká populární kultura dnes formuje představivost evropských mas.

Neznamená to, že v Evropě chybí skvělí vědci a spisovatelé. V Německu, ve Francii nebo v Itálii jsou skvělí autoři a výborné instituce. Ale nejraději čteme to, co je americké, podvědomě přesvědčeni o tom, že tam najdeme nejdůležitější otázky, které nám umožní být v kontaktu s vážnými problémy našeho světa.

Proč tomu tak je? Nejjednodušší i nejrozšířenější odpovědí se stalo, že Amerika je bohatá. Stejně jako americký filmový průmysl definuje to, na co se lidé dívají na celém světě, tak americká kulturní a vzdělávací centra určují témata a díla pro celý svět.

Ale tato odpověď - ačkoli v ní lze najít několik smysluplných argumentů - není přesvědčivá. Na vysvětlení, že za vším stojí peníze, je něco podezřelého. Navíc Evropa nepatří k chudým, takže faktor bohatství nemůže být rozhodující.

Druhá odpověď je sofistikovanější. Amerika - jak někteří tvrdí - se stala druhem jakési laboratoře současnosti, tedy liberálně-demokratického světa a technologicky pokročilé civilizace. Množství zážitků, vykořeněnost, individualismus, nepřeložitelnost kulturních kódů, samota, konvenčnost lidských projektů a zároveň víra v morální předurčení lidstva, v ctnosti osobního i občanského života - to vše je mnohem silněji přítomné v americké zkušenosti. Tam lépe vidíme budoucnost a s ní spojené obavy a naděje; tam lépe vnímáme přicházející změny a s nimi spojené hrozby. Demokracie jako politické uspořádání, svoboda jednotlivců a skupin nebo technologizace života - to jsou základní determinanty současnosti a v každém z těchto tří ohledů Evropané pociťují nadřazenost Američanů a při analýze vlastní situace se rádi odvolávají na výsledky, řešení a rozhodnutí, které vznikly za oceánem. Jinými slovy: budoucnost je v Americe výraznější; je - abychom citovali starověkého filozofa - zapsaná většími písmeny.

Pokud je přístup Evropanů takový, pak mu lze lehce vytknout jednostrannost. Je tu ovšem ještě skrytý předpoklad, že osudy světa jsou ovládány velkými strukturami, že - jinými slovy - za problémem politického uspořádání nebo charakteru a úrovně technologií stojí jakási neodvratná logika změn, jíž všichni podléháme. Takový předpoklad je ovšem velmi kontroverzní a nesvědčí dobře o těch, kteří ho přijali. Ukazuje se, že velké hegelovsko-marxistické dědictví ovládlo evropské myšlení a v nekonečném množství variant řídí naše představy. Nejde tu vůbec o nějakou dějinnou eschatologii, nýbrž o přesvědčení, že v kratším i střednědobém horizontu existují velmi pravděpodobné scénáře rozvoje a ve všech Amerika hraje - k radosti jedněch a zklamání druhých - průkopnickou roli.

A zde se snad dostáváme k bodu, který je jedním z možných klíčů k porozumění rozdílu mezi evropskou a americkou mentalitou. Pro Američany není přemýšlení v těchto kategoriích přirozené. Svět pro ně není vymezen objektivními scénáři rozvoje. Nebojí se ani historické anachroničnosti, ani vystupovat proti duchu budoucnosti. A nebojí se ne proto, že - jak si myslí řada Evropanů - jsou průkopníky, takže nemají před sebou nikoho, kvůli komu by trpěli komplexy, ale spíše jsou průkopníky právě proto, že je nezajímá, kdo je průkopník a kdo nula. Budoucnost a přítomnost jsou pro ně otevřenější než pro Evropany - a připravené k využití.

Někteří autoři tvrdí, že se v takovém přístupu odráží ahistorismus americké společnosti: obyvatelé této země začínali od nuly a netíží je kontinuita evropského dědictví. Evropané jsou naopak uvězněni ve svých dějinách, nepřistupují tak směle k vývoji a cítí velmi silně břemeno minulosti. Takové vysvětlení mi však přijde chybné. Je totiž právě důsledkem evropského syndromu: teoreticky totiž obhajuje duchovní pasivitu a deterministické přesvědčení, že Evropané, ač by chtěli, se nemohou ve světě pohybovat odvážněji. Pravda je ale taková, že zakořeněnost v historii nemusí nutně oslabovat aktivitu, ale naopak ji stimulovat. Sama Evropa je toho dobrým důkazem. Když měla nad Amerikou převahu a představovala hlavní intelektuální centrum světa, byla více ponořená v dějinách, než je tomu dnes.

To nás vede ke třetí, nejdůležitější interpretaci. Evropa ustupuje Americe ne proto, že jsou Spojené státy bohatší nebo představují laboratoř budoucnosti demokratické technologické civilizace, která je nezbytně rovněž osudem Evropanů. Ustupuje Americe, protože prožívá vnitřní krizi. Ustupuje, protože je slabší.

Mluvit o slabosti Evropy v době, kdy se odehrává jeden z největších civilizačních experimentů v novodobé historii, tedy proces integrace, může znít nepřesvědčivě. Zdálo by se, že společnost, která se pouští do takového zásadního díla, musí disponovat velkou tvůrčí energií. Pro eurooptimisty není větší chlouby než budovat na našem kontinentu nadnárodní struktury a integrovat národní instituce.

Ale z řady důvodů tento proces tak optimistickou tezi nepodporuje. Někteří současní politologové, i ze skupiny příznivců integrace, s údivem zjistili, že procesy tvorby nových struktur v Evropě nedoprovázela hlubší teoretická reflexe. Nevznikly nové myšlenky, nápady nebo argumenty. Evropská integrace nezrodila své Listy federalistů, tedy porovnatelný soubor reflexí nového uspořádání, jaký vyprovokovala americká revoluce 18. století. Američané dodnes o Listech federalistů diskutují. O čem budou diskutovat Evropané v dalších desetiletích a stoletích sjednocené Evropy?

Příznačné je, jaké vize právě se uskutečňující evropské myšlenky fungují v dnešním veřejném kulturním diskursu. Nejvlivnější jsou tři z nich: liberální, multikulturní a postmoderní. Podle první se Evropa stane ještě individualističtější společností; podle druhé bude místem spolupráce společenství a kultur; podle třetí bude - zjednodušeně řečeno - směsí jednoho a druhého. Existuje však ještě čtvrtý model evropské myšlenky, který se opírá o klasické a křesťanské dědictví, ale kromě papeže a nepočetné skupiny intelektuálů v kulturotvorných prostředích nemá žádné zástupce.

Není zde prostor a čas, abychom první tři modely promysleli. Nepochybně mají mnoho atraktivních vlastností a lze intuitivně vycítit, že některý z nich - a možná všechny tři zároveň v různých poměrech - se stanou naší budoucností. Mají ale jednu společnou vlastnost: každý z nich dosahuje plnější konkretizace v americké společnosti. Amerika je přeci individualističtější než Evropa, takže realizace liberálního modelu - jestli se uskuteční - povede k připodobnění Evropy Americe. Podobně jako v případě multikulturního a postmoderního modelu. Amerika je obecně chápána jako první demokratický federativní multikulturní stát; je jí také bližší, alespoň jejím značným částem, stav postmoderního vědomí - na rozdíl od starého historického evropského společenství.

Budoucí Evropa, v zrcadle evropské sebereflexe, může potvrdit diagnózu o slabosti evropského ducha. Tyto budoucí vize mohou být pravdivé nebo klamné. Pokud jsou pravdivé, tak amerikanizace Evropy je dána a Amerika je opravdu průkopníkem a laboratoří velké liberální, demokratické a technologické civilizace. A pokud jsou klamné, znamená to, že Evropané nebyli schopni opustit schémata, která byla stvořena za oceá­nem a vycházela z místní zkušenosti.

O slabosti evropského ducha se mluví už přinejmenším sto let. Když před stoletím přijížděli do Evropy američtí intelektuálové a hledali lepší a bohatší kulturu, než jim nabízela jejich země, většinou byli zklamaní a měli rozporuplné pocity. Dokonce poevropštělí Američané jako Henry James nebo T. S. ­Eliot se znepokojením konstatovali, že evropský duch je oslaben. Tehdy módní slovo „dekadence" přesně odráželo to, co viděli. Evropa - reprezentovaná svými nejvyššími a nejuvědomělejšími společenskými třídami - se spokojovala s tím, co stvořila, a neprojevovala touhu investovat další tvůrčí energii. Estétství, ironie, ambivalence, hra, rafinovanost - takový přístup byl manifestací evropskosti. Jednoduchost hraničící s primitivitou, úcta, odhodlání a energie - to měl být typický americký charakter. Volba mezi jedním a druhým byla těžká, ale stále jasněji se ukazovalo, že evropský postoj neslibuje další rozvoj.

Z mnoha ohledů byla tato diagnóza výstižná. Dekadentní evropský duch vytvořil prázdnotu, do níž se vešlo celé rudé a hnědé barbarství. Barbarství nakonec bylo poraženo, ale vyvodili jsme z toho paradoxní závěry. Rozšířené je dnes módní přesvědčení, které hlásá, že velké myšlenky, jimiž se živila evropská kultura, jsou nebezpečné, takže k dnešní kultuře se hodí spíše slabost než síla, smířlivost než smělost, odstup než odhodlání, autoironie než pocit vlastní hodnoty. Ve světle těchto názorů se barbarství zrodilo spíše z evropské pýchy než z pochybností. Proto snad tolik Evropanů rozčílila americká manifestace síly, neboť takové demonstrativní chování nezapadá nejen do „strategické kultury", jak psal Kagan, ale především do dnešního chápání evropské identity.

Je to nová forma dekadence? V dnešní Evropě není příznivá atmosféra pro tento typ úvah, nesetkávají se s porozuměním. Slabost, i kulturní, je dnes chápána jako vyšší forma vědomí, takže - paradoxně - je představována jako evropská síla, tedy schopnost poradit si s novou dobou a novými úkoly. Skutečně však tento přístup vyjadřuje onu schopnost?

Francouzský filozof Rémi Brague napsal, že podstatou evropské identity je římská kultura. Podobný pocit - ačkoli jinak vyjádřený - nacházíme v dílech napsaných před půl stoletím, u anglického historika Christophera Dawsona. Řím nám předal moudrost Řeků a ukázal také rozdíl mezi Řekem a barbarem. Římský Evropan je tedy někdo, kdo si uvědomuje svou nedokonalost oproti Řekovi a svou dokonalost oproti barbarovi. Římský Evropan je člověkem, který svou identitu a energii čerpá z historické zkušenosti, jejímž je nositelem, a z pocitu nedokonalosti vůči myšlenkám, které stvořili jiní.

Pokud je pocit Braguea správný, dojdeme snadno k závěru, že římský Evropan se v současném světě nevyskytuje ve velkém množství a nedisponuje zásadním vlivem. Dnešní obyvatel Evropy je bytost spíše spokojená, která nechce odlišovat Řeka od barbara a netouží cokoliv přenášet z minulosti. Jeho spokojenost pramení z dosažení určitého duševního stavu - odmítnutí odvážných aspirací, které dnes považuje za dobrodužné. Není přesvědčen o tom, že dosáhl dokonalosti, ale spíše, že hledání dokonalosti skončilo, že je nutné spokojit se s tím, co máme, a kdo říká něco jiného, je nebezpečný.

Kdo není Americe nakloněn, řekne nejspíš, že Američan je bytost, která se příliš neliší: také nepředává nic zvláštního z minulosti a necítí k ní pouto, nerozlišuje Řeka od barbara, neoddává se dobrodružstvím a vyznačuje se spokojeností se světem, v němž žije; necítí ani nutnost utkat se s dokonalostí, ani obavu před obratem k barbarství. Ale rozdíl je v tom, že Američané v takovém stavu žili od začátku a čerpali z něj energii ke svým činům. Zatímco pro Evropany je takový duševní stav formou rezignace na něco, co bylo součástí jejich oblasti zkušenosti. Američané vždy viděli svět podobně, netrápili se hierarchií. Evropané věřili v hierarchii a zaujímali v ní nejvyšší pozice. Dnes jsou sesazeni a tento fakt akceptují. Kdy tento proces rezignace začal, je sporné: snad v době dekadence před stoletím, snad po druhé světové válce - nebo ještě o mnoho, mnoho let dříve.

Je těžké nemít pocit, že přes všechny své úspěchy, přes blahobyt a pocit bezpečnosti v míře nikdy dříve nepoznané, přes imponující technologický rozvoj, přes existenci mnohých výjimek, které všechno, co bylo výše řečeno, zpochybňují, se nám dnešní Evropan nejeví jako bytost, která má se světem, kde žije, velké plány. Američané bezpochyby takové plány mají. Mohou se nám líbit, nebo nelíbit; můžeme se na ně dívat s obavou, pohrdáním nebo nadšením. Američané měli ale vždycky - stále mají a určitě i v budoucnosti mít budou - před sebou mnohé a neodkladné úkoly. Evropané se do nich také pustí, ale nejdříve se podívají, jak je řeší v Americe.

Autor je filozof a poslanec Evropského parlamentu.

Přeložila Lucie Zakopalová.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem a vyšel rovněž v časopise Kontexty 4/2011. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.

Revue Politika 9/2011

• < Předchozí
• Další >