Aleksander Surdej, Projekt euro: mezi hospodářskou racionalitou a vynucováním politické integrace

• 

Podrobnosti

Kategorie: Výzva krizy EU

Zavedení eura coby společné měny určené potenciálně všem členským státům EU bylo projektem s dvojím cílem. Projektem, v němž byly otevřeně vytyčovány ekonomické cíle, a současně projektem s nejasnými, ne-li přímo skrytými cíli politickými. Globální finanční krize, jejíž symbolický počátek je datován na den pádu banky Lehman Brothers 15. září 2008, získala v Evropě podobu „finanční krize suveréna“ (krize veřejných financí) a stala se katalyzátorem procesů, jež zviditelňují dilemata a konflikty, které projekt společné měny obsahuje, které přitom jeho iniciátoři nevzali v úvahu, a které k jejich  zděšení ohrožují stabilitu Evropské unie. V tomto eseji se pokouším o rozbor některých dilemat a konfliktů a formuluji závěry, které jsou dle mého názoru důležité vzhledem k volbě, před níž naše země stojí.

V éře bankovek, která trvá od roku 1918, je pravdivé tvrzení, že peníze jsou  „vytvářeny“ politickými institucemi  a národními bankami, které požívají jejich přenesených pravomocí.  Stabilita papírových peněz a jejich hodnota závisí na důvěře vůči státním institucím, včetně jejich schopnosti vymáhat právo a vyměřené daně. Zdá se, že dnes jsou peníze úzce spjaty se státem, a možná platí zásada „jeden stát, jedna měna“.

Ti, kdo euro zaváděli, si toto pravidlo uvědomovali, byli však přesvědčeni, že přijetím několika principů lze chybějící oporu společné měny, kterou stát dosud byl, nahradit. Vědomí tohoto vztahu bylo možná vědomím „orientační vazby“, která nejdříve identifikuje obecné souvztažnosti, a pak postupně odhaluje otázky podrobnější. Pokusme se ukázat, jak se v jednotlivých fázích dosavadního fungování Evropské měnové unie konkretizovalo pojetí vztahu mezi fungováním měny a politickou mocí, mezi měnovou integrací a integrací politickou -   v období příprav na zavedení společné měny, v období prvních deseti let její existence (do roku 2008) a v období řešení dluhové krize eurozóny (od roku 2009 do roku 2012).

<!--[if !supportLists]-->II.                  <!--[endif]-->Ekonomické a politické motivy v období před stvořením Evropské měnové unie

Společná měna byla předmětem debat a analýz už od počátku 70. let 20. století. Její zavedení se však spolu s přijetím Smlouvy o Evropské unii v roce 1992 stalo formálním cílem. Rozhodnutí o zavedení společné měny bylo prezentováno jednak jako přirozený důsledek „logiky integračního procesu“, jednak jako důsledek aktuálních vývojových a konjunkturních okolností. V široce rozšířené interpretaci je evropská integrace prezentována jako stále těsnější sjednocování („ever closer union“), jako lineární a kumulativní proces, který vede od zóny volného obchodu přes celní unii a jednotný trh k hospodářské unii a nakonec k unii politické. V tomto chápání motivuje pojem integrace k navrhování a zavádění stále dalších integračních iniciativ, protože dosažení určitého „stupně integrace“ podněcuje k dalším krokům směřujícím k dosažení další integrační úrovně. Přijetí Maastrichtské smlouvy se časově krylo s formálním završením tvorby jednotného trhu (Program Evropa 1992), společná měna byla tedy prezentována jako přirozený krok v sekvenci „jednotný trh, jednotná měna, jednotné regulace“ (one market, one money, one law)<!--[if !supportFootnotes]-->[1]<!--[endif]-->. Předchozí zprávy, které poukazovaly na přínosy a hrozby plynoucí ze zavedení společné měny, nebyly vnímány jako analytické dokumenty, ale jako doporučení pro měnovou unii.  V prezentaci argumentů pro společnou měnu byly exponovány přínosy a minimalizovány hrozby.

Například bylo popíráno tvrzení, že společná měna není nutnou podmínkou rozvoje mezinárodního obchodu – což dokládá například dynamika obchodních toků v Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA), kde je dosahováno vysokého   obchodního obratu za situace, kdy tu existuje trojí měna: americký dolar, kanadský dolar a peso. Byly tedy zpochybňovány připomínky, že dodatečný efekt v podobě povzbuzení obchodu (trade creation) nemůže být za této situace velký. Podobně byly  zpochybňovány názory, že transakční náklady směny valut pro velké firmy a obchodní společnosti zas tak vysoké nejsou, problémem jsou spíše překážky pro individuální turisty či cestující. Nadsazovala se váha nákladů plynoucích z nestability měnových kurzů a opomíjelo se to, že kurzové riziko bylo od roku 1979 nivelováno díky existenci evropského kurzového mechanismu (exchange rate mechanism), který zamezoval příliš náhlým pohybům kurzu,  a současně dával možnost jej přizpůsobit.

Jednostranné vnímání přínosů a výdajů na společnou měnu pramenilo také z pokřiveného chápání politických důsledků společné měny. Přílišný důraz se kladl na její symbolický aspekt. Stoupenci projektu eura se soustředili na prohlašování, že společná měna je nejsilnějším znamením politické jednoty. V této interpretaci je odstoupení od národní měny, ať už šlo o italskou liru nebo o německou marku, důkazem upřednostňování „evropské jednoty“ před „partikulární národní identitou“. Jak časem vyšlo najevo, hlavním zdrojem obtíží, které společná měna skutečně zrodila, nejsou konflikty plynoucí z identity, ale konflikty související s přerozdělováním, s rozložením finančních i nefinančních zisků a ztrát. Výskyt těchto konfliktů se dal předpokládat, pokud by byla správně pochopena jediná komplexní ekonomická teorie o územním působení peněz, tedy teorie optimálních měnových zón Roberta Mundella<!--[if !supportFootnotes]-->[2]<!--[endif]-->. Základním závěrem, který z Mundellovy teorie plyne, je konstatování, že měnová zóna je optimální, pokud zahrnuje území, v jehož rámci jsou výrobní faktory mobilní. Není pochyb, že nejmobilnější je dnes kapitál a finanční instituce. Málo mobilní je ovšem v evropském měřítku práce. Ba co víc, pokud by požadovaná nadnárodní mobilita pracovních sil podstatněji vzrostla, mohla by být konfliktogenní.

Kvůli absenci pracovní moblility nastává za situace, kdy dochází k  takzvaným asymetrickým šokům,  v některých státech hluboká recese a vysoká nezaměstnanost, naopak jiné státy tento problém nepocítí. Ačkoliv tedy ekonomiky fungující v rámci společné měny mohou vykazovat rovnováhu celkového obchodního obratu s ostatním světem, uvnitř tohoto území mohou nastat silné nerovnováhy. Za situace celkové rovnováhy může dojít (v rámci daného státu) k regionální kumulaci nákladů a politického napětí. Stát dotčený hlubokou krizí nemůže za takové situace použít základní nástroj pro vyrovnání vnější bilance, tedy devalvaci.

Teoreticky je ekvivalentem využití devalvace pro obnovení konkurenceschopnosti (a v důsledku toho vyvážení zahraničně obchodní bilance) takzvaná devalvace vnitřní,  prováděná prostřednictvím snížených mezd a cen zboží. Stojí však za pozornost, že oba tyto mechanismy sice mohou být považovány za rovnocenné co do své funkce, liší se však tempem a způsobem fungování. Devalvace měny přináší užitek poměrně rychle, vnitřní devalvace probíhá v dosti pomalém a konfliktním procesu rozpočtových škrtů, redukce mezd a růstu nezaměstnanosti. Cesta od poklesu nákladů na práci k poklesu cen a obnovení konkurenceschopnosti je tedy trnitá a její účinnost závisí na formě institucionálních zásahů do pracovního trhu a obecně na kvalitě politického systému.

 

III.Nezávislost národní banky a cíle měnové politiky

 

Rozhodnutí o přistoupení k Evropské měnové unii souviselo s přesunem oprávnění k vedení měnové politiky na evropskou úroveň a se svěřením této funkce Evropské centrální bance, která byla za tímto účelem vytvořena. Zevropštění měnové politiky se zdůvodňovalo poukazem na to, že v ekonomice otevřené na kapitálové toky a propojené s ostatními ekonomikami kurzovým mechanismem (ERM) je autonomie měnové politiky silně omezena – změny úrokových sazeb musí brát v potaz vliv na změny kurzů měn, a ty nesmí vybočit z mezí dohodnutých, povolených výkyvů. Odklon od autonomní měnové politiky měl být: a) bez významu, protože tuto autonomii státy spadající pod evropský měnový systém de facto neměly,b) bez důsledků, protože přistoupení k Evropské měnové unii mělo tyto ztráty více než kompenzovat, díky nižší inflaci a nižším úrokovým sazbám. Argumentovalo se tehdy, že vytvoření nezávislé evropské centrální banky podle vzoru Bundesbank umožní zemím, které jako Itálie nebo Řecko předtím zápolily s vysokou inflací nebo dočasnou nestabilitou měnových kurzů, „import“ hodnověrné antiinflační politiky a omezení negativních důsledků nízké důvěry ve fiskální politiku vlastní země. Ba co víc, na rozdíl od systému měnové politiky, neformálně ovládnutého politikou Bundesbank, je měnová politika Evropské centrální banky vytvářena kolektivně. Státy, které musely přizpůsobovat vlastní měnovou politiku, získaly za odklon od vlastní měnové politiky právo hlasu v Radě guvernérů ECB.

V letech 2001-2007 se zdálo, že optimistické scénáře ohledně fungování Evropské měnové unie se naplňují. Ekonomiky členských států eurozóny fungovaly v podmínkách  nízké inflace (v letech 1999-2007 se míra inflace v eurozóně pohybovala v mezích 1,1-2,3% ročně) a úroková sazba ECB nepřekračovala 3-3,5% - úroveň historicky nízkou, a v některých zemích (například v Itálii, Řecku či Španělsku) dosud nevídanou.

Tato situace však nezpochybnila teoreticky formulované výhrady. Centralizovaná měnová politika může být účinná při dosahování jednoho cíle, jakým je například úroveň inflace, a nebýt přitom optimální pro ekonomický rozvoj území odlišných co do ekonomické struktury, charakteru trhu práce a dominantních faktorů hospodářského růstu. Jednotná úroková sazba může být příliš nízká pro státy, které by měly „chladit“ spotřebu či předcházet „bublinám“ na jednotlivých trzích, a současně „příliš vysoká“ pro státy, jejichž ekonomika potřebuje stimulovat, protože má vysokou nezaměstnanost či jiné ukazatele vypovídající o nevyužití ekonomického potenciálu.

Nepřizpůsobení měnové politiky místním potřebám může být těžko postřehnutelné zvlášť tehdy, kdy daná země pociťuje pozitivní důsledky přílivu finančních investic díky efektu levných peněz. Ve Španělsku a v Itálii tak vznikly „bubliny“ na trhu nemovitostí  a jejich cena vyšla najevo po vypuknutí globální finanční krize (od podzima 2008) v podobě a) rozpočtových nákladů na záchranu soukromých finančních institucí, b) nákladů na investiční strukturu, deformovanou pod vlivem chybných soukromých investic.

Zdá se, že společná měna a měnová politika vytvořily iluzi celkové rovnováhy ekonomik členských států, ztížily tak vnímání vznikajících lokálních disproporcí  a omezily možnost vlád členských států  podnikat opravné kroky.

Poté, co byla tato iluze odhalena, začaly státy eurozóny od roku 2011 tvořit mechanismus podrobného monitoringu ekonomické situace členských zemí, který se nesoustředil výlučně na pozorování výše rozpočtového schodku či veřejného dluhu.

 

<!--[if !supportLists]-->III.                <!--[endif]-->Státní veřejné politiky, ekonomická konkurenceschopnost a typy přizpůsobovacích mechanismů

Krize veřejných financí v některých zemích eurozóny  upozornila na význam konkurenceschopnosti tamních ekonomik. Pojem konkurenceschopnost se v doslovném smyslu vztahuje k podnikům. Zlepšení konkurenceschopnosti daného podniku má za následek zlepšení rentability a/nebo podílu na trhu. Ztráta konkurenceschopnosti hrozí nutností nákladné restrukturalizace podniku a nakonec jeho krachem.

Pojem konkurenceschopnosti přenesený na úroveň národních ekonomik znamená něco jiného. Jeho základním projevem je nerovnováha obchodních obratů nebo změna pozice v rámci mezinárodní dělby práce. V důsledku jsou občané daného státu nuceni snížit svou životní úroveň (anebo, pokud se hospodářská „konkurenceschopnost“ této země zlepšuje, může jejich životní úroveň stoupnout).

Konkurenceschopnost v případě států eurozóny je nejen konkurenceschopností celého bloku vzhledem ke zbytku světa, ale také konkurenceschopností se sebou samou. Základním kritériem hodnocení konkurenceschopnosti je jednak celková obchodní bilance států eurozóny ve výměně s ostatním světem, jednak bilance obratu výměny mezi jednotlivými členskými státy v rámci eurozóny. Celková obchodní bilance byla po celou dobu dosavadního fungování eurozóny vyvážená (nebo pozitivní). Byla však výsledkem exportního výkonu německé ekonomiky, zatímco většina ostatních zemí vykazovala negativní obchodní bilanci. Pokud by tedy měnová politika Evropské centrální banky měla být hodnocena podle obchodních výsledků celé eurozóny, její dopad by bylo nutno vnímat pozitivně. Pak by také měl být podobně hodnocen vliv této politiky na kurs eura vůči ostatním nejdůležitějším světovým měnám, včetně amerického dolaru a japonského jenu.

Úspěšnost exportu německé ekonomiky nebyla jen důsledkem platnosti eura a měnové politiky Evropské centrální banky. Měla dva další základní zdroje. Za prvé šlo o strukturu německé ekonomiky se silnou přítomností výrobních podniků, které nabízejí inovativní výrobky. Tento faktor zvyšuje odolnost německého exportu vůči negativnímu dopadu apreciačních tendencí společné měny. Vysvětluje také, proč tento export rostl dokonce i tehdy, kdy euro posilovalo vůči dolaru či jenu. Za druhé šlo o reformy trhu práce, které zavedl Gerhard Schroeder (německá Agenda 2010 s jasným  odkazem na Lisabonskou strategii), díky nimž v Německu stoupla pružnost trhu práce a klesl tlak odborů na růst mezd. První faktor zajišťoval atraktivní exportní nabídku, druhý cenovou konkurenceschopnost výrobků. Základem „vnitřní“ konkurenceschopnosti v eurozóně je struktura ekonomiky a tendence v oblasti produktivity.

Ekonomika, která nevyrábí moderní statky, může obnovit svou konkurenceschopnost výhradně snížením nákladů na práci. Mzdy by v takové ekonomice měly růst jen natolik, nakolik roste produktivita. Dobrých hospodářských výsledků Německa (vysoká dynamika exportu a poměrně nízká míra nezaměstnanosti) bylo dosaženo díky účinné kontrole mezd.

Případ Řecka ukazuje, jak se země, pro niž základním politickým impulsem ke vstupu do Evropské měnové unie byl záměr snížit náklady na obsluhu veřejného dluhu, znovu ocitla v dluhové pasti, protože podcenila mechanismy, jež jsou rozhodující pro dlouhodobou ekonomickou konkurenceschopnost každého státu, také  v rámci eurozóny. Nutno podotknout, že pro Řecko (ačkoliv nejen pro ně) byla příznačná vysoká úroveň dluhu „budovaná“ dalšími a dalšími vládami, nezávisle na politické orientaci. Poté, co Řecko s dvouletým skluzem v roce 2001 vstoupilo do eurozóny, počítala jeho vláda s podstatným snížením nákladů na obsluhu dluhu, který už v roce 2001 činil 114,7% HDP. Tak tomu nějaký čas (2001-2007) skutečně bylo.

Ačkoliv klauzule obsažená v Maastrichtské smlouvě jasně říká, že veřejný dluh jedné členské země EU není dluhem jiných zemí, které za něj nejsou zodpovědné, finanční trhy významu této klauzule nerozuměly.V dalších letech po vstupu do eurozóny udržovalo Řecko rozpočtový schodek nad doporučovanou úrovní 3% HDP. Díky dostupnosti levného vnějšího financování a díky silnému hospodářskému růstu v období po vstupu do eurozóny (v letech 2001-2003 rostla řecká ekonomika tempem překračujícím 4%) se zdálo, že jeho řiditelný. Situace se dramaticky změnila od roku 2008, kdy Řecko zaznamenalo rozpočtový schodek ve výši 8% HDP, a v roce 2009, kdy schodek překročil 12% HDP. Do období globální finanční krize vstoupilo Řecko s vysokou úrovní dluhu. Hospodářská recese současně vedla k náhlému zhoršení stavu státního rozpočtu a ke změně vnímání perspektiv rozvoje, včetně solventnosti Řecka. Nové prostředky nezbytné k obsluze portfolia splácených starších dluhopisů mohlo Řecko získat za nových, mnohem horších podmínek. V letech 2010-2011 tedy Řecko přišlo o přístup na soukromé kapitálové trhy, protože očekávané úrokové míry tuto zemi odsuzovaly k ohlášení bankrotu.

 

<!--[if !supportLists]-->IV.                <!--[endif]-->Spolehlivost měny a problém „možnosti opuštění eurozóny“

Pokud nějaká ekonomika ztrácí konkurenceschopnost a disponuje přitom vlastní měnou, je nejčastějším řešením silná devalvace vůči měnám hlavních obchodních partnerů. Nejde o řešení, které by přinášelo jen zisky. Způsobuje totiž růst inflace a snížení životní úrovně kvůli zdražení dovážených statků, umožňuje však rychlou nápravu konkurenceschopnosti nabídky domácích výrobců ve vztahu k jejich zahraničním partnerům. Pro zemi patřící do eurozóny není devalvace možná bez současného definitivního vystoupení z ní. Scénář vystoupení „na chvíli“, s úmyslem obnovit konkurenceschopnost a následně se vrátit, totiž není realistický.

Řecká „místní“ dluhová krize se však v důsledku příslušnosti k Evropské měnové unii stala krizí celé eurozóny. Což se děje nejen v důsledku ekonomické role Řecka,<!--[if !supportFootnotes]-->[3]<!--[endif]--> ale také kvůli „efektu nákazy“, který nekontrolovaná insolvence Řecka mohla, a v roce 2012 stále může na finančních trzích vyvolat. Nejistota ohledně možných důsledků insolvence Řecka plyne ze dvou příčinných řetězců. Jednak z možnosti, že krize obsluhy dluhu vyvstane v dalších státech eurozóny, nejspíše v následujícím pořadí: Portugalsko, Španělsko, Itálie. Jednak z existence vazeb mezi finančními institucemi, což hrozí zmnohonásobením důsledků insolvence jednotlivých institucí.

Vystoupení  některé země z eurozóny by tedy mohlo mít přesně neodhadnutelné, avšak potenciálně nebezpečné důsledky pro všechny státy eurozóny, a tudíž pro světovou ekonomiku.

Zdá se, že tvůrci eurozóny zcela zanedbali vypracování či přinejmenším vizi scénáře, podle nějž by některá ze zemí odešla z eurozóny (v kontextu Evropské měnové unie zaznívá konstatování o „neodvratném fixingu směnného kurzu“). Dosud však chybí oficiální scénáře, podle nichž by jedna, dvě nebo tři země eurozónu kontrolovaně opustily, anebo by dokonce došlo k rozpuštění celé eurozóny  a k návratu k národním měnám.

Situace, za níž země může vstoupit do eurozóny, avšak fakticky z ní nemůže odejít, ačkoli pro ostatní země by to bylo užitečné, je situací „špatné rovnováhy“ (bad equilibrium), jež může vyústit pouze v mohutnou krizi s nepředvídatelnými důsledky a s konflikty, jež vyvolá. Zdá se tedy, že rozpad eurozóny je z jedné strany nemožný, z druhé strany však trvající krize podkopává důvěru v euro coby druhou nejsilnější měnu, v níž jsou hromaděny finanční rezervy,  a také generuje problémy v jiných aspektech fungování Evropské unie.

 

VI.  Otevřená a skrytá  politizace veřejného dluhu v eurozóně

Vzhledem k absenci realistické „verze vystoupení“ zvolili představitelé Německa a Francie – dvou ekonomických lídrů eurozóny, verzi rozptylování hrozeb prostřednictvím kroků činěných současně na dvou frontách. Jednak jde o pomoc danému státu (v tomto případě Řecku), který čelí hrozbě bankrotu. Pak jde o tvoření „protipožární zdi“, která by bankovní systémy jiných zemí chránila před negativním dopadem případného bankrotu jiné země nebo jejího odchodu z eurozóny. Pomoc Řecku je pomocí s pravidly, která lze sotva označit jinak, než jako ustavení dozoru představitelů Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu nad tímto státem. Pravidla se netýkají jen přípustné úrovně rozpočtového schodku, ale také redukce zaměstnosti ve státní správě, reorganizace zdravotnictví nebo směrů, rozsahu a tempa privatizace. Deklarovaným cílem takto „podmíněné“ pomoci je nejen obnovení rovnováhy primární bilance státního rozpočtu (bilance nezohledňující obsluhu dluhu), ale také dovedení řecké ekonomiky k obnovení zahraniční konkurenceschopnosti. Tento scénář nezbytně a otevřeně „politizuje“ vztahy Řecka s představiteli dohlížející „trojky“ a vytváří potenciál pro „populistickou“ reakci, až se – jak je pravděpodobné – ukáže, že programy nadiktované zvenčí vyžadují značné náklady, přičemž očekávané pozitivní dopady se odkládají v čase. V tomto scénáři by Řecko mohlo z eurozóny vystoupit v důsledku silných společenských protestů a případného volebního vítězství stran, které se distancují od probíhajících bolestných, ale neúčinných reforem.

Současné fiskální problémy některých členských států poukázaly na institucionální chyby Evropské měnové unie. Přistupuje se tedy ke krokům, které mají posilovat koordinaci hospodářských politik v rámci Evropské unie (tzv. six-pack finančních reforem EU, fiskální pakt, stress testy bank a prostředky Evropského fondu finanční stability, přetvářeného v Evropský stabilizační mechanismus ve výši 500 miliard euro). Pravidla pro finanční sektor a fiskální politiku mají vytvořit solidnější základnu pro stabilitu společné měny, než tomu bylo v případě Paktu stability a růstu, přijatého v roce 1996.

Skutečnou iniciativu při stabilizaci situace v eurozóně převzala Evropská centrální banka, kterou od listopadu 2011 řídí italský ekonom Mario Draghi. ECB aktivně nakupuje řecké dluhopisy a bankám eurozóny dodává nízko úročené dluhopisy, čímž zlepšuje jejich likviditu. Mario Draghi zintenzivnil začátkem září 2012 působení ECB a ohlásil program neomezeného nákupu vládních obligací na sekundárních trzích. Prozatím tyto kroky účinně ochránily členské státy eurozóny před bankovním krachem a finanční panikou.

Klíčem k trvalé stabilitě eurozóny je však návrat ekonomik dotčených dluhovou krizí k růstové tendenci. Bez toho bude obtížné stabilizovat současný poměr veřejného dluhu a HDP, nemluvě už o možnosti jeho snížení. Výhled hospodářského růstu v EU je však pesimistický. Prognóza hospodářských výsledků za rok 2013, kterou počátkem listopadu 2012 zveřejnila ECB, předpokládá stagnaci v členských státech EU, a mírnou recesi ve státech eurozóny. Zvlášť obtížná situace vyvstává v Řecku, kde se už šestým rokem v pořadí očekává pokles národního důchodu, což měřeno k roku 2007 vyvolá kumulovaný propad HDP o zhruba 25%, a v Portugalsku,  kde národní důchod v roce 2013 zřejmě klesne o 2,5%.

Vzhledem k pesimistickým prognózám hospodářského růstu je nutno předpokládat další vývoj podle scénáře, v němž vyvstávají další hrozby pro eurozónu, nejen kvůli konfliktům kolem záchranných balíčků pro Řecko, ale také kvůli dluhové krizi v Portugalsku, Španělsku či Itálii. Dokonce i kdyby žádný stát eurozónu neopustil, dál budou probíhat politické konflikty ohledně zodpovědnosti za krizi a rozložení ztrát z krize.

 

VII. Společná měna a meze integrace

Podle záměrů tvůrců eura, včetně Jacquese Delorse,  mělo zavedení společné měny završit proces hospodářské integrace a uvolnit plný potenciál jednotného trhu, vynutit nové úrovně a formy politické integrace, které měly nakonec být všem užitečné a získat tak ex post legitimitu. Euro však paradoxně vytvořilo situaci, která generuje konflikty, jež zpochybňují dříve dosaženou úroveň integrace, anebo obecněji, vícestranné spolupráce členských zemí.

Zjednodušené poukazy na příčiny krize obnovují a vytvářejí nové národní stereotypy, které v EU prohlubují rozdíly mezi společnostmi. Tak se například šíří negativní stereotypy o Řecích coby lidech líných a korumpovaných. I když statistiky OECD ukazují, že mezi občany států EU pracují nejdéle Řekové, Maďaři a Poláci,<!--[if !supportFootnotes]-->[4]<!--[endif]--> pro bulvární tisk jsou tyto údaje bezvýznamné, protože vysvětlit, že úroveň produktu závisí pouze v malé míře na počtu odpracovaných hodin, rozhodující jsou však technologie a organizace práce, je pro publikaci na jeho stránkách příliš komplikované.

Krize eurozóny má negativní vliv na unijní rozpočtové plánování a odsouvá do pozadí jiné, dříve klíčové politiky, včetně kohezní. Práce na finanční perspektivě pro léta 2014-2020 jsou provázeny vizí rozpadu, už nejen eurozóny, ale celé EU. Tato nejistota ovlivňuje schvalovací proces a povede zřejmě ke značným zpožděním.

Krize eurozóny oslabila mezinárodní pozici EU. Jedním z cílů eura bylo mezinárodní pozici EU zlepšit. Ještě v roce 2008 psala Evropská komise ve zprávě shrnující deset let fungování společné měny: „Mezinárodní status eura má své přínosy, plyne z něj zodpovědnost i rizika. Umožňuje rozvoj finančního sektoru v Evropě, přináší výnosy z emise dluhopisů díky rozšíření eura coby měny, v níž třetí země udržují své rezervy, a snižuje hrozbu silného kolísání směnného kurzu, protože se rozšiřuje vyúčtování transakcí v euru“<!--[if !supportFootnotes]-->[5]<!--[endif]-->. Ještě v roce 2009 byl úspěch eura doložen skutečností, že třetina oficiálně přiznaných valutových rezerv byla denominována v euru, kurz eura k dolaru dosahoval úrovně 1,5 a poukazoval na silnou důvěru vůči této měně. Sotva tři roky poté se vyskytují čím dál opodstatněnější názory, že euro je silně rizikovým projektem a že unijní státy nezvládnou stabilizaci měny a ekonomiky bez vnější pomoci, nabízené Mezinárodním měnovým fondem.

 

VIII. Závěr

 

Oficiální jazyk unijních institucí je plný řečnických obratů o „stále užší a nezvratné unii“ (ever closer and irreversible union).  Dějiny integračního projektu, jakým je Evropská měnová unie (ve zkratce euro) však ukazují, že tento obecný směr může generovat hrozby, pokud se stane podnětem k prosazování unifikujících a centralizujících řešení (neustále obměňovaných, se stále širším rozsahem integračních politik).

Společná měna a společná měnová politika jsou nejen politickým projektem, ale také velkým experimentem, který je uskutečňován při absenci adekvátní teorie ohledně vztahu mezi fungováním měny a měnové politiky, a jejich distribučním dopadem. Distribuční  dopad vyvolaný rozhodnutím vlád má, což je nutno mít na zřeteli, ze své podstaty politický ráz.

Spolu s výskytem dříve nedostatečně identifikovaných důsledků fungování společné měny a společné měnové politiky se vrátil problém zodpovědnosti za rozvoj (nebo stav) ekonomiky jednotlivých zemí (či regionů) a nástrojů umožňujících účinnou realizaci této zodpovědnosti.

Pokud je vedlejším důsledkem přínosů, jaké fungování eura v některých oblastech eurozóny generuje, zhoršení podmínek v jiných oblastech,  pak v duchu principu efektivity Kaldor-Hickse<!--[if !supportFootnotes]-->[6]<!--[endif]--> musíme očekávat záruku kompenzací oblastem, které ponesou ztráty. Je to racionální očekávání potvrzené dosavadním fungováním Evropské unie. Například zavedení principů jednotného trhu (tedy plnější otevření vnitřního trhu přistoupením na harmonizaci regulací) bylo hodnoceno tak, že Řecko, Španělsko a Portugalsko ekonomicky zatěžuje – tyto státy tedy získaly záruku kompenzací v podobě fondů kohezity, které byly v 80. a 90. letech 20. století určeny hlavně jim. Pozorování fungování ekonomik za podmínek, kdy existuje společná měna, zřejmě potvrzuje tezi, že při absenci mobility pracovních sil a ochoty zaručit teritoriální soudržnost, není chybějícím prvkem jen soubor obecných pravidel pro realizaci fiskální politiky, ale skutečná „transferová unie“, tedy vyhrazení značných rozpočtových prostředků na podporu jednotlivých států a regionů, které působí v eurozóně, nebo šířeji v Evropské unii.<!--[if !supportFootnotes]-->[7]<!--[endif]-->

Jak se zdá, myšlenkový sled předložený v tomto eseji dokazuje, že projekt společné měny odhalil meze projektu politické integrace cestou prosazování kroků, jež nejsou ve svých důsledcích náležitě pochopeny. Ukazuje také, že analýza dopadů měnové unie nemá výlučně technický charakter, ale úzce souvisí s „politickými“ otázkami, s identifikací subjektů zodpovědných za tyto dopady před daným společenstvím, s tvorbou nástrojů modifikace dopadů procesů tržní ekonomiky, a konečně s ochranou dlouhodobých zájmů jednotlivých státních společenství.

 

Překlad Lucie Szymanowská