Artur Wolek, Polsko-české vztahy? V pohodě

  • Vytisknout

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1560/polsko-ceske-vztahy-v-pohode

 

Do polštiny těžko přeložitelné české slovo „pohoda" máme dle slovníku chápat jako „klid, přívětivost, mír v duši".1 Pohoda však také znamená „dobrou náladu, klid, přívětivou povahu, útulné místo, nekonfliktní vztahy"2 a může být také výrazem pro „práci, která nevyžaduje velké úsilí a končí časným ,padla', vlastnictví bytu a chalupy, pár mincí v kapse, které umožňují skočit si každý večer na pivo a v létě zajet k moři".3 Nedávno zemřelý český spisovatel Jan Balabán mluví o „imperativní pohodě"4 jako o dominantním rysu české kultury, díky kterému člověk přebíjí strach smíchem a nedovoluje mu sáhnout na to, co je v něm špatného. Polsko-české vztahy, které Josef Mlejnek jr. tak výstižně a kriticky popisuje, jsou doslova v pohodě: verbálně nejlepší od dob Doubravčiných, reálně na slušné, závažnějších konfliktů prosté úrovni, v podstatě pak na okraji zájmu jak řadových občanů, tak politických elit. Proč to Mlejnkovi nestačí? Proč on i zástupy polských čechofilů, jakož i celkem početná skupina českých polonofilů očekávají něco víc? Proč se v česko-rakouských vztazích obecně považuje za obrovský úspěch a přelom uzavření dohody, díky níž Rakousko přestalo blokovat přijetí České republiky do Evropské unie, zatímco Mlejnek hořekuje, že z Harrachova do Szklarské Poręby nelze dojet vlakem?5Proč očekáváme, že polsko-české vztahy budou „nadstandardní"? Odpověď na tuto otázku nám možná přiblíží příčiny jejich současného stavu.

První správnou, ve škole našprtanou odpověď o Čechovi a Lechovi, dvou bratrských slovanských, jazykově spřízněných národech, můžeme odložit do archivu užitečných mýtů z devatenáctého století. Nejen proto, že ve století dvacátém těmto národům domnělé bratrství nezabránilo po sobě střílet, ale také proto, že Češi umisťují své severní „bratry" na žebříčku oblíbenosti - spolu s Chorvaty a Maďary - na úroveň téměř ideální lhostejnosti.6

Historicky vzato musíme důvody intenzivnější touhy po nadstandardních polsko-českých vztazích hledat v krátkém období, kdy v české politice hráli prim disidenti. Na počátku 90. let minulého století se zahraniční politika tehdejšího Československa ocitla v rukou lidí jako vystřižených z příručky mezinárodních vztahů - z kapitoly věnované idealismu. Lidí, kteří (jako Václav Havel) skutečně věřili, že „z tohoto vskutku autentického přátelství, založeného na dobrém porozumění osudu, který nám byl společně vnucen; na společném poučení, které nám dal; a hlavně na společných ideálech, které nás spojují, měla by posléze vyrůstat i opravdu dobrá koordinace naší politiky při procesu, který my i vy nazýváme návratem do Evropy. (...) Ať tak či onak, jedno je jisté: před námi je poprvé reálná historická šance, že (...) naplníme něčím smysluplným velké politické vakuum, které ve střední Evropě vzniklo po rozpadu habsburské říše. Máme šanci proměnit střední Evropu jakožto fenomén dosud převážně historický a duchovní ve fenomén politický."7Toto smýšlení zrodilo na popud Polska a Československa visegrádskou spolupráci započatou v dubnu 1990. S realizací této strategické vize to ovšem bylo horší, neboť velká slova o koordinaci úsilí o členství v EU a NATO, o vyjednávání ohledně odsunu sovětských vojsk, o diverzifikaci zdrojů energetických surovin, o liberalizaci obchodu a společných investicích do infrastruktury byla konkrétními kroky provázena jen ve velmi omezené míře.8

V Česku navíc začal brzy převažovat zcela jiný přístup k mezinárodním vztahům, zosobňovaný tehdejším premiérem a později prezidentem Václavem Klausem. Idealismus byl označen za naivitu a visegrádská spolupráce za škodlivou, novou obdobu RVHP, kterou „zcela uměle vyvolaly západní země".9 V české zahraniční politice se měly od té doby uplatňovat jen národní zájmy. V jejich rámci zaujímala spolupráce se sousedy, včetně Polska, podružné místo. Nezpochybnitelnou prioritou byla i v očích opozice integrace s euroatlantickými institucemi - potřeba regionální spolupráce či dvoustranné spolupráce s Polskem byla hodnocena zásadně z této perspektivy. Za Klausovy vlády to znamenalo konkurenci v úsilí o přijetí do NATO a EU a pokus o nahrazení politické spolupráce v rámci Visegrádu ekonomickou spoluprací v rámci Středoevropské zóny volného obchodu (CEFTA), která vstoupila v platnost roku 1994. Visegrádská spolupráce byla vzkříšena za vlády sociální demokracie, ovšem v „realistické", konkrétní podobě - jako nástroj k realizaci zájmů národních partnerů, především k dosažení členství v EU. Realismus CEFTA se projevoval především ve vícestranné tvrdé obhajobě ekonomických zájmů, tedy v nekonečných jednáních o zrušení cel na jednotlivé druhy zboží. Clo na průmyslové zboží bylo nakonec zrušeno roku 2001, na potraviny roku 2003 (s výjimkou výrobků s krátkou trvanlivostí). Když Polsko a Česká republika roku 2004 vstupovaly do EU, musely smlouvu o CEFTA vypovědět.10

V české zahraniční politice se tedy zažilo uvažování v kategorii národních zájmů, což znamenalo, že s nadstandardními polsko-českými vztahy lze počítat jen do té míry, nakolik lze dokázat jejich užitečnost pro české zájmy - do roku 2004 definované především jako rychlý vstup do NATO a EU. V krátkém období oživení visegrádské spolupráce (1998-2000) se zdálo, že koordinace jednání čtyř středoevropských zemí skutečně může zlepšit jejich vyjednávací pozici v Bruselu. Členové visegrádské čtyřky se však rychle - nikoli bez inspirace evropskými partnery - rozhodli pro model soupeření v soutěži krásy, kterou jim Unie vyhlásila. Další vlády, polské i české, tedy opakovaly mantru o sousedské spolupráci coby prioritě. Polsko se dokonce v rámci expozé Vladimíra Špidly v roce 2002 ocitlo v jedné větě se Slovenskem. Ve skutečnosti však ani čeští, ani polští politici neměli ponětí, nač by jim měla polsko-česká spolupráce být, když v Bruselu jednáme na vlastní pěst, a nic jiného nemá váhu.11

Na vztazích obou zemí nic nezměnil ani vstup do Evropské unie roku 2004. Zahraniční politika je totiž sférou spontánní kontinuity. Dokud má alespoň uspokojivé efekty, není v zájmu politických stran ani jednotlivých politiků cokoliv měnit, zvlášť v oblasti, která není z hlediska volebních výsledků příliš přínosná.12 I když tedy jak polská, tak česká zahraniční politika ztratily po roce 2004 orientaci, protože přišly o svou nejdůležitější, možná i jedinou prioritu, dál není jasné, nač by nadstandardní polsko-česká spolupráce byla.

Ovšem je jasné, že „objektivně" vzato se polské i české zájmy v mnoha bodech shodují. Pod priority, které v předvečer vstupu České republiky do EU vyjmenoval tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda, by se zřejmě podepsal každý polský politik: co nejrychlejší ukončení přechodných období pro nové členy, připojení k Schengenské smlouvě, boj proti mezinárodní kriminalitě a terorismu, zachování dobrých transatlantických vztahů, posilování vazeb EU se sousedními zeměmi, zachování kulturních odlišností a neměnné postavení národních jazyků v Unii.13 Pokud k tomu přidáme nutnost diverzifikovat energetické zdroje, nesouhlas s Evropskou unií dvou rychlostí hospodářského rozvoje a s tendencemi obnovit v Evropě koncert velmocí, skepsi vůči euru, boj o pokud možno velký unijní rozpočet, vyjde nám v souvislosti s Unií celkem dlouhý seznam skutečně společných zájmů Polska a České republiky. Čas od času se toto „objektivní" souznění dokonce aktualizuje, jako v případě společného vystoupení ve věci kvót na emise CO2 či společného prosazování východního rozměru politiky sousedství EU.

Za situace, kdy po roce 2004 neexistuje polská ani česká strategie zahraniční politiky, však politici jednají případ od případu. Nejen to - vyhasl už konsensus ohledně zahraničněpolitických priorit, spojený s úsilím o členství v NATO a EU. Politici proto rozhodují na základě ad hoc shromažďovaných předpokladů, což v praxi většinou znamená rozhodování na základě toho, co je zřejmé, neopomenutelné a pokud možno co nejméně kontroverzní. Nadstandardní polsko-česká spolupráce ovšem zřejmá není, postoj souseda není nutno brát v potaz. Vždyť takové bylo dosavadní schéma jednání - a nic strašného se nedělo.

Dostáváme se tak k zásadní příčině neúspěchu nadstandardní polsko-české spolupráce. To, co je v jednání českých politiků samozřejmé, co je tu sotva racionalizovaným předpokladem, se podstatně liší od poznávacích schémat polských partnerů. V tomto okamžiku samozřejmě vstupujeme na vratkou půdu na pomezí politické psychologie a kultury. Ospravedlňme se však odpovědí současného ministra zahraničí Karla Schwarzenberga na otázku, jaký je nejzávažnější problém polsko-českých vztahů. Odpovídá samozřejmě, že „závažné problémy nemáme, naše vztahy jsou nejlepší v dějinách". Ale proč? Ne proto, že máme společné zájmy, ale proto, že „dříve (...) Čechy udivovaly a dráždily ty aristokraticky bojovné polské sklony a Poláci neměli v oblibě naše maloměšťácké postoje. Teď jsme konečně začali jeden druhého respektovat."14

Základním samozřejmým předpokladem české zahraniční politiky, onou její maloměšťáckou dimenzí, je přesvědčení, že Česká republika musí coby malá země vést defenzivní politiku spočívající v realistickém obhajování vlastních zájmů ve světě, jemuž vládnou velké státy. Neznamená to pasivní čekání na verdikty velkých mocností, spíš naopak, pokus ovlivnit pravidla hry tak, aby české zájmy musely být brány v potaz při rozhodování, které ovšem probíhá daleko od Prahy a Brna. Tak je odůvodňován český euroskepticismus a tendence udržovat zvláštní vztahy se Spojenými státy. Tkví tu také příčina nedůslednosti obou těchto strategií. Mezi českými politiky totiž neexistuje konsensus ohledně míry přizpůsobování se požadavkům Bruselu a Washingtonu. Jakkoli je totiž euronadšenců mezi českými politiky poskrovnu, Lisabonská smlouva je pro některé z nich už přešlapem, rezignací na hájení českých národních zájmů a zřeknutím se suverenity, zatímco pro jiné - stejně jako pro většinu českých občanů - přijatelnou nutností. I když snad žádný český politik, s výjimkou komunistů, nepochybuje, že pouze USA mohou zaručit českou bezpečnost, je pro jedny účast v programu protiraketového štítu přílišnou servilitou vůči velmoci - stejně jako pro většinu občanů -, pro jiné přijetím nabídky, která posiluje pozici České republiky coby strategického partnera globální mocnosti.

Perspektiva Poláků je jiná - je to perspektiva největšího národa střední a východní Evropy. Pro polské politiky je samozřejmé, že bez polského přispění nelze tvořit stabilní mezinárodní řád nejen v našem regionu, ale v celé Evropě. Pokud tedy Polsko vedlo v devadesátých letech politiku „ošklivé a chudé panny na vdávání", jak to s přitakáním formuloval pozdější ministr zahraničních věcí Władysław Bartoszewski, mělo přitom sebevědomí atraktivní aristokratky. Proto tentýž ministr prohlásil, že právě Polsko se stalo průkopníkem rozvoje regionální spolupráce také v rámci Visegrádské skupiny, proto premiér Marek Belka poznamenal, že s Bruselem ve skutečnosti vyjednává pouze Varšava, a proto byli prezident Lech Walęsa a ministr zahraničí Andrzej Olechowski v roce 1994 přesvědčeni, že společné stanovisko zemí visegrádské skupiny by mělo na summitu za účasti prezidenta Billa Clintona v Praze prezentovat Polsko jako přirozený lídr střední Evropy.15

Polská zahraniční politika se tedy nebojí ofenzivy, ani té nedostatečně připravené (jako návrh na energetický „pakt mušketýrů" v roce 2006 v Davosu), nedrží se křečovitě kompetencí členských států v Unii a věří, že i v rámci unijních postupů bude moci něčeho, možná dokonce mnohého, dosáhnout. A konečně, Polsko se nebojí konfliktů s velmocemi, protože se za velmoc samo považuje, přinejmenším v regionálním měřítku.

Přesvědčení o vlastní váze přivedlo Polsko nejednou k úspěchu, jakým bylo třeba přizvání k části konference „dva plus čtyři" v roce 1990, pro Polsko příznivý způsob hlasování v Radě EU přijatý v Nice, zjednodušené výplaty dotací zemědělcům anebo třeba dodatečné unijní fondy vyjednané premiérem Leszkem Millerem několik hodin před podpisem přístupové smlouvy. V Praze to však ideálně zapadlo do stereotypu Poláka zažitého od konce devatenáctého století. Čechy tedy sotva mohlo něco popouzet víc než snaha Polska o převzetí „přirozeného" vedení ve střední Evropě.

Na tomto místě se nemohu ubránit kratšímu vybočení do oblasti sociologie poznání. Všechny české dějiny visegrádské spolupráce a polsko-českých vztahů se zcela seriózně zaobírají nezávaznou reflexí Zbiegniewa Brzezińského, že po pádu komunismu stojí za to se vrátit k Benešově a Sikorského koncepci polsko-československé federace z období druhé světové války. Myšlenka často poskytuje východisko k popisu polské politiky v regionu střední Evropy po roce 1989. Krom toho, že Brzezińského vliv na polskou politiku byl silně omezený, byla právě tato idea u Visly od počátku považována za anachronickou, a pokud se o ní historici zahraniční politiky (sporadicky) zmiňují, pak jen pro zajímavost. Toto qui pro quo snad dobře ilustruje české představy o možnostech polského furianství.

Dalším samozřejmým předpokladem české zahraniční politiky, který ji výrazně odlišuje od té polské, je intenzita poměřování se s Německem. Moderní český národ se konstituoval nejen v protikladu k Němcům, ale také v jejich bezprostřední blízkosti. Česká protiněmeckost je tudíž kořeněna sebeironickým vědomím blízkých vztahů českých a moravských zemí k německé kultuře, ale také jistým obdivem k německému sociálnímu modelu. I když se tedy Čechům po roce 1990 podařilo vztahy se Spolkovou republikou normalizovat, i když obchodní výměna a spolupráce samospráv vzkvétá, je pocit ohrožení ze strany velkého souseda a jeho kultury stálým rysem české politiky i českého euroskepticismu. Druhou stranou této mince je přesvědčení, že stojí za to investovat do vztahů s Washingtonem, který měl v 90. letech skutečně velké zásluhy na překonání nedůvěry mezi Prahou a Bonnem.

Pro polské politiky je zase evidentní poloha jejich země mezi Německem a Ruskem. Evropský rozměr polské politiky je tedy od roku 1989 (a de facto trochu déle, od dob Solidarity) doplňován východním rozměrem. Snad žádný polský politik nepochybuje, že Polsko je bezpečné pouze tehdy, nehrozí-li mu nic z východu ani ze západu. V praxi to znamená obtížné vytváření vztahů s Ruskem a hledání jejich alternativ v podobě přátelských vztahů se zeměmi postsovětského prostoru. O tom se samozřejmě v rámci polských politických elit vedou spory - opozice kritizuje současnou vládu za přílišnou podřízenost jak Německu, tak Rusku -, ovšem dvourozměrnost je stálým rysem polské zahraniční politiky.

Česká zahraniční politika se po roce 1989 k Rusku v podstatě přestala vztahovat. Vzpomínky na půl století závislosti na „východním bátuškovi" samozřejmě nezmizely, tím spíš, že diverzifikace dodávek energetických surovin probíhá pomalu (ačkoli mnohem účinněji než v Polsku). Češi se však nečekaně rychle vrátili k přesvědčení ještě z devatenáctého století, že Rusko je příliš vzdálené, než aby bylo nebezpečné, a příliš kulturně blízké, než aby to zamezovalo obchodu. Česká republika tudíž vlastně nemá svou východní politiku, což jí nebrání v alternativních aktivitách v tomto prostoru (v podobě podpory demokracie v Moldavsku, přijetí početné ukrajinské a čečenské diaspory, ve stálé přítomnosti na Zakarpatské Ukrajině atd.).

Výše popsané předpoklady, jejichž seznam by se jistě dal bez obtíží rozšířit, jsou rozhodující, pokud politici rozhodují nevybaveni všeobecně akceptovanou strategií zahraniční politiky. Stávají se jakýmsi filtrem, kterým v situacích konkrétního rozhodování musí informace vždy projít. Informace o shodných polských a českých zájmech tyto filtry obvykle nepropustí.

Pokud tedy oprávněně naříkáme na promarněné šance polsko-české spolupráce, musíme si uvědomit, že z nás mluví buďto idealismus, anebo racionální přístup k národním zájmům. Oba tyto přístupy jsou ve vztahu k polsko-českým vztahům cizí jak obyčejným Čechům, kteří Poláky spíše ignorují, tak větší části českých a polských politických elit, která neví, k čemu by jí zvláštní vztahy mezi oběma sousedy mohly být dobré. Dá se tedy říci, že při nezájmu o souseda je bezproblémovost vším, co můžeme očekávat od zahraniční politiky, jejímž cílem je pohoda doma.

Mlejnek má přece jenom pravdu, když se dožaduje něčeho víc, když požaduje podporu pro spolupráci občanů a firem poskytovanou na úrovni vlád. Bylo by namyšlené tvrdit, že řečnění publicistů, vědců a několika politiků může staleté stereotypy změnit. Pravdou ovšem je, že ofenzíva sekty čechofilů přináší v Polsku své plody. Od počátku 90. let nad Vislou systematicky klesá nechuť k Čechům a naopak rostou sympatie vůči nim. Letos na jaře se stali oblíbeným národem Poláků.16 Až k takové změně dojde také v České republice, stane se ohled na názor a zájmy souseda samozřejmostí.

Poznámky

1. J. Siatkowski, M. Basaj, Słownik czesko-polski, Wiedza Powszechna, Varšava 1991, s. 524.

2. M. Szczygieł, Zrób sobie raj, Czarne, Wołowiec 2010, s. 117. Citováno z českého překladu Heleny Stachové.

3. A. Roberts, From Good King Wenceslas to the Good Soldier Svejk. A Dictionary of Czech Popular Culture, CEU Press, Budapest 2005, s. 128.

4. M. Szczygieł, op. cit., s. 118; J. Balabán, Kdo pije sám, ten pije s ďáblem, Hospodářské noviny, 20. 5. 2005.

5. V letní sezóně 2011 jezdí na této trase čtyři páry vlaků. Na další obnovené trase ze Znojma do Vídně jezdí šest párů vlaků. Cesta vlakem z Trutnova do Jelení Góry (60 km) nadále trvá sedm hodin.

6. Na stupnici od -3 (neoblíbenost) do +3 (sympatie) dosáhli Poláci výsledku 0,13. Pro srovnání nejsympatičtější Slováci dosáhli 1,30, Švédi 1,17, Rakušané 0,46, Němci -0,32, Romové -1,82. Takové výsledky byly v průběhu minulé dekády dosti stabilní. Srov. A. Grudniewicz, M. Strzeszewski, Polska a świat, in: K. Zagórski, M. Strzeszewski (ed.),Polska, Europa, świat. Opinia publiczna w okresie integracji, WN Scholar, Varšava 2005, s. 94.

7. Projev prezidenta ČSSR Václava Havla v polském Sejmu a Senátu. Varšava, 25. ledna 1990http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/.

8. O prvním období působení visegrádské skupiny viz B. Góralczyk, Współpraca wyszehradzka. Geneza, doświadczenia, perspektywy, Polska Fundacja Spraw Międzynarodowych, Varšava 1999; P. Lukač, Visegrad Co-operation - Ideas, Developments and Prospects, Slovak Foreign Policy Affairs 2001, Spring, s. 6-23; L. Lukášek, Visegrádská skupina a její vývoj v letech 1991-2004, Karolinum, Praha 2010, s. 27-32.

9. Klaus v rozhovorech pro Denní telegraf a Právo v roce 1994 i 1993; cit. dle M. Migalski,Rzeczpospolita Polska i Republika Czeska w polityce zagranicznej obu krajów, in: M. Migalski, W. Wojtasik (eds.), Polska i Republika Czeska. Dekada sąsiedztwa, Wyższa Szkoła Zarządzania i Marketingu, Sosnowiec 2004, s. 17.

10. Na téma tohoto období české zahraniční politiky viz V. Havlík, Zahraniční politika, in:Veřejné politiky v České republice v letech 1989-2009, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2010, s. 592-611; H. Fajmon, Česká zahraniční politika po roce 1989, in: P. Fiala, F. Mikš (eds.), Česká konzervativní a liberální politika, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2000, s. 303-320; V. Handl, M. Kunštát, Střední Evropa v zahraniční politice České republiky, in: G. Heiss (ed.), Česko a Rakousko po konci studené války, sine loco, sine anno.

11. Viz M. Migalski, op. cit., s. 24.

12. O. Krpec, Národní zájmy w moderní demokracii - Česká republika, MUNI Press, Brno 2009, s. 113, 123.

13. Tamtéž, s. 124.

14. K. Schwarzenberg, Czesi i Polacy chyba wreszcie się polubili. Z Karelem Schwarzenbergiem rozmawiał w Pradze Lubosz Palata, rozhovor v polském deníku Gazeta Wyborcza, 9. 12. 2010.

15. Srov. L. Lukášek, op. cit., s. 54-56; 127; M. Dangerfield, The Visegrád Group in the Expanded European Union: From Preaccession to Postaccession Cooperation, East European Politics and Societies 3/2005, s. 630-667.

16. 51 % Poláků cítí k Čechům sympatie, k nesympatiím se přiznává pouhých 12 %. V průzkumech z roku 1993 to bylo 38 %, resp. 32 %. Letos v lednu Češi poprvé předběhli Američany, kteří po čtvrtstoletí v polských žebříčcích oblíbenosti jiných národů vedli. Viz A. Grudniewicz, M. Strzeszewski, op. cit., s. 88; M. Szczygieł, Bycie Czechem nie jest grzechem, „Gazeta Wyborcza", 4.02.2011.

Přeložila Lucie Szymanowská.

Text byl publikován coby reakce na článek Josefa Mlejnka jr. v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.

 

Revue Politika 10/2011