Marek Magierowski, Evropa se utrhla ze řetězu
- Podrobnosti
- Kategorie: Výzva krizy EU
Současná krize by měla obnažit všechny neformální rozhodovací mechanismy v EU. Zatím se tak ale nestalo. Rozhodnutí jsou i nadále přijímána omezeným počtem vlivných figur. A nepůsobí jen v Berlíně, Paříži nebo na chodbách budovy Komise Berlaymont v Bruselu. Dnešní evropští mandaríni jsou roztroušeni všude. Někdy jen nečekaně vyplují na povrch a doslova přes noc se z nich stanou vůdčí aktéři Unie. Kolik novinářů, kteří se zabývají mezinárodním děním, bylo schopno si, řekněme před půl rokem, vzpomenout na jméno guvernéra Bundesbank. Dnes všichni vědí, že je to Jens Weidmann. Není ani aktivním, ani bývalým politikem, jen zaměstnancem státní správy, který má velmi konzervativní pohled na roli Evropské centrální banky v boji s krizí. Proč se stal tak vlivným? Protože debata nabrala jiný směr.
Jinou smlouvu, prosím
Od založení Evropského společenství uhlí a oceli hledá Evropa nové cesty ekonomického a sociálního rozvoje, které by ztvrdily jednotu kontinentu a integrační proces učinily nezvratným. Jednotný trh nestačil. Musely vzniknout nové instituce. Pak se i instituce zdály nedostatečné, a tak na scénu vstoupila společná měna. Když se ukázalo, že ani ta není tak skvělá, začali lídři velkých unijních zemí šířit ještě odvážnější vizi Evropy: ať je to prezident EU volený ve všeobecných volbách, bankovní unie nebo nový komisař s právem vetovat národní rozpočty.
Už tak dost rozsáhlé smlouvy EU ještě více nabobtnaly a vytvořily labyrint pravidel a nařízení. Na jedné straně přispěly k liberalizaci ekonomického života na kontinentě, na straně druhé stály na začátku jeho paralýzy. Každá nová smlouva, každý následný akt měl být tím posledním a definitivním, všezahrnujícím lékem, který měl vyléčit všechny ekonomické a politické nemoci Evropy. Proto také Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy a mnoho dalších bojovali s tak úžasným odhodláním, aby implementovali Lisabonskou smlouvu. Proto si ukazovali prstem na neukázněné Iry, nadávali na euroskeptického českého prezidenta Václava Klause a urgovali polského prezidenta Lecha Kaczynského, aby dokument co nejrychleji ratifikoval. Chtěli se vyvarovat další trapnosti poté, co Francouzi a Nizozemci smetli ze stolu nepopulárního předchůdce Lisabonské smlouvy - evropskou ústavu.
Lisabonská smlouva měla být, podle názoru unijní aristokracie, základním kamenem, na kterém mělo stát blaho Evropana a z něhož měla povstat nová síla Evropy, která by zářila do celého světa. Lisabonská smlouva měla být branou ke Spojeným státům evropským, snu, který nemohl být po desetiletí naplněn. Snu všech federalistů, kteří viděli EU jako nástroj sloužící hlavně k sesazení USA ze světového trůnu. Pro mnoho euronadšenců - jak mezi politiky, tak experty z nespočtu think-tanků - se stalo vymýšlení nových paragrafů a idejí způsobem jejich života. Každý měl tolik práce „reformovat architekturu EU" a byl zaslepen „úspěchem eura", že si nikdo nevšiml zákeřného nádoru, který začal uvnitř organismu růst a požírat EU kousek po kousku.
Lisabonská smlouva byla a je prázdnou skořápkou. Nemohla unést břímě krize, nestala se vytouženým nástrojem, který by EU umožnil uplatnit ve světě více vlivu. Ti politici, kteří byli jmenováni, aby skromně ztělesňovali velikost EU, přijali roli loutek. Autorita Hermana Van Rompuye se omezuje na určení začátku tiskové konference po každém summitu a baronka Ashtonová je v mezinárodních otázkách důležitá zhruba tak jako katarský ministr zahraničí.
Džin je venku
V prosinci 2011 nám eurokraté říkali: Evropa potřebuje politický impuls a politickou odvahu. Snažili se přesvědčit veřejné mínění, že jediné skutečné a fungující řešení dluhové krize spočívá v království politiky. Že to jsou politici, kdo musí podstoupit odvážné kroky, aby předešli tomu, že Evropa spadne do propasti. Byli to politici, kdo měl mandát podniknout nevyhnutelné reformy a vyvést občany Evropy z finanční bažiny. Brzy ale zjistili, že řešení nemůže být jen politické. Proto dnes Evropané dospívají k riskantnímu závěru: když máme Maria Draghiho, nač potřebujeme Barrosa? Když jsou to Draghi, Weidmann a Angela Merkelová, kteří nakonec budou (v eurozóně) tahat za nitky, proč stále posloucháme blábolení Van Rompuye.
Samozřejmě že politici budou chtít i nadále uplatňovat svůj vliv. Ale rozložení moci se nyní posouvá spíše k ECB a jejímu docela komplikovanému vztahu s politiky. Jsou stále důležití, ale už ne nepostradatelní. Škrty ve výdajích uvalené na vlády v Athénách, Madridu a Lisabonu navíc beztak skvěle koordinuje Angela Merkelová a její ministr financí Schäuble, kteří je následně přednesou zbytku party. Jen pokud jste dostatečně chytří jako španělský premiér Rajoy nebo extrémně šarmantní jako italský premiér Monti, můžete získat nějaké úlevy, zpomalit tempo reforem nebo dokonce o trochu zvýšit deficit rozpočtu.
Když se podíváme na strukturální změny v evropské fiskální architektuře, zjistíme, že je téměř prosta jakékoli koordinace. Ať je to daň z finančních transakcí, dohled nad bankovním sektorem nebo finanční perspektiva, koordinace se vždy změní jen na nepěkný souboj mezi členskými státy, přetahovanou, která je de facto bojem za zachování kontroly nad národními finančními a bankovními systémy. Proto bude pro budoucnost Evropy klíčová debata o bankovní unii. Německo, které ji navrhlo, začíná mít pochybnosti. Myslím si, že mu už došlo, jak nebezpečného a nevyzpytatelného džina vypustilo z lahve.
Evropa není schopna prolomit začarovaný kruh bezmocnosti. Evropská komise, ECB a německá vláda by na jihu Evropy rády viděly skutečný dopad změn ještě předtím, nežli se rozhodnou jej dále financovat. Výsledky ale nebudou dříve než za několik let. Španělsko, Itálie, Portugalsko a Řecko ovšem finance potřebují nyní. Slib, že by ECB koupila jejich dluhopisy, je dobrým znamením. Otázkou zůstává, zda se tak stane ještě před zánikem eura. V budoucím Španělsku, Portugalsku a Itálii budou díky dnešním reformám veřejné finance v lepší kondici, stejně jako se to stalo v Německu, když Gerhard Schröder úspěšně implementoval „Agendu 2010". Ekonomiky na periferii Evropy však mohou značně zpomalit v oblasti životního standardu a konkurenceschopnosti.
Čelit politické prázdnotě
Někteří sociologové tvrdí, že z dlouhodobého hlediska by mohla dnešní situace vést k opakování 50. a 60. let 20. století, kdy stovky tisíc Italů, Španělů a Řeků emigrovaly do Německa, Francie a Švýcarska za prací a stabilitou. Za posledních pět let opustilo Portugalsko 350 000 lidí, aby se vydali do tak vzdálených bývalých kolonií, jako je např. Angola. Je těžké předpovídat, jaké důsledky budou mít dnešní úsporná opatření na zdravotnictví a vzdělávání ve Španělsku, jaké ovoce přinesou vyšší daně v Irsku a Řecku. A jaké dlouhodobé následky to bude mít na jejich politické systémy.
Je celkem přirozené, že lidé postižení krizí hledají útočiště u státu. A je přirozené, že vláda roztáhne svou náruč a řekne jim: „Ano, postaráme se o vás." Většina Evropanů je se vší pravděpodobností přesvědčena, že krizi zažehly banky tím, že všem klientům poskytovaly půjčky bez rozdílu, nehledě na jejich finanční možnosti. Proto je mnohem jednodušší přesvědčit občany, že posilování státních intervencí není porušováním principu svobodného trhu, protože kapitalismus ne vždy funguje. Paradoxem je, že místo toho, aby se stát o lidi postaral, bere jim peníze.
Až krize jednou skončí, budou jak státem kontrolovaná ekonomika, tak volný trh zdiskreditovány. Zažijeme nebezpečné prázdno. A politici se budou muset potýkat s docela silným bolehlavem.