Petr Fiala, Evropa a oslabování okcidentu

Podrobnosti

Kategorie: Výzva krizy EU

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1547/evropa-a-oslabovani-okcidentu

O pár dnů dříve v Norsku, které patří k nejbohatším zemím na světě a v němž jsou výdobytky jednoho z evropských vynálezů, rozvinutého sociálního státu, snad nejviditelnější, odpálil 22. července Anders Breivik bombu v centru hlavního města Osla a poté odjel na blízký ostrov Utøya, kde chladnokrevně a systematicky postřílel desítky mladých lidí, v mnoha případech ještě dětí, které pokládal za příslušníky vládnoucí elity. Téměř osm desítek obětí zdůvodnil norský občan Breivik obsáhlou pamfletickou směsí sestávající z protiislámských politických postojů, z více či méně zmatených odkazů na křesťansko-židovské tradice a z obvyklé radikálně mytické argumentace po­užívané extremistickými skupinami. Pokud tím chtěl, jak vyšetřovatelům řekl, obrátit pozornost k některým problémům současné multikulturní a sjednocované Evropy, tak se mu to jistě na chvíli podařilo. Mediální komentáře si stačily všimnout, že norská společnost se jen s velkými obtížemi pokouší integrovat značné množství imigrantů (více než dvanáct procent, přičemž třeba v hlavním městě tvoří už skoro třicet procent obyvatel), že nejen ve skandinávských zemích vytrvale posilují radikálně pravicové strany a hnutí, že celá Evropa si dobře nedokáže poradit se začleněním starých a nových přistěhovalců, především těch, kteří se hlásí k islámu, a pomalu už ani sama se sebou.

Nepředvídatelný čin osamělého šílence, který hluboce otřese a z nějž zamrazí každého soudného člověka, však na rozdíl od neklidu v londýnských ulicích není symptomem evropských problémů, byť některé z nich mohou být jeho zdrojem. V Evropě nepotřebujeme Breiviky, abychom mohli vidět, že některé věci, které děláme nebo dopouštíme, nás ohrožují.

Dům, do nějž teče

Přestože Západoevropané projevují v posledních desetiletích pozoruhodnou schopnost přehlížet nebo zlehčovat všechny signály problémů, kterých se jim dostává v požehnané míře, nyní již ani ti nejpřesvědčenější sociální-liberálové a eurooptimisté nedokáží předstírat, že je vše v pořádku.

Imigrace není izolovaným problémem. Je provázána s mnoha dalšími agendami, při jejichž řešení evropská politika stále více selhává. Rozčarování z integračního procesu vedlo v uplynulém desetiletí ke zřetelnému odmítnutí dalších sjednocovacích kroků evropskými národy a donutilo evropské politické elity k nedobrovolnému zabrzdění integrace Evropské unie (alespoň navenek, protože sjednocování za pomoci byrokratických postupů a díky judikatuře Evropského soudního dvora probíhá nadále).¹ Stále více evropských zemí nedokáže finančně zvládat požadavky rozvinutého sociálního státu, vzrůstající rozpor mezi snižujícím se množstvím aktivně pracujících a zvyšujícím se počtem těch, kteří mají nárok na nějaký typ sociální podpory. Stárnoucí evropské společnosti stojí před otázkou, jak zajistit důstojný standard pro seniory, již mají stále větší podíl v populaci a kteří byli celý život ujišťováni, že jejich penze bude garantovat stát. Jak sladit nároky na vzdělávací, zdravotní a další služby, jejichž zajištění na sebe evropské státy v minulosti vzaly, se zvětšujícími se technologickými možnostmi, a tedy i vzrůstajícími náklady, ale také s neméně rychle se rozšiřujícími skupinami lidí, které je chtějí čerpat. Velkolepý projekt jednotné evropské měny, postavený ovšem od počátku spíše než na ekonomické rozvaze na politické vůli a účetní manipulaci se skutečností, se ocitl v krizi, jejíž rozsah možná ani jeho odpůrci nepředpokládali. Hrozící bankroty celých států (Řecko), zvyšující se zadlužení (většina států jižní Evropy) a řada dalších ekonomických obtíží vystavěla před tzv. eurozónu otázku její udržitelnosti, otázku, kterou by si v rámci donedávna převládajícího diskursu evropské politické hyperkorektnosti jen málokdo dokázal veřejně položit.

Mnohem vážnější otázky však stojí v pozadí všech těchto náhle viditelných problémů, které začaly nejprve nenápadně, izolovaně, a nyní už se stále větší naléhavostí zneklidňovat občany evropských zemí. Jsou to otázky týkající se evropských hodnot, role Evropy ve světě, smyslu evropského sjednocování, významu evropské kultury a stále více také - i já se to skoro ostýchám vyslovit - jejího dalšího přežití.

Sociální realitu jsme schopni nahlížet nejrůznějšími způsoby, ale především ji chápeme skrze osobní zkušenost. Medializace skutečnosti nás sice dokáže do jisté míry zmást, takže problémy v jednotlivých částech zploštělého světa² nahlížíme v jejich virtuální podobě a jako by je globálně „spoluprožíváme", nicméně záplavy v sousední obci nejsou nikdy totéž, jako když voda stoupá do vlastního domu. To je do značné míry přirozené. Problém nastane, když sice slyšíme vodu zaplavovat náš sklep, ale zůstáváme klidně sedět v obývacím pokoji u televize, v níž nám říkají, že naší obce se záplavy nedotknou. V takovém domě se dnes nacházejí Evropané.

Je i není se jim co divit. Uprostřed každodenně zakoušeného blahobytu sdíleného v historii nejširšími společenskými vrstvami si lze jen stěží představit, že jsme se ocitli v krizi, jež hrozí většinu našich jistot zničit nebo alespoň významně ohrozit. Krize má mnoho podob, ta, o níž se nejvíce mluví, je ekonomické povahy. Ovšem také finanční krize má pro jednotlivce převážně abstraktní podobu (i když je velmi konkrétní) a my jsme se už naučili virtuální skutečnost brát jako fakt, ale současně ji vytěsňovat z naší mysli stejně jako dokonalé televizní záběry vzdáleného válečného konfliktu či dopravní nehody o pár ulic dále. Copak úvěry, státní dluhopisy, obchodování na burzách či hrozící platební neschopnost státu je něco, co bychom si mohli doopravdy představit? Zvláště když nám evropští politici vytrvale opakují, že problémy sice jsou, ale dobrými opatřeními se dají zvládnout tak, že o nich skoro ani nebudeme vědět. Zpozornět bychom však měli. Zneklidňovat by nás možná ani tolik nemusely náhlé propady akcií na tom či onom trhu nebo bankroty amerických bankovních domů, ale dlouhodobé sociálně-ekonomické procesy, které mnohem méně spektakulárně, pozvolna, ale zato hluboce ovlivňují naši ekonomickou situaci. Kupříkladu v sousedním Německu, s jehož hospodářským výkonem roste i padá řada evropských ekonomik, dochází podle různých průzkumů v posledním desetiletí k ekonomickému oslabování střední třídy, která je klíčovou skupinou pro hospodářský výkon i společenskou soudržnost. Jednak se rozvírají nůžky mezi lidmi s vyššími a nižšími příjmy, ale především roste počet domácností, které se ocitají na hranici chudoby. Jistě, chudoby relativní, ale pesimistická očekávání, nejistota a pocit sociálního ohrožení, tedy to, co sociologové nazývají statusová panika, často mívají závažné ekonomické i politické důsledky.

Na konci „špatných" dějin

Finanční krize je však jen jedním z aspektů problému, před nímž evropské společnosti stojí. Po konci „krátkého 20. století", jak období 1914-1991 nazval britský marxistický historik Eric Hobsbawm,³ bylo tak snadné uvěřit, že nastal konec špatných dějin, abych alespoň mírně parafrázoval tisíckrát omílanou Fukyuamovu tezi, která je ovšem v podání tohoto pozdního hegeliána o mnoho sofistikovanější než politické heslo a mediální slogan, který z ní zůstal. Završení „evoluce lidských společností" dosažením „takové formy společnosti, která uspokojí nejhlubší a nejzákladnější touhy lidstva", jímž je liberální demokracie, jejíž „ideál již nelze dále vylepšovat", zní přece opravdu lákavě. Fukuyamův obraz lidstva jako karavany povozů, které různě vypadají, překonávají různé překážky, některé nedojedou, ale všechny jsou v principu podobné a směřují do jednoho cíle, do města, kterého většina z nich nakonec dosáhne, do značné míry odrážel přesvědčení západního světa o tom, že všichni dříve či později poznají správnost liberálně demokratické cesty a vydají se po ní.⁴ Předpokládané všeobecné vítězství liberální demokracie se svým totálním a definitivním nárokem mělo ovšem v sobě - i přes antiideologickou rétoriku - některé z ideologických prvků. Možná i proto byla myšlenka „konce dějin", přesvědčivého vítězství tržních a demokratických principů, v mnohém naivní a současně tak lákavá.

V Evropě devadesátých let tomu nebylo těžké uvěřit. Komunismus se rozložil, Sovětský svaz se rozpadl, osvobozovala se jedna evropská země za druhou, všude byla patrná tendence nastolit demokracii a tržní systém, dokonce, jak se zpočátku zdálo, i v jelcinovském Rusku. Nesjednocovalo se jen Německo, ale rovnou celý kontinent. K nově vytvářené Evropské unii (1993) se přibližovaly a postupně přistupovaly státy střední a východní Evropy osvobozené z komunistického područí, neřešitelné konflikty se dařilo ohraničit a utlumit (např. balkánské střety v letech 1991-1999, 
ale třeba také násilí v Severním Irsku), odstraňovaly se hranice v rámci tzv. schengenského prostoru, vznikla evropská hospodářská a měnová unie a na konci 90. let byla ustavena i jednotná evropská měna euro, s níž byly spojovány mnohé naděje, především potvrzení Evropy jako hospodářské, ale i politické supervelmoci. Představa naplňování „konce dějin" byla podporována i skutečností, že Spojené státy, kde byla u moci demokratická Clintonova administrativa, procházely dlouhodobou konjunkturou, ve světě neměly vážného konkurenta a největším problémem světové politiky se zdálo být to, jakým způsobem realizoval jejich prezident sexuální kontakty s jednou praktikantkou v Bílém domě.

Kdo tomuto přesvědčení podlehl, měl šanci vystřízlivět nejpozději 11. září 2001 nebo kdykoli později v uplynulém desetiletí, které poskytovalo dostatek důkazů o tom, že nezadržitelný celosvětový nástup světového míru, demokracie a západní kultury nebyl více než jen přáním. Byli to ale především Evropané, kteří nejvytrvaleji vzdorovali tomu uvěřit, že je nutno začít demokracii aktivně bránit, a to nejlépe znovu mimo své území. Riskovali kvůli tomu i rozvolnění životně důležitého spojenectví se Spojenými státy a z jejich prezidenta George W. Bushe (2001-2009) si sami v sobě vytvořili nepřítele mnohem většího, než byli jejich skuteční nepřátelé.

Chvíli se zdálo, že ty evropské země, které měly zkušenosti s totalitními systémy, budou k rozpoznávání nebezpečí citlivější a že budou také více připraveny podporovat vojenské akce směřující k ochraně demokratického světa. Zpočátku tomu tak opravdu bylo, takže někteří komentátoři si vypůjčili příměr tehdejšího amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda a začali mluvit o „staré" a „nové" Evropě a francouzský prezident Jacques Chirac litoval, že země střední a východní Evropy „propásly dobrou příležitost mlčet", když se snažily podporovat americkou politiku.⁵ Jenomže později by ji už jistě nepropásly. Když v letech 2006-2009 Američané uvažovali v České republice a v Polsku o umístění protiraketového systému k ochraně americké, ale také evropské bezpečnosti, setkali se sice ještě s opatrným souhlasem politických reprezentací, ale s již zřetelným většinovým nesouhlasem občanů, kteří se mezitím „nakazili" pocitem bezpečí z „evropského ráje". Nebo možná všichni, v západní, střední i východní Evropě, začali být přehlceni vlastními starostmi, které si dlouho nepřipouštěli. Tou největší bylo, co dál s Evropou.

Rekreační rozárium

Některé události neznamenají samy o sobě velkou změnu, ale mají velký symbolický význam, a to i tehdy, když se ho diskurs určující mocenské a intelektuální elity snaží bagatelizovat. Takový význam měl pokus vytvořit něco na způsob evropské ústavy a především neúspěch této ambice, když ji odmítli občané v zakládajících zemích evropského společenství (2005).

Evropská unie, pozoruhodná konstrukce vztyčená od počátku 90. let minulého století nad složitým předivem smluvních svazků evropských zemí vytvářejících tři evropská společenství, je politickým projektem, pro jehož realizaci jsou využívány převážně byrokraticko-legislativní postupy, dobré přesvědčení vycházející ze špatných premis a od reality odtržená politická hesla. Rychle se formující evropské elitě složené z politiků, podnikatelů a intelektuálů využívajících některých aspektů propojování světa daných globalizací se podařilo evropským občanům snadno vštípit myšlenku, že zachování míru, zajištění blahobytu a všeobecné spokojenosti je možné jen tehdy, pokud se podaří „překonat" národní státy. Na většinu problémů, s nimiž byly evropské společnosti konfrontovány, existoval jednoduchý recept: je potřeba rychleji a hlouběji integrovat, je nutno posilovat evropské orgány, je nezbytné vytvářet širší a hlubší Evropskou unii. Kdo si tuto převládající hudbu politického, intelektuálního a mediální světa dovolil zpochybnit, zpíval samozřejmě falešně a byl považován málem za politického extremistu.

Selhání evropské ústavy tento stav změnilo. Není důležité, jakým způsobem dospěli občané k přesvědčení, že s evropskou ústavní smlouvou nemohou souhlasit. Jistě to nebyl výsledek souvislé veřejné debaty a promyšlené reflexe evropského sjednocování, protože tu v tehdy převládajícím proevropském tónu vlastně nebylo ani možno vést. Lidé zde rozhodovali spíše podle citu a tušení, že něco není v pořádku a že to takto nechtějí. Tento „demokratický reflex", a víc než to to rozhodně nebylo, byl však nesmírně důležitý. Všimněme si dvou podstatných aspektů, které jsou na postoji občanů pozoruhodné: zaprvé, symbolická přeměna spojenectví evropských států v jeden federální útvar (byť tento cíl byl umně maskován za použití „eurojazyka", jímž lze jednoduché věci vyjádřit složitě a klíčové skutečnosti zakrýt) byla občany odmítnuta navzdory tomu, že všechny relevantní politické strany, zájmové skupiny a ovlivňovatelé veřejného mínění chtěli její přijetí, a zadruhé - a to je dnes obzvláště důležité - k tomu došlo před propuknutím hospodářských obtíží a dávno před tím, než se objevila krize eurozóny. Problém Evropské unie, jenž se dnes v perspektivě globální ekonomické krize (která je však především krizí finanční a hospodářské politiky Západu) a rostoucích potíží eura zdá být hlavně ekonomickým problémem, je totiž především problém politický a hodnotový.

Kritici i někteří stoupenci evropské integrace by se možná shodli na tvrzení, že Evropská unie postrádá představu o tom, kam směřuje, že neznáme žádné, řečeno s Dahrendorfem, „identifikovatelné a uznávané finalités politiques evropské konstrukce".⁶ To je samozřejmě pravda, i když mnohé zájmové skupiny, jež se snaží integraci posunovat „kupředu", svoji představu mají; odpovídá jejich ekonomickým či ideovým zájmům. Ale ruku na srdce: neměla svoji vizi sjednocené Evropy na konci minulého století většina z nás? Neměli jsme představu, jak to pěkně zformuloval ukrajinský spisovatel Jurij Andruchovyč, „Nové Evropy, takového rekreačního rozária, věčně zeleného parku bez hranic a konfliktů, kde jsou všichni vlídní, bohatí, tolerantní, k tomu navíc už téměř nesmrtelní, kde každý našel své místo pod vlastním tisíciletým tisem - a slavnostně vyzpěvuje známý Schillerův text na Beethovenovu hudbu"?⁷

Představa evropského ráje obklopeného navíc vcelku pěkně upraveným parkem (tedy světem, který sice ještě nedorostl našich kvalit, ale s většími či menšími obtížemi k nim nezadržitelně směřuje) v sobě ovšem logicky obsahuje cosi z moderního gnosticismu, jak směs politického iluzionismu spojeného s odporem k tomu, co je, kdysi pojmenoval Eric Voegelin.⁸ Součástí postmoderní evropské gnóze byla nesmírně nebezpečná představa, že je potřeba eliminovat národní stát.

Národy a nadnárody

Není zde potřeba připomínat a snad ani vyvracet více či méně sofistikované útoky na národní stát, tento pozoruhodný výkon okcidentu, v němž se prosadily principy práva a občanství a který umožňuje dalekosáhlé využívání demokratických rozhodovacích procesů. Vždyť je tak snadné ztotožnit národní stát s nějakou zhoubnou formou nacionalismu a intelektuálně ho provždy odložit jako obnošené šaty! Stejně jako je to snadné, je to však i nesprávné. Na národním státu přece není důležité, že je „národní" v nacionálním smyslu (to stejně řada z nich není), ale že vytváří srozumitelný prostor, je zdrojem identity a občanské loajality a díky tomu se zde může realizovat demokracie. Demokratický národní stát rozhodně stojí za trochu naší péče. Co se však s ním v Evropě v posledních několika letech děje?

Rozsáhlé pravomoci národního státu jsme předali (možná přesněji: byly předány) směrem k Evropské unii, aniž by pro to byl opravdu dobrý důvod. Jistěže má národní stát ve své novodobé podobě mnoho chyb a jako každá struktura vykazuje permanentní deficit při uskutečňování funkcí, jež jsou po něm požadovány, ale jen stěží lze najít rozumné vysvětlení, proč by měl být něčím nahrazen a proč by to potom mělo být lepší. Ani z akademické rekonstrukce dějin ideje evropského sjednocení (žádné takové dějiny ve skutečnosti nemáme a staré filozofické či politické koncepty rozhodně nejsou přímými ideovými zdroji integrace), do jejichž kánonu patří např. Kantova představa společenství zajišťujícího věčný mír či panevropské vize Coudenhove-Kalergiho, není dobře možno teoretické důvody pro pozvolné rozpouštění národních států vyčíst.⁹ Proces však probíhá, je nenápadný, jakoby nutný, už nebere ohled na vůli národních společností a svoji legitimitu získává - pokud vůbec - zpravidla a posteriori. Tradiční cyklus politického rozhodování již dávno není uskutečňován, většina opatření realizovaných formou zákonů a nařízení nevychází z rozpoznání problémů, z demokratického nastolování politické agendy, ale přichází z „Bruselu". Je výsledkem jakési vyšší vůle, která zdůvodňuje sama sebe, ale které se dostává dodatečné automatické legitimity skrze národní demokratická společenství, jež však současně postupně nahrazuje. Rozpoznávání a nastolování politické agendy administrativními postupy skrze nově se vytvářející evropskou bruselskou elitu (složenou z úředníků, lobbistů, podnikatelů, intelektuálů s bruselskými granty a ovšemže politiků) slouží možná dobře některým konkrétním zájmům, ale spíše než to se už jedná o samohybný proces, o sebepotvrzování systému, kterému jsme dovolili, aby vznikl. Tento evropský systém už dnes neřeší naše problémy, on sám se stal jedním z nich.

Dokud jsme mohli lamentovat „jen" nad tím, že evropské struktury a postupy vykazují demokratický deficit, mohli jsme být do jisté míry ještě spokojeni, protože ochranou před tím byly fungující občanské a demokratické mechanismy národního státu. Nepozorovaně, ale dnes pozorovatelně se stalo, že sama demokracie uplatňovaná v národních státech je stále silněji oslabovaná ve prospěch byrokratických evropských postupů. Integrační teorie (neofunkcionalismus) počítaly s efektem spill-over, tedy „přelitím" sjednoceného postupu z jedné agendy do druhé a samovolného vzrůstání integračního tlaku. Působení tohoto „efektu" v evropských agendách je sice problematické, ale v případě oslabování demokracie k „přelití" opravdu dochází: neexistující nadnárodní evropská demokracie oslabuje fungující demokracii evropských národních států. Za evropský řád nikdo nenese přímou politickou odpovědnost, ale také nikdo necítí skutečnou loajalitu k přijatým rozhodnutím. Pokud tomu tak nebylo už před deseti lety, tak se to děje nepochybně dnes: stále více lidí má pocit, že toto nejsou naše politické kroky, ale jejich politické rozhodnutí. Je-li někde namístě vypůjčit si již poněkud vyčpělý pojem odcizení, tak je to právě tento případ. Vzrůstající neklid ukazuje, že občané, na čas ukolébaní vůní evropského rozária, líbivými slovy a krásnou hudbou, si to začínají uvědomovat. Jen nevědí, co s tím. Možná ale nejsou žádná evropská řešení. Když britský filozof Roger Scruton říká, že „nejvýznamnější politická rozhodnutí, před nimiž nyní stojíme, se týkají národa a jeho budoucnosti," vychází z přesvědčení, že „národní loajalita" je „základní podmínkou ústavní a demokratické vlády".¹⁰ A možná jen taková, opřená o naši důvěru a porozumění, dokáže řešit naše problémy.

Unavená Evropa

Většina politických fenoménů není sama o sobě pro společnost jednoznačně dobrá nebo špatná, ale jejich hodnota se utváří teprve v kombinaci s jinými skutečnostmi. Kupříkladu imigrace, jedna z nejobtížnějších věcí, s nimiž se musejí evropské společnosti vyrovnávat, v sobě nese mnoho pozitivních rysů, které jsou individuálně (nová šance, záchrana života) i společensky (vzpomeňme na americkou společnost) přínosné.

V Evropě se však nejnovější imigrační vlny setkaly s třemi problematickými faktory: s politikou multikulturalismu, která do značné míry bránila potřebné integraci přistěhovalců, s vymírajícími evropskými 
národy, v jejichž slábnoucí populaci získávají imigrantské skupiny s početným potomstvem stále větší podíl, a s fenoménem sociálního státu, který imigrantům štědře nabídl, co potřebovali, a nepřivedl je v mnoha případech k poznání, že pro kvalitní život je nutno tvrdě pracovat. Sdělení, které daly evropské společnosti svým přistěhovalcům, v jistém zjednodušení znělo: jste tu doma, dělejte si, co chcete, i když je to proti našim zvykům, kultuře či pravidlům, tak to respektujeme, pokud chcete pracovat, pracujte, pokud ne, tady máte finanční prostředky. Budeme platit třeba i vaše „náboženské" učitele, kteří budou vaše děti přesvědčovat o tom, jak je naše společnost špatná a co proti ní dělat. Jistěže trochu přeháním, ale ne tak, abychom se mohli usmát a mávnout nad tím rukou, protože bohužel celá tato zdánlivě ironická zkratka je postavena na konkrétních příkladech. Když se dnes politici zabývají tím, zda si může či nemůže někdo zakrýt hlavu šátkem, je to spíše než řešení problému jen výraz naší bezradnosti. V posledních měsících si najednou téměř souběžně německá kancléřka Merkelová, francouzský prezident Sarkozy i britský premiér Cameron všimli, že multikulturalismus je mrtev, jak sami prohlásili. Nikdy však opravdu neexistoval, byl jen přáním.

Multikulturalismu jsme se ovšem drželi tak dlouho proto, že byl přece jen lákavou myšlenkou. Už jen kvůli tomu, že jsme nevěděli, které naše hodnoty bychom vlastně nově příchozím předávali. V ty, na nichž se formovaly naše současné demokracie a jež se pojí s pojmy jako národ, vlast, rodina, svoboda, odpovědnost či loa­jalita, už stejně příliš nevěříme. Evropa nejsou Spojené státy, kde ještě donedávna hodnoty a symboly, na nichž je vystavěn stát, většina společnosti alespoň navenek ctila a zachovávala, což usnadňovalo jistý typ integrace. Proto je dnes každodenní evropskou realitou vzrůstající počet přistěhovalců, kteří se „neintegrovali" ani ve druhé či třetí generaci, příliv nových legálních i nelegálních imigračních vln, zvyšující se podíl imigrantů na počtu obyvatel jednotlivých zemí a především velkých měst, a jejich nesoulad s životním stylem a kulturou stále ještě většinové společnosti.

Neintegrovaní přistěhovalci jsou nejen zdrojem neklidu, ale podněcují i vznik radikálních politických hnutí. Chvíli se zdálo, že extremisté typu Le Pena jsou něco jako klauni při cirkusovém představení.¹¹ Trochu pobaví, trochu znudí, můžeme se nad jejich otřepanými legráckami mírně pohoršit, ale všichni víme, že nejspíše nebudou za chvíli krotit dravé šelmy a že nám tedy nehrozí, že by je mohli nějak nešikovně pustit do hlediště. U politiků typu Jörga Haidera, který mistrně spojoval radikální a mainstreamové postoje, takže byl po většinu své politické kariéry salonfähig - i když možná jen pro předsíně těch lepších politických salónů - už nám měl mírně tuhnout úsměv na rtech. O deset let později můžeme vidět, jak se radikální strany s nejroztodivnější historií, tématy a návody na řešení prosazují do parlamentů v jedné evropské zemi za druhou. Spojuje je právě pocit odcizení, ztráty domova, nespokojenost s bezhodnotovou politikou a bohužel i odpor ke všemu cizímu. Jejich recepty dobré nejsou, ale jsou novým evropským fenoménem a pro řadu lidí reálnou politickou alternativou proto, že tradiční evropské demokratické strany žádné recepty nenabízejí.

Žehráme rádi na nedostatek důvěryhodných politických vůdců (jak jinak než anglickým heslem „lack of leadership"). Kdo by ale také mohl čekat řešení od politiků, které naše unavená evropská demokracie vynesla vzhůru? Mediální magnát Berlusconi, kterému projde cokoli a je především mimořádně schopný v hájení vlastních roztodivných zájmů, francouzský prezident Sarkozy, jež je zatím spíše politickým manekýnem než politickým vůdcem, nebo důstojná, ale nevýrazná Angela Merkelová, která ani dost dobře neví, kam vést vlastní upadající stranu, nejsou osobnostmi, kterým by bylo možno uvěřit, že vyřeší naše problémy. Není to jejich chyba, jsou jen odpovídajícím produktem systému, v němž dlouhodobé koncepce a silné přesvědčení nemají význam, kde je nejdůležitější to, jak se věci momentálně „jeví", a ne to, jaké skutečně jsou, kde je nutno příští dobré politické opatření vyměnit za dnešní mediální úspěch, kde zábava, zajištění a neodpovědnost jsou nejvyššími metami, pro něž se má politika dělat. Evropa je unavená, nebo tak přinejmenším působí.

Nezvládnutá a stále méně odůvodnitelná integrace kontinentu, která pozvolna rozrušuje nejen národní státy, ale i demokratickou politickou kulturu a ochromuje občanskou loajalitu, přebujelý sociální stát, na nějž nemáme dost prostředků, stárnoucí společnost, jež se reprodukuje jen přílivem přistěhovalců, které ale neumí dobře integrovat, vzrůstající dluhová, energetická a další závislost na nedemokratických mimoevropských státech, společná měna, která podvazuje hospodářství těch zemí, jež jsou ještě schopny mezinárodní konkurence - není to dost signálů na to, abychom je začali vidět jako jeden celek a přemýšleli nad tím, zda před sebou nemáme nemocného pacienta, který potřebuje důkladnou léčbu? Není také čas uvažovat nad tím, že ekonomická krize, jež tak vyburcovala naši pozornost, je jen důsledkem společenské a politické situace, v níž jsme se ocitli?

Není to ve 20. století poprvé, kdy si Evropa nedokázala tak úplně poradit sama se sebou. Její výhodou bylo to, že měla vedle sebe jiný mimovolný produkt svého historicko-sociálního výkonu, Spojené státy americké, na jejichž sílu, odhodlanost a přesvědčení se mohla spolehnout.

„...je to zajímavější"

Franz Kafka v Americe nikdy nebyl, a přesto jeho stejnojmenná kniha obsahuje sugestivní popis technologicky vyspělé, pulsující, silné země. 11. září (1912) se mu, jak si zaznamenal do svého deníku, zdál sen o dění v newyorském přístavu: „Sedl jsem si, přitáhl nohy k sobě, zachvěl se radostí, blaženě jsem se přímo pohroužil do země a řekl: ‚Vždyť je to ještě zajímavější než doprava na pařížském bulváru.'"¹² Donedávna jsme se mohli všichni dívat na Ameriku tak trochu Kafkovýma očima. I kdybychom o ní mnoho nevěděli, připadalo nám tamní dění zajímavější než to evropské.

Dalekosáhle jsme postupně převzali americké kulturní standardy, způsob života, televizní zábavu, ale nejen to. Také věda se přece pěstuje zajímavější v Massachusetts než na Sorbonně. Není důležité, zda je to pravda, důležité je, že se to stalo axiomem, podle nějž se řídíme. V jednom komentáři ve Frankfurter Allgemeine Zeitung k finanční situaci USA nedávno napsali, že dominance dolaru a amerických finančních trhů nevychází jen z ekonomické, politické a vojenské moci Spojených států, ale že se „Američanům povedlo, že široká část akademické, hospodářské a mediální elity ve zbytku světa uvažuje o penězích a finančních trzích tak jako Američané. Ekonomické fakulty v Chicago, Harvardu, Yale, Stanfordu a na MIT přispěly k americké hegemonii na finančních trzích neméně než všechny letadlové lodi amerického námořnictva dohromady."¹³ To je výstižný postřeh: americký pohled na svět se stal v ekonomické a kulturní oblasti naším pohledem. Americké přístupy, jakkoli intelektuály zesměšňované a odmítané, se dalekosáhle prosadily ve světě. Avšak americkou představu o světovém řádu, v němž se aktivně a třeba i silou prosazují zájmy demokratických zemí, jsme v Evropě naopak nepřijali. Nemuseli jsme a dlouho nebylo zapotřebí se ani příliš zabývat vlastní obranou. Byly tu vojensky a ekonomicky silné Spojené státy, odhodlané, jakoby mladistvé, připravené bojovat za sebe, a tedy i za nás. Jenomže USA se proměnily.

Levicoví a liberální komentátoři nejen v Evropě viděli ve zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem v roce 2008 nástup něčeho zcela „nového", mělo to být znamení dějin, které mění historii. Přitom jim, alespoň těm rozumnějším, nešlo až tak o osobnost amerického prezidenta, ale o „vlnu naděje", „vlnu univerzálního entuziasmu", kterou jeho vítězství vyvolalo a provázelo: „Toto vítězství bylo znamením dějin v trojím smyslu signumremonstrativum, demonstrativum a prognosticum: znamením, v němž rezonuje dlouhá minulost otrokářství a zápasu za jeho odstranění, událostí, která demonstruje změnu přítomné chvíle, a nadějí na budoucí převratné změny. (...) Všechen skepticismus byl usvědčen z omylu," napsal jeden z vlivných levicových intelektuálů dneška Slavoj Žižek v roce 2009.¹⁴ Po dvou a půl letech, kdy se zadlužené Spojené státy ocitají na hranici bankrotu (červenec 2011), jsou zapleteny do různých konfliktů a přitom jejich vliv ve světě povážlivě klesá, je zřejmé, že očekávání spojená s Barackem Obamou se nenaplnila. Ale v jistém smyslu má možná Žižek pravdu. Prezident Obama, který od norského výboru (ano, norského) dostal Nobelovu cenu za mír ještě dříve, než pro něj stihl cokoliv udělat, není nositelem změny, ale může být jejím výrazem. Jeho politika může být opravdu znamením, ale znamením Spojených států, které ztrácejí svou víru, svou dynamiku a své postavení.

Proděravělý celofán

Zvažovat tuto myšlenku není snadné. Pro ty z nás, kteří vzhlíželi ke Spojeným státům jako k zemi, jež je lépe schopna udržovat, hájit, bránit a rozvíjet hodnoty západní kultury, svobodu a demokracii, i tam, kde unavená Evropa to už nedokáže, je to možná stejně obtížné jako pro kritiky americké „imperiální" politiky a kultury „fast foodů". Nikdo z nás, příslušníků západní civilizace, kdyby o tom opravdu přemýšlel, si nemůže vážně přát, aby Spojené státy ztratily své postavení.

Na první pohled se můžeme uklidňovat historickými paralelami. Spojené státy v minulosti procházely různými obdobími recese, pěstovaly politiku izolacionismu, vyrůstali jim silní soupeři (bipolární svět), vedly konflikty, o nichž posléze pochybovaly (Vietnam). Nicméně jsou zde minimálně tři momenty, které mohou být pro vážnost situace důležité: Prvním je proměna samotné americké společnosti, jejíž struktura, integrační schopnost, ale i politická kultura zaznamenávají změnu a mohly by přinést odklon od étosu puritánské etiky, která jim vštípila jejich ducha.¹⁵ Druhým je skutečnost, že současné ekonomické problémy, zadlužení a předpokládaná recese, jež vedly dokonce poprvé ke snížení ratingu USA, přicházejí ve chvíli, kdy USA vyrůstají vážní ekonomičtí soupeři, přinejmenším v Číně. A třetím, že zdaleka největším věřitelem zadlužených USA je právě Čína. Přeceňovat ekonomickou moc by byla jistě chyba, ale podceňovat ji by byla chyba neodpustitelná.

Donedávna vedly Spojené státy války, s nimiž bylo sice možno nesouhlasit, ale které měly zřetelný cíl, byly důsledně obhajovány americkou administrativou, a kdyby nic jiného, ukázaly před světem americkou sílu. V dobách, kdy neměly vážnějšího soupeře, si mohly občas dovolit i takové fiasko, jako byla Clintonova vojenská operace v Somálsku v roce 1993. Dnes je situace jiná, protože americké postavení ve světě není zdaleka tak hegemonní. O to je závažnější způsob, jímž dnes Spojené státy v zahraničí vojensky zasahují. USA nyní kupříkladu vedou a tak trochu nevedou spolu s evropskými zeměmi vojenskou operaci v Libyi, resp. „nad Libyí", protože pozemní boje jsou ponechány na libyjských povstaleckých jednotkách. USA tentokrát nestojí v čele spojeneckých sil, i když vlastně stojí. Zdůvodnění leteckých útoků je převážně humanitární, vytvoření bezletové zóny a ochrana civilního obyvatelstva, ale ani to se příliš nedaří. Spojené státy a jejich spojenci snad chtěli svrhnout libyjského vůdce Kaddáfího, ale půl roku se jim tento vojensky relativně jednoduchý úkol nedařilo naplnit. Když byl diktátor libyjskými povstaleckými jednotkami za podpory Severoatlantické aliance přece jen poražen, začali se západní spojenci s obavami ptát, kdo se to vlastně s jejich pomocí dostal v Libyi k moci (srpen 2011).

Vysvětlení této akce se hledá opravdu obtížně, a to i těm, kteří podporovali intervence v Afganistánu a Iráku. O kousek dál na východ, v mnohem strategicky důležitější zemi, syrský prezident Bašár al-Asad vyvražďuje za pomoci armády stovky příslušníků opozice, aniž by se zatím opravdu musel obávat nevůle Západu. Cíle, logika a signály této zahraničněpolitické a bezpečnostní strategie nejsou jen chybné, to by ještě šlo unést, ale jsou především nejasné. Nerozhodnost a slabost ale není to, co by Západu dodalo potřebného respektu a co by ochránilo jeho budoucnost.

Americký spisovatel Henry Miller, který žil od 30. let v Paříži - aby unikl před mrakodrapy, „sklenicí vody s ledem", před vším, co je na povrchu „naleštěno a naolejováno", před reklamním světem, kde je vše „lepší, levnější, chutnější, logičtější, zdravější, krásnější, než bylo", před „sladkými, mdlými, panenskými tvářemi Američanek", které „korespondují přesně s obálkami knih a časopisů", před lidmi, „kteří žijí zprostředkovaně skrz noviny a filmy", kteří si „z práce vytvořili fetiš", před kulturou, která vše „sterilizuje a balí do celofánu" - položil v jednom eseji z roku 1935 otázku zda „zničí Amerika svět, nebo bude zničena Amerika?".¹⁶ Máme dnes dost pádných důvodů pro to, abychom mohli odpovědět, že může nastat oboje.

Otázka, kterou si nyní s ohledem na další vývoj Západu musíme klást, je tato: nepoevropštily se v bezpečnostních otázkách Spojené státy stejnou měrou, jako se kulturně poameričtila Evropa? Bylo-li by tomu tak, pak bychom se museli obávat nejhoršího. Země, které ztrácejí odhodlání, víru ve své hodnoty, žijí na dluh a nevědí si rady samy se sebou, přímo vybízejí k tomu, aby byly poraženy nebo aby porazily samy sebe. Zánik Západu byl předvídán již mnohokrát, vzpomeňme jen dnes znovu tolik diskutovanou Spenglerovu knihu.¹⁷ Přísně vzato, Západ občas opravdu málem „zanikl", uvážíme-li všechny démony běsnící zde ve 20. století, ale jeho moderní krize zatím vedly vždy k jeho novému nadechnutí. Ani jasnozřivé vidění negativních symptomů by nás tedy nemělo svádět k apokalyptickým předpovědím. Přehlížet však naše problémy, dokonce pěstovat kulturu, jež nám brání o nepříjemných věcech mluvit, by mohlo být osudové. Soumrak okcidentu jednou může nastat, třeba i v první polovině 21. století, pokud mu nebudeme důsledně čelit. Nemaluji čerta na zeď, jen čtu pozorně mezi řádky znamení doby, a to i ta, která bych spolu se svými evropskými spoluobčany nejraději neviděl.

Poznámky

1. Po odmítnutí návrhu evropské ústavní smlouvy byla ovšem přijata Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost v roce 2009. Tato smlouva je derivátem neschválené „ústavy" a její přijetí je výsledkem snahy vyhnout se tomu, aby se k dalším integračním krokům vyjadřovali občané. Nicméně oslabení integračního diskursu je zřejmé a přinejmenším o zpomalení sjednocovacího úsilí lze oprávněně hovořit.

2. Pojem „plochý svět" jsem si samozřejmě vypůjčil od Thomase L. Friedmana, který globalizaci tak fascinovaně popisuje za pomoci souboru historek, příběhů a postřehů (Friedman, 
Thomas L. /2007/: Svět je plochý. Praha: Academia). Nepochybně má v mnohém pravdu. Je ale také pravda, že už jednou bylo lidstvo dlouhá staletí přesvědčeno o tom, že země je plochá. Argumentů, přesvědčivých, vždyť jim věřili skoro všichni, pro to bylo dost. Udržitelná „pravda" to ovšem nebyla, jenom se nám to tak z jisté perspektivy jevilo. A to může být i problém našeho dnešního přesvědčení, že svět je plochý.

3. Hobsbawm, Eric J. (1994): The Age of Extremes. The Short Twentieth Century, 1914-1991. London: Michael Joseph.

4. Fukuyama, Francis (2002): Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers, s. 12-13, 318.

5. Oba výroky zazněly ve stejné době, v roce 2003.

6. Dahrendorf, Ralf (2008): Od pádu Zdi k válce v Iráku. Nový začátek dějin. Praha: Vyšehrad, s. 284.

7. V eseji Středovýchodní revize z roku 2005, jde o součást knihy Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej (2009): Moje Evropa. Olomouc: Periplum, s. 27.

8. Výkladu moderního gnosticismu se Voegelin věnuje např. v knize The New Science of Politics. Srov. Voegelin, Eric (2000): Nová věda o politice. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 90 a n.

9. Jde o Kantův spis z roku 1795, česky in Kant, Immanuel (1999): K věčnému míru. O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit pro praxi. Praha: OIKOYMENH, s. 9-51; a o knihu Coudenhove-Kalergiho z roku 1923 (Coudenhove-Kalergi, Richard N. /1993/: Pan-Evropa. Praha: Panevropa Praha). Ovšem rekonstrukce ideje sjednocení Evropy je bohatší, srov. Fiala, Petr; Pitrová, Markéta (2009): Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 
s. 33-39.

10. Scruton, Roger (2006): England and the Need for Nations. London: Civitas, s. 42; česky vyjde v roce 2011 v nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury.

11. Le Penova dcera Marine, jeho umírněná nástupkyně, je ovšem příkladem toho, k jakému marketingovému a možná částečně i obsahovému posunu zde během relativně krátké doby došlo a jak vážně je dnes potřeba tyto politické síly brát.

12. Cit. podle Urzidil, Johannes (2010): To byl Kafka. Praha: Dokořán, Máj, s. 21.

13. Braunberger, Gerald (2011): Die Macht des Dollar, FAZ, 
30. Juli 2011 .

14. Žižek, Slavoj (2011): Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška aneb Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát. Rybka Publishers, s. 145-146.

15. K tomu srov. např. Lipset, Seymour Martin (2003): Dvousečná zbraň. Rub a líc americké výjimečnosti. Praha: Prostor; a Huntington, Samuel P. (2005): Kam kráčíš, Ameriko? Krize americké identity. Praha: Rybka Publishers.

16. Jde o esej Glittering Pie; je v něm nejen položena zmíněná otázka, ale lze tu i najít Millerovo hodnocení tehdejší Ameriky, z nějž zde cituji, česky in: Miller, Henry (2010):Eseje. Praha: Dauphin, s. 18-26.

17. I když, jak víme, tato práce v první verzi dokončená v roce 1917, tedy pod dojmem první světové války, je atraktivní i tím, že pro svůj styl a způsob argumentace umožňuje různé výklady. Spengler, Oswald (2011): Zánik Západu. Obrysy morfologie světových dějin. Praha: Academia.

Autor je politolog a historik, působí na Masarykově univerzitě, zabývá se srovnávací a evropskou politikou.

Text byl publikován coby reakce na článek Ryszarda Legutka v rámci projektupodpořeného Česko-polským fórem a vyšel rovněž v časopise Kontexty 4/2011 . Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.

Revue Politika 10/2011

• < Předchozí
• Další >