Hynek Fajmon, Euro není vhodnou měnou ani pro Česko, ani Polsko

  • Vytisknout

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1464/euro-neni-vhodnou-menou-ani-pro-cesko-ani-polsko

 

Hned na začátku bych rád upozornil, že není mým cílem cokoliv doporučovat, nebo dokonce nařizovat našim polským sousedům a přátelům. Naprosto respektuji jejich právo rozhodovat se svobodně o svém osudu. A to i ve věci přijetí nebo nepřijetí eura. V případě Česka jsem v trochu jiné pozici, protože jsem politikem zastupujícím tento stát v Evropském parlamentu. V tomto případě si dovoluji hájit autoritativní stanovisko, se kterým jsem vystoupil před voliče již před evropskými volbami v roce 2009 a které znělo: „Držme se koruny!" Obecně jsem přesvědčen o tom, že euro není vhodnou měnou ani pro Česko, ani Polsko a že by jej tyto státy neměly minimálně do roku 2020 vůbec přijímat. Důvody pro tento postoj jsem rozdělil do tří kategorií: politické, ekonomické a právní.

Aktuální postavení Česka a Polska v EU

Česko i Polsko jsou na tom v současnosti v rámci Evropské unie podobně. Oba státy spojuje i obdobný osud ve dvou klíčových epochách - během druhé světové války a během války studené. Právě to je základem společných zájmů a srovnatelných postojů vůči hlavním výzvám dneška.

Přelomový rok 1989 jak v případě Polska, tak v případě Československa (jehož je Česko právním pokračovatelem) vedl k opuštění komunismu a k návratu k západoevropské tradici liberální demokracie, tržního hospodářství, individuální svobody, soukromého vlastnictví a vlády práva. Důležité je také to, že obě země vstoupily za prakticky totožných podmínek v roce 1999 do NATO a v roce 2004 do Evropské unie.

Rozšíření EU bylo postaveno na několika principech, které poskytovaly nově přistoupivším státům de facto členství druhé kategorie: byly povinny přijmout 100 % evropského práva; přípustné bylo diskutovat pouze o tom, zda se tak stane okamžikem vstupu, nebo s určitým zpožděním v rámci přechodných období, o jejichž délce se vedla přístupová jednání.

Tak se stalo, že všechny nové členské státy přijaly ve svých přístupových smlouvách i závazek, že v blíže nedefinované budoucnosti přijmou za svou měnu euro.

Politické důvody proti přijetí eura v Česku a Polsku

Skutečnost, že obě země byly po dobu studené války součástí sovětského bloku, měla za následek jejich hospodářské zaostávání za západní Evropou. Toto zaostávání je zvláště silně patrné ve srovnání se Švédskem, Německem a Rakouskem, které jsou bezprostředními „západními" sousedy Polska, respektive Česka.

Samotný vznik eura jako společné evropské měny je výsledkem historického procesu „smíření" mezi Německem a Francií, který vyvrcholil v 80. letech 20. století a byl zapsán do Maastrichtské smlouvy. Ta měla položit základy pro politickou stabilizaci EHS (ještě ve starém složení dvanácti členských států) v situaci, kdy došlo ke sjednocení Německa.

Euro bylo konstruováno především jako nástroj, kterým mělo být zabráněno hospodářské a následně politické dominanci sjednoceného Německa v Evropě. Zároveň ale mělo i globální ambici konkurovat dolaru a získat postavení důležité světové měny.

S těmito plány měla od počátku problém Británie a později také Dánsko a Švédsko, které si z eura dojednaly různé varianty výjimek. Nové členské státy ale byly v rozdílné situaci. Evropské elity v rámci EHS a poté EU prosadily v 90. letech následující pořadí priorit: nejprve „prohloubení" a teprve potom „rozšíření". V důsledku tohoto vývoje se velké rozšíření v roce 2004 odehrálo na základě „prohloubené" EU, zcela bez ohledu na skutečnou hospodářskou situaci v nových členských státech. Ty byly v procesu přijímání do EU tak slabé, že si ani nedovolily nahlas uvažovat o tom, že by požadovaly výjimku ze zavedení eura. Výsledkem je právní stav, kdy všechny tyto státy (včetně Česka a Polska) mají v blíže neurčené budoucnosti povinnost euro přijmout, respektive mají povinnost plnit ekonomické podmínky pro jeho přijetí.

Faktický stav hospodářství a rozdílné úrovně bohatství však zavedení eura v nových členských státech neusnadňují. Za sedm let od rozšíření bylo euro přijato pouze ve Slovinsku a v Estonsku, a to především z toho důvodu, že se jedná o velmi malé státy, které jsou zásadním způsobem hospodářsky provázány s Rakouskem a s Finskem, tj. se zeměmi eurozóny. Z nových členských států s postkomunistickou minulostí přistoupilo k eurozóně ještě Slovensko, to tak ale učinilo z jakýchsi prestižních důvodů bez ohledu na reálnou ekonomickou situaci. U ostatních nových členských států se zavedení eura spíše vzdaluje, protože neplní tzv. maastrichtská konvergenční kritéria. Důležité je také to, že samotné státy o přijetí eura ztrácejí zájem, protože jejich vlastní měny - především v případě Česka a Polska - fungují dobře.

Ekonomické důvody proti přijetí eura v Česku a Polsku

Klíčovou pro další fungování a osud eura se stala hospodářská a finanční krize let 2008-2010. Do jejího vypuknutí bylo euro relativně úspěšné, což se projevovalo nízkým rozpětím úroků u státních dluhopisů členských států eurozóny. Přesto se v mnoha směrech potvrzovaly argumenty kritiků, že eurozóna není optimální měnovou oblastí a že do budoucna bude fungovat obtížně. Nejlépe to bylo vidět na nerovnoměrném vývoji inflace a hospodářského růstu mezi členskými státy, byť Evropská centrální banka je svou měnovou politikou jakž takž zvládala.

Po vypuknutí hospodářské a finanční krize se situace eurozóny prudce zhoršila. Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker sice tvrdil, že EU je lépe regulovaná než USA, a že se tedy krize Evropě vyhne, jeho proroctví se ale nenaplnilo. Naopak se zdá, že dopady krize jsou již nyní v EU větší a horší než v USA. Doplatily na to ty státy EU, které dlouhodobě špatně hospodařily, například Maďarsko a Lotyšsko, a později i státy samotné eurozóny: Řecko, Irsko, Portugalsko, ale i Španělsko, Itálie nebo Belgie.

Tento vývoj vedl k bezprecedentnímu chování Evropské centrální banky, která se nestandardními operacemi na finančních trzích pokoušela (a stále pokouší) zachránit euro jako funkční měnu. Na politické úrovni potom došlo k přiznání, že Lisabonská smlouva není schopna poskytnout právní základ pro jakékoliv „evropské" řešení této krize; smlouva dokonce dle určitých interpretací nadnárodní finanční pomoc krachujícím státům znemožňuje. Právě proto byla okamžitě zahájena její novelizace, která má takový postup do budoucnosti umožnit. Došlo rovněž k dohodě o dvou záchranných plánech. První byl přijat na jaře 2010 pro Řecko v podobě dočasného záchranného mechanismu (EFSF), druhý následoval na jaře 2011 a má mít trvalý charakter takzvaného ESM.

Podstatou „záchranných plánů" eurozóny je přesvědčení politických a ekonomických elit EU, že členský stát měnové zóny není možné nechat zkrachovat, respektive odpor vůči tomu, aby byl jakýkoli členský stát eurozóny sanován podle pravidel Mezinárodního měnového fondu, jemuž dominují USA. EU si chtěla své problémy vyřešit „sama". Za tím účelem byly založeny fondy, které shromažďují volné peníze v řádech stovek miliard eur a poskytují je v případě, že finanční trhy nejsou ochotny krachujícímu státu eurozóny dále (za běžných podmínek) půjčovat. Pro členské státy eurozóny to znamená povinnost dodat k určitému datu určitý objem peněz do příslušného fondu - a zavázat se dodat v případě nutnosti další. Takový vývoj je pochopitelně předmětem kritiky, protože všechny státy eurozóny i EU jako celku jsou zadlužené a musí především splácet vlastní dluhy. Namísto toho se nyní musí zadlužit ještě více. A doufat, že krachující státy (Řecko, Irsko, nyní Portugalsko) svou „záchrannou půjčku" nakonec nějak splatí.

Uvedený vývoj zcela změnil charakter eura coby svébytné měny. V průběhu první dekády jeho fungování se ukázalo, že veškerá pravidla jsou pouhým cárem papíru, který nikdo nebere vážně. Nejlépe o tom svědčí skutečnost, že v současnosti plní maastrichtská konvergenční kritéria ze všech států EU pouze Lucembursko.

Důležité je uvědomit si, že jak Česko, tak Polsko jsou na tom stále relativně dobře. Celkové zadlužení těchto států je nižší než u naprosté většiny zemí západní Evropy. V případě Polska je rovněž nutné říci, že zde jako v jediné zemi z celé EU nedošlo v průběhu hospodářské a finanční krize k poklesu HDP. Oba státy si proto logicky musí klást otázku, zda je euro důvěryhodnou měnou a zda by nebylo lepší si ponechat měnu vlastní.

Podle mého soudu má Česko na tuto otázku jasnou odpověď již nyní. Současná Nečasova vláda oznámila, že datum přijetí eura v České republice až do roku 2014 nestanoví (protože neplníme maastrichtská konvergenční kritéria). Česká vláda se také nepřipojila ani k jednomu záchrannému plánu eurozóny a neposkytla do nově vzniklých fondů žádné své prostředky. V případě Polska je situace trochu odlišná. Tuskova vláda se na rozdíl od vlády české na jedné straně rozhodla připojit k trvalému záchrannému mechanismu eurozóny (ESM), na straně druhé ale oddaluje datum pro přijetí eura.

Právní důvody proti přijetí eura v Česku a Polsku

Právní postavení Česka a Polska ve vztahu k euru je poměrně jasné. Oba státy ho jsou dle svých přístupových smluv povinny zavést; jsou povinny dodržovat maastrichtská konvergenční kritéria a mají se na příchod eura institucionálně připravovat. Faktický stav je ale velmi odlišný. Především došlo k zásadnímu posunu na straně samotné eurozóny. Mám na mysli hlavně skutečnost, že prakticky všechny zásady pro odpovědné hospodaření členských států eurozóny jsou porušovány. Právně sice existují, ale nejsou nijak vymáhány (a pokud ano, tak velmi selektivně). Dobře je to vidět na maastrichtských konvergenčních kritériích i na Paktu stability a růstu. Od nových členských států se nicméně (v případě jejich zájmu o vstup do eurozóny) dodržování těchto pravidel vyžaduje. Takto právně nejistou situaci je velmi obtížné dobrovolně přijmout.

Problematický je i vznik tzv. záchranných mechanismů, které charakter eurozóny zásadně mění. Původně k záchraně bankrotujících členů vůbec nemělo docházet. Taková pomoc byla výslovně zakázána. Nyní se naopak v poměrně masivním měřítku ustavuje, a to jak v právní, tak v ekonomické rovině. Celý proces je doprovázen snahou o další radikální centralizaci rozhodování v EU v sektorech dosud zcela vyhrazených členským státům, například v oblasti daní. Bankrotující státy se mají stát jakousi obdobou nesvéprávných „protektorátů", jimž budou z Bruselu výměnou za záchranu nařízena pravidla správného chování. Budou se pak tyto státy chovat odpovědněji? Podle mne nikoliv. Naopak bude docházet k masivnímu rozšíření tzv. morálního hazardu. Již nyní je navíc zřejmé, že ani dosavadní záchranné mechanismy nakonec nebudou stačit na objem dluhů, které si Řecko a další státy eurozóny nabraly. V dohledné době bude muset dojít k jejich alespoň částečné restrukturalizaci. A takový vývoj povede k rozkolísání evropského bankovního sektoru, protože držiteli řeckých, irských, portugalských a dalších státních dluhopisů krachujících států jsou dominantně evropské banky. Jejich zátěžové testy (organizované nedávno Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí) přitom nedopadly nijak slavně. Odepsání řeckého dluhu může způsobit poměrně velké potíže zejména německým a francouzským bankám. Jaké to bude mít dopady na stabilitu a důvěryhodnost eura, je myslím zřejmé.

Závěr

Z uvedeného vývoje je jasně patrné, že situace v eurozóně je nyní značně rozkolísaná a že tomu tak bude ještě poměrně dlouhou dobu. Za této situace by bylo pro Česko i Polsko chybou se k ní připojovat. Česko a Polsko jsou díky koruně a zlotému od negativních důsledků hospodářské a finanční krize relativně dobře chráněny. Rychlé přijetí eura by naopak oba státy okamžitě zatáhlo do velkých problémů, ve kterých se eurozóna nyní nachází, včetně nutnosti poskytnout poměrně značné objemy peněz na záchranu Řecka, Irska, Portugalska a případně i dalších států.

Nezávislá měnová politika poskytuje Česku i Polsku nástroj pro pružnou reakci na hospodářskou situaci v Evropě i ve světě a umožňuje zohledňovat jejich zájmy. Přijetí eura by v obou státech znamenalo, že budou muset snášet měnovou politiku diktovanou z Frankfurtu (sídlí zde Evropská centrální banka, pozn. aut.) a ordinovanou především pro Německo a Francii. Taková měnová politika se ale nemusí shodovat s potřebami Česka a Polska. Dostali bychom se do stejné pasti, v jaké je nyní Portugalsko. Nemohli bychom v případě nutnosti devalvovat, a podporovat tak svá exportně orientovaná hospodářství.

Z těchto důvodů jsem přesvědčen o tom, že ani Česko, ani Polsko v dohledné době do eurozóny ve vlastním zájmu nevstoupí. Ostatně veřejnost v obou zemích si je těchto skutečností již dávno dobře vědoma a přijetí eura si nepřeje.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU. 

Revue Politika 5/2011