Petr Havel, Pouze fiskální priority jsou cestou do pekel. Jak by měla vypadat reforma společné zemědělské politiky EU po roce 2013?

  • Vytisknout

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1493/pouze-fiskalni-priority-jsou-cestou-do-pekel

Přestože je logické, že při reformě společné zemědělské politiky EU (SZP) hledají tuzemští politici zejména takové priority, které by přinesly především prospěch zemědělcům v ČR, měly by být v naší zemi více než dosud předmětem diskusí i takové návrhy na změny, které přinesou prospěch celé EU. Partikulární zájmy nejsou samozřejmě problémem pouze naším, ale všech členských zemí Unie. V tom ovšem tkví základní riziko možných reforem, protože efektivně fungující SZP nemůže být průsečíkem národních lobbistických zájmů, ale pojítkem zájmů celoevropských.

V první řadě je třeba si uvědomit, jaká ekonomická, geografická, společenská a environmentální rizika evropské zemědělské produkci po roce 2013 hrozí a jaký lze v této oblasti očekávat vývoj ve světě. Do tohoto kontextu je pak následně třeba včlenit tuzemská zemědělská specifika, která musí jednak reflektovat historický vývoj zemědělství v českých zemích, jednak respektovat půdní a klimatické podmínky pro zemědělskou výrobu v ČR a v neposlední řadě vycházet ze stavu krajiny a životního prostředí.

Předpokládaný vývoj ve světě

Základním fenoménem ovlivňujícím zemědělství na celém světě včetně zemědělství evropského bude rostoucí počet obyvatel na planetě, a tedy zvyšující se poptávka po zemědělských surovinách k výrobě potravin. Nejen počet obyvatel, ale také jejich nároky na skladbu jídelníčku budou eskalovat poptávku po pestřejší skladbě zemědělských komodit, a to ve prospěch produkce masa, kakaa, bavlny a dalších, dříve pro sociálně slabší státy do jisté míry „zbytných" surovin. EU si ale nemůže představovat, že tuto rostoucí poptávku bude zajišťovat vyšší vlastní produkcí. Bude tomu spíše naopak: EU bude muset čelit zvýšené konkurenci zemědělské produkce z třetích zemí, kde budou objektivně ještě po řadu let nižší náklady na zemědělskou výrobu jakéhokoli typu (navíc zde lze předpokládat rostoucí efektivitu produkce). Očekávat lze i postupnou migraci obyvatel rozvojových zemí na území EU a následný dopad této migrace do změn ve stravovacích návycích, resp. do poptávky po produkovaných zemědělských surovinách v EU. Postupující globalizace, ale například i neuvážené zásahy centrálních bank zvyšující objem peněz v oběhu a předpokládané četnější výskyty klimatických animozit budou stále výraznějšími impulsy k neočekávaným a často dramatickým výkyvům cen zemědělských surovin. Ze stejných důvodů lze očekávat postupný růst cen zemědělských komodit v celém jejich spektru, ale také tlaky na koncentraci zemědělských podniků do větších než současných celků - s výjimkou zemí typu ČR, kde tento vývoj proběhl již v minulosti. Tlak na koncentraci zemědělských produkčních kapacit ale bude vytvářet i generační obměna podnikatelů v zemědělství v situaci, kdy mnozí z potomků současných zemědělců již nebudou v této činnosti svých předků pokračovat, protože jim jiné možnosti podnikání poskytnou lepší, zejména finanční možnosti. Rostoucí tlaky na celkový růst zemědělské produkce surovin k výrobě potravin nastolí dříve či později otázku limitů pro zemědělskou produkci obnovitelných zdrojů energie, a to jak surovin pro výrobu biopaliv, tak surovin pro výrobu obnovitelných zdrojů energie (OZE) jako takových. Vyšší zemědělská výroba (a obecně vyšší jakákoli průmyslová výroba) vyústí v tlaky na potřebu likvidace všech možných typů odpadů, které se postupně mohou stát místo biomasy základní surovinou k výrobě energie. Evropské zemědělství se musí v rámci reformy SZP na tyto výzvy připravit a při změnách zemědělské politiky je vnímat a reflektovat.

Současná situace zemědělství v ČR

ČR nemá pro intenzivní podnikání v zemědělství příliš vhodné geografické, klimatické a půdní podmínky, dokonce ani vhodnou strukturu rozložení zemědělské výroby na svém území. Obecně je ČR konkurenceschopnější v rostlinné výrobě, ale i kvůli tomu se pro rostlinnou produkci využívají i plochy, které již nejsou, například kvůli nadmořské výšce a tomu odpovídajícímu stavu půdního fondu, vhodné pro dostatečný hektarový výnos. Naopak živočišná produkce, zejména přežvýkavci, není v potřebné míře umístěna v horských a podhorských oblastech. ČR tedy ještě čeká restrukturalizace zemědělství jako celku, byť tento proces byl již v minulých letech, zejména prostřednictvím dotací v rámci tzv. druhého pilíře SZP zahájen. Nutnost restrukturalizace vyplývá také z potřeby zlepšit současnou bilanci erozí silně a středně ohrožených půd, kdy do těchto kategorií spadá téměř polovina zemědělské půdy v naší zemi. Půda pak nemůže přinášet konkurenceschopné výnosy v rostlinné výrobě, zároveň představuje zvýšené riziko povodní či naopak sucha. Prioritou ČR s pozitivním dopadem na krajinu i zemědělství je tak zvýšit retenci krajiny včetně stabilizace vodních režimů povrchových i podpovrchových vod. ČR je proto modelovým příkladem země, pro kterou je stejně důležité zvyšovat efektivitu zemědělské produkce jako starost o nepoškozování životního prostředí, tedy udržitelnost zemědělství.

Obecná fiskální očekávání vyplývající z reformy SZP

Dosavadní oficiální pozice ČR k reformě SZP (stejně jako jiných zemí) je vedena zejména fiskálními prioritami, čili snahou využít maximálně možné množství finančních prostředků ze zdrojů EU k podpoře zemědělského podnikání. Do tohoto okruhu patří i veškeré aktivity ČR na půdě EU s cílem kategoricky odmítnout takzvané „zastropování dotací". Pokud by se to ČR nepodařilo, byly by zemědělské podniky v naší zemi „trestány" za svou velikost, která vznikla historicky v minulém století. Je třeba konstatovat, že ony velké zemědělské podniky představují v ČR 75 procent celkové zemědělské výroby, takže „zastropování" by z hlediska příjmů zemědělců postihlo naší zemi nejvíce ze všech členských zemí EU. Podle modelových scénářů by zemědělci v ČR přišli ročně o 7 až 13 miliard korun, podle toho, jak vysoko by byl stanoven maximální limit dotací. Požadavek odmítnout zastropování je tedy zcela logický a oprávněný, navíc je v souladu s předpokládaným trendem postupné koncentrace zemědělských podniků v rámci celé EU, jemuž by EU neměla z hlediska obecné konkurenceschopnosti evropského zemědělství bránit.

Zemědělci v ČR také očekávají, že současný objem finančních prostředků vyčleněných v rozpočtu EU na zemědělství zůstane obdobný jako v současnosti. Celková podpora zemědělství v EU bude zejména politické rozhodnutí, bylo by ale logické současný objem příliš nesnižovat, „pouze" jednotlivé typy podpor přesněji zacílit. Podle všeho nelze očekávat razantní zvýšení objemu evropské zemědělské produkce, což opticky poskytuje podporu argumentu, aby se zemědělský rozpočet snížil. Je ale třeba brát v úvahu globální situaci, kdy bohatnoucí země vydávají na podporu svého zemědělství více finančních prostředků než v minulosti a již bohaté státy od podpor zemědělství neustupují, pouze je přeskupují. Více než EU dotuje zemědělství již v současné době jak Norsko a Švýcarsko, nečlenské země Unie, tak i jiná ekonomická teritoria včetně asijských (Japonsko). Pokud by mělo dojít k redukci podpor evropského zemědělství, musí se tak stát jedině na základě dohod v rámci Světové obchodní organizace (WTO) s tím, že podpory adekvátně sníží ve srovnatelné struktuře i další členské země WTO.

Kardinální otázkou pro české zemědělství (a obecně pro veškeré nové členské země) je „spravedlivost" evropských dotací. Je přitom zřejmé, že „spravedlivé" dotace nejsou stejně vysoké dotace, protože váha jednoho eura je v různých členských zemích různá podle výkonnosti tamních ekonomik, koupěschopnosti obyvatel či třeba výše nákladů nejen na zemědělskou výrobu. Z pohledu ČR by stejné dotace zajistily tuzemským zemědělcům lepší postavení vůči zemědělcům ze starých členských zemí, ale horší postavení vůči prakticky všem novým členům. Dopady tohoto opatření by tak byly neutrální až negativní. V zájmu ČR tedy není prosazovat stejnou výši dotací, ač se o to snaží především hlavní tuzemská zemědělská organizace - Agrární komora ČR.

Různorodost ekonomik i půdních a klimatických podmínek v rámci EU nicméně poskytuje legitimitu jinému fiskálnímu požadavku - aby se pro jednotlivé členské země rozšířil prostor použít část dotací do zemědělství na podporu národních specifik nebo citlivých položek v rámci národní zemědělské strategie. Tento prostor, v současné době vytvořený v rámci tzv. Health Check na základě článku 68, který umožňuje na vyjmenované účely použít až 3,5 % přímých plateb, by mohl být podle názoru ČR rozšířen až na 10 %. Takové opatření by měly z podstaty věci podporovat všechny členské státy EU, otázka je jen, v jakém objemu by bylo možné část dotací „přelít" a jaká opatření a komodity by do takového opatření spadala. I kvůli předpokládanému růstu poptávky po „luxusnějších" zemědělských komoditách zejména z oblasti živočišné výroby by bylo žádoucí zahrnout do této eventuality také chov prasat a drůbeže. Jde mimo jiné o sofistikovanější část zemědělského podnikání vytvářející vyšší přidanou hodnotu, ale také o oblast náročnější na počty pracovních míst. Podpora živočišné produkce je tedy zároveň také podporou zaměstnanosti na venkově.

Možný přínos ČR k reformě SZP

Pro tuzemskou agrární diplomacii by nebylo příliš strategické soustředit se při reformě SZP pouze na peníze, zvláště když naše země má, i na základě již naznačených národních specifik, EU co nabídnout - nejen na poli veřejných statků, environmentálních opatření, vědy a výzkumu, ale i na poli možného zvýšení efektivity evropského zemědělství jako celku.

Výrazným ekonomickým přínosem pro celou EU může a musí postupně být produkce geneticky modifikovaných (GM) plodin i dalších organismů. Chce-li EU alespoň částečně čelit levnější konkurenci surovin a potravin z třetích zemí, musí se smířit s cíleným využitím biotechnologií také na evropské půdě. ČR může EU v tomto smyslu posloužit nejen při osvětě laické i odborné veřejnosti (prostřednictvím svých světově uznávaných odborníků), ale i praktickými zkušenostmi s pěstováním GM plodin povolených v rámci EU (Bt kukuřice, brambory Amflora). ČR je v současné době jedinou zemí EU, kde se obě povolené komodity pěstují zároveň. ČR by měla také v rámci reformy SZP podporovat posílení finančního rámce určeného na podporu vědy a výzkumu, zejména pak výzkumu aplikovaného. Taková podpora je zároveň i v zájmu EU, neboť rostoucí globální konkurenci v prvovýrobě a zpracování zemědělských surovin může mimo jiné čelit také vývozem know-how a zaváděním sofistikovanějších technologií, jejichž alespoň částečnou aplikaci může (z důvodu zajištění kvality potravin) požadovat i v třetích zemích. Speciálně ČR není historicky zemědělským, ale průmyslovým státem, a proto by takovou taktiku EU měla jednoznačně podporovat.

Průměrná velikost zemědělských podniků v ČR (v rámci EU největší) znamená také největší zkušenosti našich zemědělců s využitím satelitní navigace při polních pracích, jejíž efektivita roste právě s velikostí obhospodařovaného zemědělského pozemku. Navigační systémy snižují, alespoň v podmínkách ČR, náklady zemědělců až o 30 %, navíc představují k přírodě šetrné technologie tím, že optimalizují pohyb zemědělských strojů po pozemcích. Tyto zkušenosti může ČR předat na úroveň EU a zabudovat poznatky z nich přímo do SZP.

Klíčový přínos ČR k reformě SZP by ale měl spočívat v politice ochrany vod, v souladu se strategií EU obecné ochrany zdrojů. ČR je totiž „rozvodím Evropy"; veškerá voda z naší země odtéká do sousedních zemí, a je tedy v zájmu EU ochranu vodních zdrojů v ČR podporovat. Koncept „vize voda" existoval v naší zemi již v období před vstupem do EU s úmyslem profilovat se v rámci EU nějakou specifickou problematikou, která by zároveň byla v zájmu všech. Nakonec ale převážily produkční priority, takže EU o tomto projektu zřejmě ani nemá zdání. Jeho podstatou měla být obecná stabilizace povrchových i podpovrchových vodních zdrojů včetně jejich čistoty, aby zkušenosti z pilotních i reálných projektů mohly být využívány nejen ku prospěchu zemědělství, ale i k udržování kvality krajiny jako celku kdekoli v EU. Argumentem pro začlenění stabilizace vodních režimů do reformy SZP za významného přispění ČR je i zmiňovaný stav půdního fondu v ČR (je velkoplošně ohrožen vodní i větrnou erozí). V ČR jsou více než kde jinde známy dopady snížené schopnosti krajiny zadržovat vodu coby důsledku někdejšího politického rozhodnutí necitlivě zasahovat do krajiny narovnáváním vodních toků a rozoráváním mezí. Tyto zkušenosti může využít celá EU.

V souvislosti s vodou je třeba zmínit také problematiku sladkovodního rybářství, roli rybníků nejen při stabilizaci vodních režimů v krajině a produkci sladkovodních ryb. Díky zpřísňujícím se limitům týkajících se objemu a povolených lokalit mořského rybolovu může role sladkovodního rybářství postupně stoupat. Především ale musí EU čelit výpadku objemu mořského rybolovu budováním uzavřených i otevřených akvakulturních zařízení, pakliže nechce krýt vlastní spotřebu ryb ve významně vyšší míře než nyní z dovozu. Uzavřené akvakulturní zařízení lze přitom použít i k produkci sladkovodních ryb a ČR by měla mít v tomto smyslu nějakou strategii. Spolupracovat na ní lze s ostatními vnitrozemskými státy ve středoevropském prostoru, které jsou objektivně znevýhodněny nejen nemožností využívat produktů moře a obchodovat s nimi, ale i tím, že jejich poloha je staví do nerovného postavení při dopravě zemědělského a potravinářského zboží do evropských přístavů. Tím se zvyšují náklady na obchod s jakýmkoli zbožím.

Předpokládaná sílící prostupnost světového agropotravinářského trhu povede alespoň u části spotřebitelů k nárůstu zájmu o původ potravin, které nakupují. Nejen v zájmu ČR, ale obecně všech spotřebitelů v EU je proto vytvořit systém identifikace původu potravin, a to na základě země původu, ne původu v rámci regionu EU. Argumentů pro označení zemí původu v rámci EU je celá řada. Tím hlavním je zřejmě skutečnost, že ještě nenastal čas pro to, aby se většina občanů EU identifikovala s EU jako se svým vlastním státem. Tento přístup je viditelný zejména v nových členských zemích včetně ČR, které stále vnímají státní hranice téměř stejně jako hranice ekonomické, ačkoli žijí v jednotném ekonomickém prostoru. Tendence rozpoznat zboží ze své země jsou však patrné i u spotřebitelů ve starých členských zemích (navíc v EU mírně, ale díky postupující migraci stále sílí nacionalistické tendence a unifikace evropského zboží jako celku tento trend spíše posiluje). Podstatná je i skutečnost nerovného technologického i lidského potenciálu v ekonomicky velmi různorodé Evropě, která objektivně musí ústit do nejednotné kvality potravinářské produkce. Relativně logická snaha spojit nestejné pod jednu střechu vyústila mimo jiné v problémy spojené s jednotnou měnou euro, na jejíž přijetí nebyla řada zemí připravena. Proto by EU neměla dělat stejnou chybu zavedením unifikovaného označování potravin. Takový krok jde navíc proti snahám EU podporovat identitu regionů, chránit specifické potravinářské produkty ochrannými označeními a podporovat rozvoj venkova, kde dané produkty vznikají (čímž vytvářejí nové pracovní příležitosti včetně těch, které jsou spojeny s turistickým potenciálem venkova).

EU včetně ČR musí také pěstovat a podporovat nezávislé vědecké autority v oblasti bezpečnosti potravin, stejně jako musí mít tyto autority podporu při svých verdiktech týkajících se klamání spotřebitele. Jde zejména o Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) a jeho výroky stran zdravotních a nutričních tvrzení na obalech potravin.

Obnovitelné zdroje energie

V rámci reformy SZP po roce 2013 musí ČR na evropské půdě podporovat přehodnocení závazků členských zemí týkajících se povinných podílů biopaliv na trhu pohonných hmot ve výši 10 % do roku 2020 a dalších povinných podílů obnovitelných zdrojů energie (OZE) ke stejnému datu. Speciálně ČR nemá na splnění všech „OZE závazků" dostatek vhodných zemědělských ploch, problém je ale daleko širší. Povinné podíly OZE jsou pro zemědělce i nezemědělské podnikatele zárukou odbytu příslušných surovin, což znamená tlak na růst cen takových surovin. Kromě toho tvoří produkce surovin k energetickému využití konkurenci potravinářské produkci, což zvyšuje tlak na cenu půdy a tlak na její intenzivnější využívání obecně - s negativními důsledky pro životní prostředí. Zvyšující se riziko erozí „průmyslovým" využíváním zemědělské a lesnické půdy je zcela nepřijatelné zejména v současném období stále četnějších klimatických rizik. Cílené pěstování biomasy k energetickým účelům má navíc negativní dopady i na samotnou konkurenceschopnost zemědělství. Například v ČR je pěstování řepky jako suroviny pro výrobu bionafty na hranici přijatelného podílu na celkové struktuře zemědělských plodin a další rozšíření ploch by vedlo (a již vede) k nestandardním osevním postupům a jednostrannému vytěžování půdy snižující v důsledku její úrodnost. Cestou je sice zvýšení hektarových výnosů na stávajících plochách, to ale v praxi znamená další intenzifikaci produkce řepky - opět s negativními dopady pro životní prostředí. Obdobný problém lze očekávat v případě využívání biomasy, tedy těžebních zbytků z lesních pozemků. Pokud by byla dotace na využití dřevního odpadu politickým rozhodnutím pro podnikatele dostatečně motivační, byla by veškerá biomasa z lesa použita k energetickým účelům a nedostávalo by se suroviny k výrobě papíru, celulózy a v extrémním případě ani na standardní dřevěné výrobky, neboť by bylo nejvýhodnější vytěžené dřevo spálit. Také zde hrozí riziko poškození životního prostředí „totálním úklidem" lesa, který tím například ztratí potenciál zadržovat v krajině vodu, nehledě na dopady na biodiverzitu.

Je přitom zřejmé, že OZE není třeba jednoznačně odmítat. Jednotlivé země by si však měly podle svých možností a strategií samy zvolit výši podpory a následný podíl OZE na energetické a palivové spotřebě. Obecně by měly být OZE využívány k energetickým účelům jen v takovém případě, kdy jde o smysluplnou likvidaci nadprodukce, odpadů nebo veřejný zájem podporující například lokální zaměstnanost. Z tohoto důvodu by měla ČR i EU podporovat především takové formy OZE, které nebudou přispívat ke zhoršování životního prostředí, ale budou mít přesně opačný efekt. Jako optimální se v současné době jeví podpora bioplynových stanic, jejichž „hlavní potravou" ale nesmí být cíleně pěstovaná biomasa, ale úklid krajiny od zemědělského odpadu, včetně biologicky rozložitelného komunálního a vhodného potravinářského odpadu.

Regulace a byrokracie

Největší výzvou pro budoucnost SZP a její konkurenceschopnost vůči jiným světovým ekonomickým teritoriím je potřeba zásadně snížit náklady na produkci zemědělských komodit napříč celým spektrem jednotlivých druhů. ČR musí podporovat všechny cesty, které k takovému cíli vedou. Je přitom zřejmé, že některé objektivně vyšší náklady na zemědělskou výrobu v rámci EU snížit nelze. Mezi takové náklady patří cena lidské práce, která bude spíše stoupat, cena (pronájmu) půdy nebo ceny vstupů v zemědělské prvovýrobě. Nákladovost zemědělské produkce lze však výrazně snížit redukcí byrokracie a odbouráním všech neúčelných typů regulací. Přestože vícenáklady vinou byrokracie nebyly za celou EU dosud relevantně vyčísleny, existují dílčí poznatky, které odhalují obrovské finanční rezervy plynoucí z možného snížení byrokratických opatření. Již v roce 2003 konstatovala studie nizozemského ministerstva zemědělství, že byrokratická zátěž přišla tamní zemědělce v roce 2002 na 430 milionů eur. Novější německá studie zase uvádí, že v roce 2007 strávili němečtí farmáři jen nad podáním žádostí o dotace celkem 6,7 milionů hodin, což byla při tehdejší hodinové mzdě ztráta 168 milionů eur. Evidence spojená s chovem dobytka zabrala ve stejném období německým zemědělcům 10,4 milionu hodin, což obnáší hodnotu 260 milionů eur.

Na konkurenceschopnost evropského zemědělství ale ještě více působí regulace trhu, například systémy kvót. Náklady na výkup surovin za garantované ceny bez ohledu na tržní situaci, prodej nadbytků s dotacemi na podporu exportu a mnoho dalších kroků stojí EU ročně miliardy eur, přičemž základním výsledkem je skutečnost, že na trhu dál působí subjekty, které by bez dotační podpory nemohly ekonomicky přežít (v systému kvót s povolenou maximální výrobou zabírají na trhu místo konkurenceschopnějším podnikatelům). Výsledkem je, že přes existenci špičkových zemědělských podniků je EU nekonkurenceschopná jako celek (zejména cenově). Obdobná situace je na národní úrovni i v ČR. Prakticky v každé komoditě jsou v ČR evropsky i světově konkurenceschopní podnikatelé, avšak komodita jako celek vykazuje především v porovnání se zemědělci z EU-15 (staří členové) horší ekonomické výsledky.

Je proto otázkou, zdali by neměly v budoucnosti získávat dotační podpory v rámci EU jen takové subjekty, které plní alespoň minimální kritéria konkurenceschopnosti. V zájmu zachování zaměstnanosti na venkově by šlo také uvažovat o odstupňování výše podpor v případě rozdílné konkurenceschopnosti podniků za podmínky, že produkčně nekonkurenceschopný subjekt bude alespoň zajišťovat nějaký veřejný zájem. Částečně je tento systém obsažen v rámci rozdělení dotací na tzv. první a druhý pilíř, přesto se tento systém nezdá být dostatečně motivační k zásadnějšímu růstu efektivity zemědělské výroby, zejména v oblasti snižování nákladů. Současný systém podpor je třeba zacílit adresněji.

„Přeunifikovaný" systém také nerespektuje logiku podnikatelského zaměření zemědělských podniků podle typu, lokality či velikosti. Je ale jasné, že například pro menší subjekty na bázi rodinných farem jsou důležitější podpory jiného charakteru než pro velké produkční podniky typu našich někdejších JZD. Několikrát zmíněná logická postupná koncentrace zemědělské výroby napříč státy EU tak klade otázku, zdali by na posuny ve struktuře a velikosti zemědělských podniků neměla SZP také reagovat selekcí některých typů podpor, přičemž principem by měl být systém, kdy na určité dotace nemusí mít nárok podniky primárně se věnující ochraně krajiny a na jiné podniky zajišťující zejména produkci zemědělských komodit.

Stabilizace podmínek podnikání

Nejen díky klimatickým vlivům, ale také díky postupující globalizaci (mimo jiné propojující bankovní a burzovní sektor a skýtající vyšší možnosti spekulací na ceny komodit) lze v období po roce 2013 očekávat vyšší volatilitu (kolísání) cen zemědělských komodit a vyšší dynamiku těchto změn například v průběhu jednoho hospodářského roku. Většinu z takových faktorů nemohou zemědělci objektivně ovlivnit. EU by proto měla mít nástroje, které zajistí přiměřenou stabilitu zemědělského podnikání.

Sporným, ale například v USA účinným prostředkem je institut minimálních cen, jakkoli jde o regulativní opatření zvyšující ceny (a tedy snižující konkurenceschopnost producentů) jednotlivých komodit na trhu. V zásadě by mělo jít o propracovaný princip současného systému intervenčních nákupů. Další možností je sjednocení principů sociální solidarity, například na bázi odpuštění sociálního pojištění takovým zemědělským subjektům, jejichž příjmy poklesnou pod stanovenou mez a prokáží, že se tak stalo nezávisle na jejich podnikatelském rozhodnutí. V zásadě by šlo o systém uplatňovaný pro sociálně slabší komunity (včetně té zemědělské) v Polsku.

EU by však měla propracovat i stávající, v zásadě standardní možnosti stabilizace podnikatelského prostředí. Jedním z nich je motivace k pojištění zemědělských rizik, včetně rizik vyplývajících z dopadů klimatických anomálií. Není přitom zřejmě nutné zavést povinnost pojistit se vůči těmto rizikům jak v rostlinné, tak živočišné výrobě, je ale možné provázat pojištění s podmínkami pro příjemce zemědělských podpor. Stručně řečeno: kdo by nebyl pojištěn, nedostával by podpory, nebo by je dostával v omezené míře.

Mezi faktory stabilizující zemědělské podnikání v rámci EU lze také zahrnout zrušení všech typů nadstandardních obchodních vztahů, zejména mezi členskými státy EU a jejich bývalými koloniemi, podle nichž má v současné době část zemí EU právo bezcelně dovážet některé zemědělské komodity. Fakticky jde o obchodní diskriminaci těch zemí EU, které v minulosti kolonie neměly. Rozdílné celní sazby samozřejmě deformují trh uvnitř samotné EU, byť skutečností je, že bezcelně dovezené zboží je obecně levnější, což je v zájmu evropského spotřebitele. Jako kompromisní řešení se tedy jeví umožnit bezcelní dovozy ze třetích zemí všem státům EU do určitého objemu, který by byl stejný ve vztahu k nějakému makroekonomickému parametru, například podílu na HDP té které země.

Obrana vůči dovozům potravin a surovin z třetích zemí

Zmiňovaná nízká a podle všeho v budoucnosti dále klesající cenová konkurenceschopnost zemědělských a potravinářských produktů z EU vůči produktům ze třetích zemí nastoluje otázku, jak zachovat v rámci EU zemědělství jako takové. V současné době se na obranu evropských zemědělců využívají zejména takzvaná netarifní opatření, například zákaz dovozů GM surovin nebo požadavky na používání určitých technologií při výrobě potravin v zemích mimo EU. Taková taktika je ale dlouhodobě neprůchodná v rámci WTO a EU také většinu sporů týkajících se mezinárodního obchodu prohrála (nebo alespoň nevyhrála, neboť skončily patem). Společensky i environmentálně daleko přijatelnější je v současné době znevýhodnit zboží dovážené do EU na základě takzvané ekologické stopy (ekologické daně). Řada spotřebitelů nejen v ČR se oprávněně diví, jak může být zboží, které absolvuje při svých transportech tisíce i desetitisíce kilometrů po celém světě, levnější než místní nebo obecně evropská produkce. Tento dotaz má svou logiku a opatření, která by uvedené tendence redukovala, by jistě měla společenskou podporu. Pokles globální obchodní výměny v případech, kdy to není nutné, by vedl k posílení identity makroekonomických celků a hrál by také roli alternativy ke globalizaci, čímž by byl v souladu s některými již dnes patrnými trendy. Ekonomicky by se takový postup vyplatil ve snížené spotřebě pohonných hmot a snížení globální spotřeby energií obecně. Svět by tím také získal více času na výzkum jiných zdrojů energií, které by se měly stát místo OZE alternativou k ropě. Pokles transportu potravin po celém světě by se příznivě projevil i na životním prostředí poklesem emisí ze všech druhů pohonných hmot.

Další cestou ochrany zemědělců v EU jsou cílené investice do zemědělství v rozvojových zemích, které by jednak řešily růst globální poptávky po zemědělských surovinách obecně díky zvýšení produktivity zemědělství rozvojových zemí, jednak by při dodržování základních principů udržitelnosti zemědělství zvyšovaly ceny tamější zemědělské produkce. Tím by se vyrovnávaly cenové hladiny jednotlivých komodit a evropské zemědělství by mohlo zvýšit svou konkurenceschopnost. I tak by ale byly komodity a potraviny z třetích zemí vůči evropským výrobkům levnější a EU by se musela potýkat s jejich dovozem. Proto by bylo nanejvýš žádoucí, aby se investice do zemědělství rozvojového světa nesoustředily jen na podporu prvovýroby, ale také na investice do zpracování tam vyprodukovaných komodit a jejich odbyt v místě vzniku. Pokud si rozvojový svět „sní, co si vyrobil", nebude svými levnějšími výrobky ohrožovat evropské zemědělce a potravináře. Jde také o humanitární rozměr problému. Současná pomoc vyspělého světa nejchudším oblastem planety se soustředí zejména na bezplatné dodávky základních potravin, to ale nemotivuje tamní komunity a státy k produkci vlastního zboží. Řada regionů rozvojového světa má přitom na rozdíl od řady regionů vyspělého světa lepší půdní a klimatické podmínky k zemědělské prvovýrobě. To skrývá obrovský potenciál k růstu zemědělské produkce v globálním měřítku, a tedy ke zvýšení zaměstnanosti rozvojového světa, jeho ekonomické prosperity a v neposlední řadě také ke snížení rizik válečných konfliktů v situacích, kdy se pro obyvatele těchto zemí stává ekonomická situace neúnosnou.

Třetím krokem k obraně zemědělství EU je podpora všech aktivit zemědělců, které vedou ke zvýšení přidané hodnoty k primární zemědělské surovině. Takové řešení je o poznání systémovějším a tržnějším krokem než současné diskuse o „spravedlivé dělbě zisků" mezi jednotlivými články potravinového řetězce. Vytvářením vyšší přidané hodnoty totiž zůstává zisk navazujících článků na produkci surovin přímo ve vlastnictví zemědělců, nebo alespoň jeho podstatnější část, oproti případům, kdy zemědělce prodává pouze základní surovinu k dalšímu zpracování. Sofistikovanější výrobky produkované evropskými zemědělci bez mezičlánků budou těžko mít alternativu v produktech rozvojového světa, jejich velkou předností navíc bude dohledatelnost původu vstupních surovin, a tedy omezení rizik dopadů na zdraví spotřebitele.

Závěrem

Je zřejmé, že SZP po roce 2013 musí být více liberální, méně protekcionistická, méně regulovaná, méně byrokratická a dotovaná když ne méně, tak alespoň cíleněji než dosud. Základní strategií EU po roce 2013 ale nesmí být nekritická expanze směrem ke zvyšování objemu zemědělské produkce, ale obrana současných pozic. To samé platí i pro ČR. K naplnění těchto cílů přitom nevedou pouze fiskální priority, ale spíše promyšlená strategie v rámci WTO a globalizujícího světa. Vzhledem k hustotě osídlení EU, rozvinutému průmyslu a dlouhodobému intenzivnímu zatěžování životního prostředí musí být součástí SZP veřejný zájem udržitelnosti kvality krajiny. V principu není možné, aby zájem několika procent zemědělců v EU převážil nad zájmy ostatní evropské populace, proto se zemědělci musí smířit s povinnostmi, které jim budou omezovat zemědělské podnikání v krajině v případech, kdy toto podnikání ohrožuje životní prostředí. Vztah mezi produkčním zemědělstvím a mírou přijatelných dopadů na krajinu bude podle všeho největším praktickým oříškem v rámci SZP. Na druhou stranu musí mít zemědělci možnost v krajině podnikat - a především produkovat suroviny k výrobě potravin, ne k výrobě energií. Přitom nesmí ohrožovat majetek a životy lidí nesprávným hospodařením. Pokud se tak už stane, musí za to nést odpovědnost vyplývající z obecných zákonů, ne z aktuálního nastavení zemědělských povinností.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.

Revue Politika 6/2011