Petr Kaniok, České předsednictví Rady EU: lessons learned pro Polsko?

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1445/ceske-predsednictvi-rady-eu-lessons-learned-pro-polsko

 

 

 

Polsko bude po Slovinsku, České republice a Maďarsku čtvrtou zemí tzv. východního rozšíření, která si užije půlrok ve „světle ramp" předsednictví Rady EU. Ačkoliv sedm let po příchodu největší skupiny nováčků v historii evropské integrace přitažlivost odkazů na premiéry povážlivě bledne, přeci jen existují dobré důvody, proč by polské předsednictví mohlo a mělo být zajímavé. A to i v kontextu české politiky, pro nějž bylo předsednictví z mnoha důvodů trpkou zkušeností.

 

Vzdálená blízkost České republiky a Polska

 

Volná intelektuální jízda na téma „české a polské předsednictví" by se samozřejmě mohla nést - alespoň v prvních krocích - v linii hledání podobností mezi oběma státy plynoucí ke srovnání jejich možností a dovedností. Paralely by to ale byly násilné. Jakkoliv je Polsko považováno za blížence České republiky, jedná se o vzdálenou blízkost, blízkost, kterou si Česká republika a její politici povětšinou pouze namlouvají. Pozice Polska v EU, jeho evropská politika a také možnosti, které pro své předsednictví má, se od pozice Česka liší. Z mocenského hlediska je Polsko první a jedinou těžkou vahou, která je mezi středo- a východoevropskými členskými státy k nalezení. To činí jeho postavení v rámci regionu jedinečným. Polští politici důrazně prosazovali národní zájmy již při vstupu své země do EU. Polsko má také obrovskou výhodu v tom, že evropskou integraci a její dnešní podobu nepovažuje za posvátnou modlu. Brusel není Římem novověku. Polská pozice k evropské integraci je rovněž poměrně konzistentní a sebevědomá, což o české politice říct nelze. Oproti českému prvnímu pololetí roku 2009 se (díky Lisabonské smlouvě) také dost podstatně změnilo nastavení samotného předsednictví: už neřídí Evropskou radu (ale pouze Radu EU) a nevystupuje jako zahraničně-politický mluvčí EU. Suma sumárum, stejně tak jako české předsednictví může Polsku posloužit jako zdroj inspirace například Slovinsko či Maďarsko. Výpovědní hodnota paralel u všech třech případů totiž bude vzhledem k výše uvedenému přibližně stejná. Nemá cenu tvářit se, že knížecí rady může Polsku udílet právě a jen Česká republika. Na druhou stranu odmítnutí krkolomných srovnání pro srovnávání neznamená, že by zkušenost českého (ale kupříkladu i slovinského) předsednictví neměla být pro Polsko užitečná. Právě naopak. Zvláště české předsednictví totiž bylo v řadě aspektů ukázkovým lakmusovým papírkem vypovídajícím o současné atmosféře v EU.

 

Jaké polské předsednictví?

 

Zmínka o České republice a Slovinsku nebyla samoúčelná. Obě země totiž přistoupily (či tak byly vnímány) k předsednictví odlišně. Slovinsko podřídilo úplně vše budování dobrého obrazu země a naplnění očekávání, která jsou s předsednictvím velkou částí evropských elit spojována. Nekonfliktnost, nestrannost, konsenzuálnost - to jsou jen některé termíny, které například Evropská komise či poslanci Evropského parlamentu (EP) v souvislosti s předsednictvím rádi slyší a používají. Slovinské předsednictví tak nemělo prakticky žádné výraznější priority, nechalo se čas od času zastínit netrpělivě přešlapujícími Francouzi a mimo EU bylo prakticky neviditelné. Snaha dostát pověsti „vzorného žáka" či „vzorného Evropana" byla místy až komická. Na druhou stranu: pro premiérová předsednictví je umírněný přístup typický. Jak Finsko v roce 1999, tak například Švédsko o dva roky později se při svých prvních předsednictvích nechovalo jinak. Faktem nicméně je, že Slovinsko dovedlo termín „hra na jistotu" k dokonalosti, a to jak po administrativní, tak po politické stránce svého mandátu.

 

Opačným modelem výkonu předsednictví, pro který lze použít termín „socializační", je jeho racionální výkon, kdy stát nedělá to, co se od něj čeká, ale to, co považuje za vhodné. České předsednictví nebylo čistým reprezentantem tohoto modelu. Zůstalo, jak je v českém případě typické, na půli cesty. V administrativě „hrálo na jistotu", v politické dimenzi se mnohdy blížilo (či souhrou okolností bylo přiblíženo) racionalistickému přístupu a čas od času si i dovolilo vyjadřovat názory. Příkladem může být liberalizační étos českého předsednictví směrovaný k řešení globální ekonomické krize, zosobněný výrokem předsedy vlády Mirka Topolánka o americkém pumpování peněz do ekonomiky jako o „cestě do pekel". Dlužno ale dodat, že přístup české vlády příliš úspěchu nesklidil, a chtěla-li česká vláda bezproblémové a kladně přijaté předsednictví, měla se i na politické úrovni vydat slovinskou cestou.

 

Vzhledem k tradici polské evropské politiky, která nikdy moc nebrala ohled na to, co si o ní myslí v Paříži či v Berlíně, se bude Polsko nejspíše blížit racionalistickému modelu výkonu předsednictví. Pro Polsko z něj vyplývá, že ačkoliv je zemí mnohem respektovanější než Česká republika, může se při důsledném uplatnění racionalistického modelu připravit na několik hořkých předsednických pralinek. Také v předsednictví totiž platí okřídlené quod licet Iovi, non licet bovi. Jinak řečeno, racionalistická Francie není totéž co racionalistické Polsko.

 

Poučení z českého krizového vývoje

 

Latinské moudro se nevztahuje jen na předsednické styly, ale na vnímání (nejen) předsednictví obecně. Není podstatné, co se skutečně děje, ale jak je dění prezentováno a hlavně kým. Význam předsudků, pověsti předsednické země a dlouho dopředu napsaných soudů je obrovský. Média, která v moderní politice sehrávají čím dál tím větší roli, jsou konzervativní a zvláště v agendě, v níž se laik obtížně orientuje (a předsednictví svým předivem funkcí, práce v zákulisí a mnohdy neviditelných výsledků představuje výtečný příklad), spoléhají na stereotypy a klišé. Mediální soudy, jež doprovázely české předsednictví, toho byly dobrým důkazem. Kromě kritiky objektivních chyb České republiky, jako bylo například zaváhání při počátcích konfliktu v Gaze, se ve většině komentářů objevily prvky, jež s předsednictvím a jeho výkonem nesouvisely. Příkladem mohou být snímky Mirka Topolánka z jeho pobytu ve vile italského premiéra Berlusconiho v květnu 2008, jež uveřejnil španělský list El País v červnu 2009 a jež zcela irelevantně tvořily kolorit hodnocení českého předsednictví. Dalším příkladem mediální nekorektnosti a stereotypů byla osoba českého prezidenta Václava Klause. Domnělý či skutečný euroskeptik Václav Klaus byl novináři a komentátory považován za jednu z největších hrozeb českého předsednictví. Důsledkem této zaujatosti bylo například vulgární zjednodušení únorového projevu Václava Klause v EP. Klausovo vystoupení bylo interpretováno jako „přirovnání evropské integrace ke komunistické diktatuře". Klaus přitom ve svém vystoupení pouze řekl, že v EP neexistuje klasická dělba poslanců na vládní a opoziční a že v EP (a potažmo v EU) je nepřípustné pochybovat o alternativních podobách evropské integrace. Vnímání (a opět nejen mediální) českého předsednictví poukázalo na obrovskou povrchnost a pokrytectví současné politické kultury v EU. Brněnský politolog Petr Fiala poukázal ve svém textu Politika, jaká nemá být na nežádoucí jevy, jež ovlivňují moderní politiku na konci prvního desetiletí 21. století. Ač byl text Petra Fialy primárně zacílen na vnitropolitickou situaci České republiky, jeho základní prvky se dají bez potíží nalézt také v dnešní evropské politice - politika jako zábava či politika jako žurnalismus, případně politika jako činnost, kde je kompromis výrazně favorizován jako hodnota, bez ohledu na obsah. Všechny tyto faktory výrazně ovlivnily přijímání a hodnocení nejen českého, ale také švédského a francouzského předsednictví, které s Českou republikou tvořily předsednické trio. Smutnou skutečností je, že povrchní a klipovité vnímání, které současné hodnocení politiky ovládá, média vnutila také expertům. Příznačným příkladem může být výtka francouzské analytičky Elvire Fabryové adresována Švédsku za to, že jeho předsednictví z roku 2009 nebylo patřičně marketingově zdatné, komunikačně proaktivní a nezásobovalo evropskou veřejnost dostatečným množstvím klíčových tvrzení.

 

Pro polské předsednictví z toho vyplývá, že EU (respektive členské státy předchozí EU obsahující 15 zemí a jejich veřejnost) se dosud nevyrovnala s rozšířením o středo- a východoevropské státy. Zpochybňování českého předsednictví, často doprovázené iracionální argumentací a zveličováním každé chyby, lze do značné míry přeložit jako další formu vyjádření pochybností části západoevropských elit nad kompatibilitou starých a nových členských zemí. Z ryze praktického hlediska jsou tyto pochybnosti pochopitelné. Nabobtnalý počet členských států zvýšil rozdílnost zájmů a učinil dosažení konsensu těžším a náročnějším. A je nespornou skutečností, že nové členské státy přinesly do EU nové (mnohdy kontroverzní) představy a zájmy, s nimiž se musí počítat. Z psychologického hlediska je navíc například pro zemi typu Francie velmi obtížné respektovat politické vedení státu, který je považován za méně vyspělý a méně „evropský" než daná velmoc. Důsledkem je fakt, že novým členským státům je nejen vlivnými evropskými médii měřeno podle jiných kritérií než starým členským zemím, případně státům, jež konvenují unijnímu mainstreamu a nesnaží se jej narušovat.

 

Na druhou stranu, pokud evropská média českému předsednictví v něčem nekřivdila, jednalo se o kritiku jeho vnitropolitického rozměru, zejména březnového pádu vlády Mirka Topolánka a následné tragikomické bezradnosti českých politiků. Tuzemská politická elita zcela opomenula fakt, že předsednictví lze jen stěží vnímat stranickou optikou a používat jej jako zbraň ve vnitropolitickém boji. Partneři v dalších členských státech a představitelé institucí EU chápou předsednictví především jako službu evropské integraci, která je nadřazena domácím půtkám. Pro opoziční strany v západoevropských zemích, působící v rámci politických skupin EP či v politických stranách na evropské úrovni, by bylo obtížné svým stranickým partnerům v ostatních členských státech EU vysvětlovat, proč jejich aktivita směrovala k destabilizaci předsednické administrativy a přeneseně rozvoje evropské integrace. Tento motiv je patrný zejména u politických skupin v EP a eurostran, jež se hlásí k prohlubování evropské integrace. Zadruhé, kromě tlaku „bratrských a sesterských" stran je uklidnění vnitropolitických zbraní během předsednictví logické také proto, že předsednický neúspěch, jehož je chaotické odstranění kabinetu dobrým předpokladem, je vnímán jako neúspěch členské země a nikoliv konkrétní vlády. Pachuť selhání je pak vztahována na celou politickou reprezentaci. Revoltující opozici, která v českém případě ani neměla zájem přebrat moc, pochopitelně nevyjímaje.

 

Vzkaz plynoucí z vnitropolitické rozbušky předsednictví je možná nejpodstatnější „lesson learned" pro Polsko. V průběhu polského předsednictví totiž bude gradovat předvolební kampaň a proběhnou parlamentní volby. Zatímco výměna vlády nemusí být katastrofou, přeměna předsednictví do předvolebního boxovacího pytle by jí byla zcela určitě. Polsko nemůže od médií očekávat stejnou shovívavost jako Belgie, která celé předsednictví v druhé polovině roku 2010 řídila vládou v demisi. Naopak, jeho vnitřní politika a její vazba na předsednictví bude vlivnými západoevropskými médii sledována velice bedlivě.

 

Přínosy polské zkušenosti

 

Byť je otázkou, kdy (a zda vůbec) se Česká republika opět stane předsednickou zemí Rady EU, může být polské předsednictví přínosné také pro domácí politiky a akademiky. Předsednictví totiž není šesti měsíci ohraničený jev, ale několikaletý přípravný a formulační proces, který do šesti měsíců pouze ústí.

 

V prvé řadě je nesporné, že úspěšně zvládnuté předsednictví je důležitým národním zájmem každé členské země, nikoliv jen konkrétní administrativy. Z pozitivního obrazu v EU může v následných letech těžit libovolně složený kabinet, přestože v krátkodobé kalkulaci z něj těží především vládní strany. V polském případě pak nepůjde jen o budování polského image v EU, ale také o postavení či vnímání celého středoevropského regionu. Průběh polského předsednictví je tedy pro Českou republiku důležitý již jen z tohoto důvodu.

 

Kromě toho, že je Polsko jedinou středoevropskou těžkou vahou v EU, je také první racionalistickou těžkou vahou, která bude Radě EU předsedat v postlisabonských podmínkách. Zajímavé bude sledovat, jak bude polské předsednictví komunikovat s dalšími institucionálními aktéry v EU a jak bude fungovat jeho spolupráce v triu s Dánskem a Kyprem. Význam totiž Polsko předurčuje k roli neformálního lídra v předsednické skupině.

 

Podnětné by také mohlo být sledovat reflexi předsednictví z polského vnitřního pohledu, a to jak politiky, tak analytiky. V případě České republiky totiž předsednictví nečelilo jen neúprosné kritice zvenčí, ale také zevnitř. Bylo až s podivem, jak domácí žurnalisté a analytici čekali na každou sebemenší chybu české administrativy. Tento přístup přitom v českém intelektuálním diskurzu o EU převládá. Česká republika a její politika je tak například akademiky peskována za každý pokus prosadit cosi jako národní zájem (či za pokus takový zájem vůbec formulovat). Schopnost být dobrým členem či dobrým Evropanem se stává normou, jež má obstát sama o sobě, a každé odporování většině či nejhlasitějšímu názoru (což platí takřka jako synonymum) je považováno za projev politické nevyzrálosti, euroskepticismu či za nedostatek „evropeizace". Polská reflexe evropské politiky, u níž lze předpokládat větší sebedůvěru a sebejistotu, by mohla být potenciální inspirací také pro Českou republiku a její nakládání se členstvím v EU v co nejširším smyslu.

 

Autor je odborným asistentem na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

 

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.

Revue Politika 3/2011

Další informace