Tomasz Grzegorz Grosse, Boj s krizí eurozóny, boj o moc v Evropě (2010-2012)

  • Vytisknout

Úvod

Krizi společné měny vyvolala institucionální nedotaženost vzniklá v době ustavování tohoto systému.<!--[if !supportFootnotes]-->[1]<!--[endif]--> Největším problémem je absence adekvátních nástrojů, které by umožnily vyrovnávání strukturálních odlišností a cyklických odlišností mezi ekonomikami eurozóny. Takovým mechanismem by měly být evropské fiskální nástroje, které by obnovily konkurenceschopnost a hospodářský růst jejích nejslabších oblastí. To by vyžadovalo založení federálních fiskálních institucí, tedy federalizaci daní, silný unijní rozpočet, a pak také spoluzodpovědnost za veřejný dluh. Krom toho by byla nezbytná přísnější kontrola finančních trhů, aby neprohlubovaly hospodářské obtíže. Tak, jak krize společné měny postupuje (počínaje sklonkem roku 2009), je stále patrnější, že obtíže způsobuje nejen nadměrná zadluženost státu, ale stále větší měrou se na něm svými problémy podílí bankovní sektor a přílišné spekulace na finančních trzích.

Reakce evropských lídrů je přitom naprosto nedostatečná. Jednají ad hoc a řešení problémů odsouvají. Získaný čas se nevyužívá efektivně, ani k vnitřním reformám v jednotlivých státech, ani k nezbytnému dolaďování institucionálního systému společné měny. Neřeší se klíčové problémy, nezbytné pro zajištění stálosti systému. Protikrizová taktika, kterou prosazuje německá vláda, je zjevně neúčinná. Spočívá ve vynucování fiskálních úspor a dalších sociálně problematických vnitřních reforem v jednotlivých státech Evropské měnové unie (EMU). Současně se Berlín snaží minimalizovat vlastní náklady na krizi a snaží se je přenést na slabší země, soukromé subjekty či aktéry mimo eurozónu. Za této situace je stále pravděpodobnější, že nejslabší státy měnovou unii opustí, anebo se dokonce rozpadne celý její systém.

Krize poskytla příležitost k politickému soupeření v Evropské unii (EU). Souvisí s řízením Evropy a s nasměrováním dalších integračních procesů (včetně státoprávních) starého kontinentu. Jde o soupeření geopolitického rázu, k němuž dochází především mezi největšími státy EU. V sázce tu je nejen moc v Evropě, ale také to, kdo zaplatí za protikrizová opatření a kdo na dalších integračních procesech v ekonomickém a politickém smyslu nejvíce získá.

Financování a jiné záchranné kroky

 

Základním protikrizovým opatřením byla minimalizace rizika  neřízeného bankrotu členských států eurozóny.  Za tímto účelem byly na jaře 2010 zřízeny dva nové evropské fondy. Tehdy byly zamýšleny jako dočasné, než se situace vbrzku (jak se tenkrát zdálo)  stabilizuje. Měly z jedné strany podpořit zachování likvidity států eurozóny (a jejich bankovního sektoru), na druhé straně vynucovat v zemích, jež čerpaly pomoc, zavedení očekávaných fiskálních změn a strukturálních reforem. Proto byly v procesu poskytování půjček důležitým prvkem přísné podmínky věřitelů. První fond disponoval částkou 60 miliard euro, krytou rozpočtem celé EU (European Financial Stabilisation Mechanism, EFSM). Druhým fondem, disponujícím 440 miliardami euro, je Evropský fond finanční stability (European Financial Stability Facility, EFSF). Má pokrytí v přímých zárukách a půjčkách členů EMU. Ty jsou doplněny půjčkami Mezinárodního měnového fondu (MMF - v celkové výši  250 miliard euro). Ze zmíněných prostředků byla poskytnuta pomoc Irsku (roku 2010), Řecku (roku 2011, první část podpory byla poskytnuta ad hoc roku 2010) a Portugalsku (2011). Chystá se pomoc Španělsku a Kypru (2012).

V říjnu 2010 se rozhodlo o zřízení permanentního záchranného fondu, Evropského mechanismu stability (ESM). Původně měl být spuštěn roku 2013, vzhledem k rostoucí krizi však padlo rozhodnutí o šestiměsíčním urychlení. Fond byl ustaven na základě zvláštní mezivládní dohody, ratifikované členy EMU mimo unijní struktury.<!--[if !supportFootnotes]-->[2]<!--[endif]--> Takovéto řešení posiluje tendenci k vnitřní diferenciaci EU na dva integrační kruhy (mezivládní pro eurozónu a unijní pro celou EU). Fond má mít efektivní úvěrový potenciál ve výši 500 miliard euro, což znamená, že by disponoval příslibem úvěrových zdrojů ve výši zhruba 700 miliard euro (80 miliard euro vlastního kapitálu a zbytek ve formě záruk vlád členů eurozóny). Podobně jako výše zmíněné prozatímní mechanismy, uděluje i ESM podporu podmíněnou zavedením přísného nápravného programu.

Unijní acquis zakazuje pokrývat z eurofondů či z prostředků členských států dluh jiných členů Unie (čl. 125 SFEU).<!--[if !supportFootnotes]-->[3]<!--[endif]--> Proto byla nezbytná novelizace traktátu. Zmíněná změna byla zanesena do čl. 136 SFEU,<!--[if !supportFootnotes]-->[4]<!--[endif]--> což umožnilo zahájit práci na zřízení ESM. Nutno podotknout, že zmíněný fond poskytuje ohroženým státům pouze půjčky, nepřebírá tedy jejich finanční závazky.

Z dalších kroků, k jakým lídři eurozóny přistoupili, stojí za zmínku „dobrovolné“ snížení řeckého dluhu u finančních institucí o 50% (k čemuž došlo počátkem roku 2012). Znamenalo to snížení zahraničního dluhu o zhruba 100 miliard euro a pokles hodnoty veřejného dluhu z výše přesahující 160% HDP na 120%. Zmíněná redukce zadluženosti situaci Řecka mírně zlepšila.  Kvůli hluboké recesi v zemi a nízké konkurenceschopnosti její ekonomiky je však i snížená hodnota dluhu příliš vysoká, než aby ji stát mohl samostatně řídit. Krom toho začala zadluženost Řecka znovu stoupat, a podle prognózy Evropské komise má ke konci roku 2012 znovu přesáhnout 160% HDP.<!--[if !supportFootnotes]-->[5]<!--[endif]-->

V říjnu 2011 chtěly členské státy eurozóny posílit svůj záchranný fond (EFSF) dvěma dodatečnými mechanismy, jejichž úvěrový potenciál by dosahovat až 1 bilionu euro. První z nich měl mít formu pojištění 20% soukromých investic do obligací eurozóny. Sotva však lze počítat se zájmem investorů, když vysoce pravděpodobná je ztráta dokonce až 80% vkladu. Druhý mechanismus měl přilákat investiční kapitál mimoevropských zemí s významnými finančními přebytky. Ovšem už po několika dnech vyšlo najevo, že potenciální investoři zájem nemají. Nejpříznačněji reprezentoval tyto státy výrok prezidenta Číny Chu Ťin-tchaa, který prohlásil, že problém vlastního zadlužení by si Evropa měla vyřešit sama.<!--[if !supportFootnotes]-->[6]<!--[endif]-->Čína by o investice zájem mít mohla, ovšem za cenu politických a ekonomických ústupků Evropy. Krom toho má tendenci investovat spíše prostřednictvím mechanismů MMF (také se záměrem posílit v rámci této instituce vlastní pozici), a ne podporou EFSF. Znamená to, že k růstu hodnoty hlavního protikrizového nástroje došlo ve virtuální, ne v reálné rovině. Zkrachoval tak pokus přesunout náklady krize mimo Evropu.

Na jaře 2012 přistoupilo Německo na to, aby se nevyužitými fondy EFSF podporoval ESM. Podle expertů však ani společná hodnota těchto fondů (kolem 700 miliard euro) nemusí k záchraně ohrožených států měnové unie stačit. Krom toho přislíbili evropští politici posílení MMF částkou 200 miliard euro na záchranu eurozóny (prosinec 2011).

V červnu 2012 byl dán příslib, že ze záchranných fondů eurozóny bude možné financovat přímý nákup státních obligací na tzv. sekudnárních trzích. Mělo to snížit úroveň výnosů z těchto dluhopisů za situace, kdy překračují úroveň snesitelnou z hlediska jednotlivých vlád (tedy 7% pro desetileté dluhopisy). Zmíněný zásah měl být navíc pro tyto státy usnadněn tím, že nebude - narozdíl od předchozích půjček poskytnutých z obou fondů Řecku, Irsku a Portugalsku -  vázán na restriktivní podmínky.

Stojí za pozornost, že už zřizovací smlouva ESM formálně předpokládá možnost nákupu dluhopisů členských států na primárním i na sekundárním trhu. Rozhodnutí přijaté na červnovém summitu bylo tedy spíše politickou deklarací a mělo uklidnit finanční trhy. Den po jeho ukončení však finská a nizozemská vláda oznámily, že možnost intervenčního nákupu dluhopisů na sekundárních trzích budou blokovat. Což zmařilo pozitivní vyznění závěrů červnového summitu a odhalilo zásadní názorové rozdíly, jaké existují mezi hlavními členskými státy eurozóny, které blokují přijímání dalších finančních závazků.

V červnu 2012 státy eurozóny dohodly, že ze záchranných fondů poskytnou podporu vládě Španělska na sanaci tamních bank (ve výši až 100 miliard euro). Další úlevu má pro tento stát znamenat odstoupení od principu prioritního věřitele (prvenství závazků z úvěrů poskytovaných státními orgány před tržními subjekty, pokud se dlužník dostane do platební neschopnosti). Toto rozhodnutí oslabuje ochranu úvěrů poskytnutých Španělsku vládami jiných států eurozóny. Umožňuje však snížit rentabilitu tržních úvěrů (soukromí investoři nemusejí zvyšovat úročení svých půjček pro případ obtížnějšího vymáhání dluhu). Další úlevu má znamenat možnost přímé podpory ESM bankovnímu sektoru v zemích eurozóny. Tento nástroj však nebude rychle zaveditelný. Váže se k němu totiž závažná podmínka. Nejdříve musí vzniknout centralizovaný dozor bankovního sektoru (alespoň v eurozóně). Konkrétní rozhodnutí v této věci byla přesunuta na summit v prosinci 2012.

Zásadní význam pro ochranu před narůstající krizí eurozóny mají intervence Evropské centrální banky (ECB). Protože evropské smlouvy této bance zakazují přímý nákup státního dluhu členských států, hledá jiné způsoby stabilizace finančního systému. Na jedné straně je to politika nízkých úrokových sazeb. V červenci 2012 byla úroveň základní úrokové sazby redukována na historicky nejnižší úroveň v eurozóně, tedy 0,75%. Na druhé straně straně posílila ECB bankovní sektor gigantickou sumou úvěrů z nízkou úrokovou sazbou. V prosinci 2011 poskytla tříleté úvěry na pouhý jednoporocentní úrok ve výši 489 milard euro. V únoru 2012 tuto akci v podobném finančním objemu zopakovala. Snížily se také požadavky ohledně pojištění bank, nezbytného při žádostech o úvěr (tzv. collateral). Evropské banky zahájily nákup dluhopisů členských států, což přispělo ke snížení jejich rentability. Všechno to mělo chvilkový efekt, poněvadž výnosy těchto dluhopisů začaly dva měsíce po ukončení intervencí ECB opět stoupat.

Zakládá se tak současně na další problémy do budoucna. Především se do bankovního systému dostává stále více dluhopisů států ohrožených bankrotem. Za situace, kdy by tyto státy ztratily likviditu, nesly by tedy banky z tohoto titulu mnohem větší ztráty. Kroky ECB příspívají také ke stále většímu schodku zúčtovacího systému národních centrálních bank v eurozóně (tzv. TARGET 2). Koncem roku 2011 dosahoval částky 800 miliard euro. Krom toho ECB od května 2010 provádí intervenční nákupy dluhopisů ohrožených států eurozóny (v rámci programu Securities Market Programme). Říká se tomu monetizace veřejného dluhu států měnové unie, tedy nákup dluhopisů ze strany ECB výměnou dodatečné emise peněz. Počátkem roku 2012 už ECB držela tyto  dluhopisy v objemu kolem 220 miliard euro. Za situace neřízeného bankrotu některého ze států měnové unie je ECB ohrožena vážnou ztrátou a nutností dokapitalizování této banky členskými státy.

Snadno se lze domyslet, že převážnou část nákladů takovéto intervence by musely nést nejbohatší členské státy, především Německo. Právě proto se tento stát dalším intervencím ECB tak brání. Existuje také možnost zvýšení inflačního tlaku pod vlivem monetární expanze ECB. Nepodařilo se ovšem zlepšit likviditu mezibankovních trhů, což dokládá vysoká míra krátkodobých depozitů soukromých bank v ECB (tzv. overnight, které v roce 2012 překračují dokonce úroveň 700 miliard euro). Intervence banky nestimulovala reálnou ekonomiku, protože fondy, jež banky získaly, nejsou půjčovány podnikatelům, ale investovány do státních dluhopisů nebo ukládány na konta ECB. Jednání této banky je tedy v důsledku nutné hodnotit jako poměrně málo účinné. Situaci stabilizuje jen dočasně, vytváří však vyšší rizika a zakládá na nové problémy do budoucna.

Výše popsané kroky různých evropských institucí mají zlepšit likviditu finančních trhů a chránit státy a jejich bankovní systémy před krachem. Mohou mírnit tlak finančního sektoru na nejohroženější členy měnové unie, ovšem pouze dočasně. Nevedou totiž k řešení zásadních problémů eurozóny, pouze časově odsouvají nazrálé problémy finančních trhů. Je to období, které by mělo být využito k přípravě a zavedení závažnějších systémových reforem. Lze ovšem pochybovat, zda bude dobře využito. Stačí připomenout, že krize eurozóny trvá už více než dva roky a do poloviny roku 2012 proběhlo už dvacet politických summitů, které řešily stále tytéž problémy.

 

Posílení fiskální disciplíny

 

Krize eurozóny vyvolaná skokovým růstem veřejného dluhu v zemích EMU vyprovokovala řadu kroků, které měly fiskální situaci stabilizovat. Říká se tomu fiskální konsolidace. Většina přijatých rozhodnutí sloužila posílení implementace Paktu stability a růstu. Už dříve předpokládalo evropské acqius<!--[if !supportFootnotes]-->[7]<!--[endif]--> mimo jiné finanční sankce za nedodržování Paktu. Evropská rada<!--[if !supportFootnotes]-->[8]<!--[endif]--> se vyslovila pro posílení těch dosavadních a pro vyměření nových sankcí. Navržen byl  mj. trest depozitu (zprvu úročeného, později beúročného), který by v případě absence reforem mohl být změněn v pokutu. Zprvu se sankce budou týkat jen států eurozóny, od roku 2013 pak všech ostatních členů EU (s výjimkou Velké Británie). Novinkou je možnost vyměřit depozit už během procedury mnohostranného dozoru, a také posílení a urychlení výměru trestů v rámci procedury nadměrného schodku. Větší váhu než dosud bude mít výše dluhu (celkového zadlužení daného státu, nejen schodku v daném rozpočtovém roce). Podle předběžného hodnocení expertů<!--[if !supportFootnotes]-->[9]<!--[endif]--> by maximální výše sankcí v obou procedurách vzrostla z úrovně 0,5% na 0,7% HDP v dané zemi. Sankce se mohou týkat také pozastavení výplat z unijních fondů. Implementace evropských principů má být snazší, protože jejich případné zrušení Radou bude možné pouze kvalifikovanou většinou hlasů (dříve se takové kvórum požadovalo pro zavedení sankcí, ne pro jejich zrušení).

Zmíněná rozhodnutí byla přijata v roce 2011 (během polského předsednictví v Radě EU) v rámci balíčku šesti unijních regulací (tzv. six-pack).

Dalším prvkem podporujícím implementaci makroekonomických kritérií je zavedení Evropského semestru hodnocení rozpočtových politik a fiskálních reforem v členských zemích. Je to mechanismus dohledu na politiku národních vlád, podpořený opatřeními, které samy navrhují v Národních programech reforem, stabilizačních a konvergenčních programech, a také jejich návazností na hodnocení rozpočtových cílů jednotlivých států. Posíleny byly také možnosti evropské administrativy, pokud jde o sběr patřičných statistických dat na území EU. Takto konstruované hodnocení bude ve větší míře než dosud podmiňovat přiznání strukturální pomoci z EU (na kohezní politiku, na politiku rozvoje venkova a rybářství).<!--[if !supportFootnotes]-->[10]<!--[endif]-->

Na summitu EU v prosinci 2011 byla dojednána nová smlouva, nazývaná Fiskálním paktem.<!--[if !supportFootnotes]-->[11]<!--[endif]--> Jeho účelem je především posílení  Paktu stability a růstu, existujícího od počátků měnové unie. Míří podobným směrem jak předtím přijatý tzv. six-pack. Ovšem s tím rozdílem, že jako smlouva uzavřená mimo EU, pouze mezi 25 státy (bez Velké Británie a České republiky), nemůže být její obsah závazný pro unijní instituce. Například nelze zavést možnost žalovat u Evropského soudního dvora nadměrně zadlužené státy (na čemž záleželo Berlínu).

Z obsahu Fiskálního paktu stojí zvlášť za zmínku povinnost zavést do národních ústav zákaz zvýšení strukturálního schodku o více než 0,5% nominálního HDP během roku. Pozoruhodné je, že strukturální schodek nezahrnuje rozpočtové příjmy a výdaje realizované za situace  oslabení hospodářské konjunktury. Umožňuje tudíž růst zadlužení plynoucí ze zpomalení tempa růstu HDP, zvýšených sociálních výdajů (tzv. automatických  stabilizátorů konjunktury) nebo výdajů na investice (působící anticyklicky). Je to tedy řešení, které zajišťuje pružnost veřejného zadlužování v období recese a příznivě stimuluje hospodářský růst. Oslabilo je však zavedení „pseudoautomatických“ sankcí za překročení prahů zadluženosti určených maastrichtskou smlouvou (3% rozpočtový schodek a veřejný dluh ve výši 60% HDP). Sankce mohou sice být zrušeny, pokud se proti nim postaví kvalifikovaná většina členských států, v praxi však takovou většinu mohou kolem sebe shromáždit pouze největší a nejvlivnější země.

Během tří let krize (2010-2012) podnikli lídři eurozóny četné a rozmanité kroky, které měly zvýšit fiskální disciplínu členských zemí. Je to v souladu s antikrizovou taktikou Berlína. Problém je v tom, že zmíněná taktika nepřináší příliš významné výsledky, což nejlépe dokládá situace Řecka, topícího se v dluzích. Přispívá to však k dalšímu růstu hospodářských a fiskálních obtíží.

 

Návrh ustavení bankovní unie

 

Sílící problémy eurozóny vyvolaly větší zájem o kontrolu evropských bankovních trhů. Souviselo to s kolapsem bankovního sektoru v Irsku (2010), Španělsku a na Kypru (2012). Summit EU a eurozóny v červnu 2012 přijal v této věci rámcová rozhodnutí. Představitelé eurozóny ohlásili centralizaci dohledu nad bankovním sektorem v rukou ECB. Výhledově by mělo jít o bankovní dohled v rámci celé EU,<!--[if !supportFootnotes]-->[12]<!--[endif]--> lze však pochybovat, že by na takové řešení přistoupila Velká Británie. Realističtější jsou proto plány, které s touto reformou počítají pouze pro země eurozóny (případně pro další státy, které by projevily zájem).

Některé vlády se obávají, zda ECB vybavená takovými kompetencemi příliš neposílí německou pozici v systému bankovního dohledu. Stojí za pozornost, že zmíněný návrh byl na pořad jednání summitu přijat z iniciativy Berlína. Šlo o realizaci dvou hlavních cílů. Za prvé o přesunutí části nákladů spojených s krizí na bankovní sektor. Reforma totiž předpokládá ustavení fondu na rekapitalizaci bank ohrožených krachem, který má čerpat z příspěvků finančních institucí. Připomínám, že dříve se podobným způsobem přesouvala část krizových nákladů na soukromé investory při redukci řeckého dluhu (v roce 2011). Druhým cílem je zřejmě zvýšení německé kontroly nad fungováním evropského bankovního dohledu. Proto se počítá se svěřením těchto kompetencí ECB se sídlem ve Frankfurtu. Od samého počátku existence této instituce je patrný silný německý vliv. Existuje také třetí varianta. Návrh Berlína může mít svůj taktický aspekt. Protože si je Německo vědomo obtíží, jakým může formování silného dohledu čelit na evropské úrovni, může být jeho skrytým cílem blokáda jiných návrhů dojednaných na summitu a podmíněných ustavením silného evropského dohledu. Projednávaná změna je nepochybně nejistá a v blízké budoucnosti může narazit na závažné vyjednávací problémy.

Jak jsem se zmínil, počítá se s ustavením zvláštního záchranného fondu pro bankovní sektor a s ochranou bankovních vkladů v celé EU. V případě států eurozóny by takovéto záruky a prostředky na záchranu bank byly dotovány ze záchranného fondu eurozóny (Evropský stabilizační mechanismus). Tento příklad demonstruje, že státy eurozóny tíhnou k tvorbě výše zmíněných nástrojů především v rámci měnové unie. Problémem popsaných řešení však mohou být obtíže s rekapitalizací bank v případě, kdy dojde k systémovému kolapsu tohoto sektoru. V eurozóně totiž stále není vyřešen problém fiskálního federalismu, nebyly tedy zavedeny společné daně ani adekvátně silný unijní rozpočet. Bez tohoto nástroje budou finanční záruky pro největší banky stále vyvolávat politické kontroverze. Může být ustaven nový evropský fond, v praxi však budou jeho možnosti financovat ohrožené banky omezené. Banky budou v kritické situaci záviset na pomoci státních rozpočtů. Nutno podotknout, že lídři eurozóny zvýšili v říjnu 2011 ukazatel kapitálové přiměřenosti vlastních bank v Evropě z 5% na 9%. Je to výrazná snaha připravit bankovní sektor nejen na další finanční otřesy, ale přímo na řízené (nebo neřízené) bankroty členů měnové unie.

Některé státy eurozóny oznámily záměr zavést daň z finančních transakcí. Měl se tak omezit rozsah přeshraničních finančních toků a navýšit prostředky určené k boji s krizí. Jde o další projev tendence přesouvat krizové náklady ze státních rozpočtů na finanční sektor. Nedostatkem tohoto řešení je především to, že nezahrne všechny státy EU. Některé vlády je tedy můžou vnímat jako ohrožení konkurenceschopnosti svých národních finančních sektorů.

Dějinná zkušenost napovídá, že největší členské státy jsou k regulaci bankovního systému v Evropě motivovány především tím, že současně s ní mohou jejich domácí finanční instituce expandovat na společném trhu, a také získat ochranu v případě potíží nebo přílišného ohrožení vnější konkurencí. Jde o cíle geoekonomické,  spojené  nejen s realizací ekonomických záměrů, ale také s úmyslem posílení politických vlivů dané země v Evropě a ve světě.  Proto má při realizaci takovéto geoekonomické strategie zásadní význam zachování ovladatelnosti domácího finančního sektoru a rozšíření vlivu na regulaci a dohled na evropské úrovni. Iniciativa ustavení bankovní unie může být právě pokusem o realizace této strategie. Největší státy eurozóny budou chtít projednávanou reformu využít k posílení své moci ve společném evropském dohledu, ovšem pravděpodobně při zachování klíčových pravomocí institucí státního dozoru. Znamená to s vysokou pravděpodobností zachování dvou úrovní  systému bankovního dohledu v Evropě. Tím spíše, že zachování státního dohledu je podle expertů<!--[if !supportFootnotes]-->[13]<!--[endif]--> nezbytné za situace, kdy eurozóna je silně strukturálně diferencována a jednotlivé státy procházejí různými fázemi cyklu konjunktury. Pouze silný domácí dohled může za těchto okolností sloužit jako účinný makroobezřetnostní mechanismus (který by působil preventivně proti systémovým rizikům) a eliminovat především negativní jevy vyvolané hospodářskými cykly.

S popsanými plány opatření se počítá především pro eurozónu, což může urychlit diferenciační proces v průběhu evropské integrace na „Evropu dvou rychlostí“. Může to také nepostačovat v situaci, kdy by problémy nabyly velkých rozměrů současně v členských státech i v jejich bankovních sektorech (což je jev, s nímž se potýkáme od počátku krize eurozóny). Pokud nemáme silný unijní rozpočet ani dostatečné záchranné fondy v eurozóně, je tedy otázka, kdo má dodatečné náklady na zdolávání krize hradit. Pokud bude podpora poskytována ze státních rozpočtů, posílí to tendenci k opětnému zestátnění bankovního dohledu.

Omezení svobody finančních trhů je pro přetrvání eurozóny nezbytné. Podle expertů<!--[if !supportFootnotes]-->[14]<!--[endif]--> potřebuje měnová unie silnější regulaci finančních toků, protože v opačném případě ji ohrožuje přílišná nestabilita – a to přímo existenčně.  Ačkoliv navrhované reformy jdou dobrým směrem, jsou nedostatečné. Jejich cílem je především přenesení krizových nákladů z nejbohatších států na finanční sektor. Slouží také posílení moci některých států v evropských institucích. Což se týká nejen vlivu na fungování ECB, ale také záměru rozdělit evropskou integraci podle mechanismu „Evropy dvou rychlostí“. Navrhované změny přitom příliš neomezují nadměrnou liberalizaci finančních trhů v EU. Dokládá to pokus o centralizaci dohledu pouze v bankovním sektoru, s naprostým pominutím ostatních finančních trhů. Krom toho neexistuje záruka, že posílení institucí společného evropského dohledu bude finanční trhy účinně  regulovat. Stojí totiž za pozornost, že mezi evropskými lídry dosud převažovaly neoliberální názory na svobodu trhu. Projednávané změny mohou proto erozi systému společné měny zabránit jen omezeně.

 

Koordinace hospodářských politik

 

Jedním z největších problémů eurozóny jsou obtíže s koordinací hospodářských politik realizovaných na úrovni členských států. Jak předpokládají tvůrci eurozóny, koordinační mechanismy národních politik by měly nahradit absenci silných evropských nástrojů. Ukázalo se však, že tato koordinace je příliš slabá. Příkladem jsou obtíže s realizací Lisabonské strategie (z roku 2000) a jejích pozdějších verzí. Jejich implementace je založena na tzv. otevřené metodě koordinace. Hlavním rysem této metody je odklon od jednotného, všem státům společného způsobu zavádění politik, včetně shora diktovaných a detailních unijních regulací. Všem členům jsou vytyčovány pouze rámcové cíle, přičemž se upřednostňuje jejich implementace za pomoci výměny nejlepších zkušeností a hledáním domácích cest zavádění.

Příkladem aplikace otevřené metody koordinace v období krize byl tzv. Pakt Euro Plus (2011). Je určen členům měnové unie, otevřený je však i ostatním unijním státům. Jeho charakteristickým rysem je dobrovolná forma spolupráce mezi členy EU, ačkoliv existuje silný politický tlak na podporu některých závazků evropskými regulacemi (tedy unijní metodou). Pakt slouží sladění hospodářských a sociálních politik v EU, v rámci toho se týká mj. daňové politiky, fungování důchodových systémů, zrušení povinnosti indexovat mzdy v závislosti na inflaci, zavádění unijních fiskálních kritérií do ústav jednotlivých států atd. Kroky směrem ke sladění veřejných politik ve zmíněných oblastech slouží nejen omezení rozpočtového schodku a veřejného dluhu (například snížením státních dotací do důchodových systémů). Ovlivňují také hospodářskou konkurenceschopnost. Příkladem je návrh na harmonizaci sazeb daně z příjmů právnických osob. V případě některých zemí to může znamenat zvýšení daní, tedy zhoršení podmínek pro zahraniční investory, tudíž zhoršení konkurenceschopnosti. Krize tak poskytla příležitost k využívání unijních mechanismů k „direktivnímu“ řízení konkurenceschopnosti v Evropě, a tedy i zlepšování pozice jedněch členských států na společném trhu, a zhoršování pozice jiných.

 

Protože Pakt euro plus je založen na otevřené metodě koordinace, je považován za slabý nástroj zlepšení hospodářské koordinace eurozóny.<!--[if !supportFootnotes]-->[15]<!--[endif]--> Proto se ve znění Fiskálního paktu (dojednaném v prosinci 2011) ocitl příslib zesílené koordinace hospodářských politik. Z dopisu kancléřky Merkelové a prezidenta Sarkozyho<!--[if !supportFootnotes]-->[16]<!--[endif]--> předsedovi Evropské rady van Rompuyovi vyplývá, že jde o navázání na opatření Paktu euro plus. Nová smlouva je bude vymáhat s větší přísností. Jde mj. o zavedení vyhraněnějších finančních regulací, harmonizaci předpisů na trhu práce, minimálních prahů důchodového věku, konvergenci daňového systému (včetně harmonizace výše daní v jednotlivých zemích a zavedení nových, mj. z finančních transakcí).

 

Kroky na podporu růstu

 

Jak jsem se už dříve zmínil, protikrizová strategie v eurozóně byla založena na ustavení záchranných fondů, které mají ohrožené země chránit před bankrotem a vynucovat na nich vnitřní reformy. Těžiště těchto reforem spočívá ve fiskální konsolidaci a ve strukturálních změnách ekonomiky. Vnitřní reformy mají obnovit hospodářskou konkurenceschopnost nejslabších států eurozóny. Jde především o tzv. vnitřní devalvaci, tedy snižování výrobních nákladů (především úrovně mezd). Zmíněná opatření mají zavádět jednotlivé vlády, bez patřičné pomoci z unijních fondů. Klíčové otázky ohledně slabosti periferních ekonomik měnové unie jsou evropskými institucemi pouze monitorovány.<!--[if !supportFootnotes]-->[17]<!--[endif]--> Kdyby však některá vláda měla s jejich řešením problémy, může jí Rada EU uložit pokutu ve výši 0,1% HDP.<!--[if !supportFootnotes]-->[18]<!--[endif]--> Takovéto reformy jsou politicky nesmírně obtížné, protože narážejí na silný odpor voličů. Spojení fiskální konsolidace s vnitřní devalvací je tedy drakonickou terapií, která ztěžuje hospodářský růst a vyvolává politické napětí.

Někteří evropští politici, zvlášť z Francie a ze zemí poškozených recesí států jižní Evropy, se už delší čas dožadovali korekce protikrizové politiky v eurozóně. Šlo o doplnění ukázňujících a úsporných opatření (typu Fiskální pakt) opatřeními na podporu růstu. Na summitu eurozóny v červnu 2012 byl přijat Pakt pro růst a zaměstnanost, tedy soubor opatření, která mají podpořit hospodářský růst.<!--[if !supportFootnotes]-->[19]<!--[endif]-->  Ačkoliv formálně se navrhované nástroje mají týkat celé EU, zřejmě se budou soustředit na eurozónu. Jde mj. o dokapitalizování a zvýšení úvěrů z Evropské investiční banky, dotisk tzv. investičních dluhopisů (project bonds), které mají financovat projekty v oblasti infrastruktury a znovurozdělení nevyužitých fondů unijní kohezní politiky. V posledně zmíněném případě lze očekávat, že zpřísněná formální kritéria realizace této politiky budou mj. v Polsku navyšovat objem prostředků adresovaných nejslabším zemím eurozóny. Zmíněné řešení je tedy pro střední Evropu a pro další státy vně eurozóny nevýhodné. Místo vytvoření adekvátního nástroje přerozdělování pro nejslabší země měnové unie mají evropští lídři v úmyslu použít peníze, které byly už předtím dostupné v unijním rozpočtu.  Krom toho může vyjít najevo, že plánované finanční prostředky (s rezervou ohlášené ve výši 120 miliard euro) jsou s ohledem na rozměry kolapsu jihoevropských států nedostatečné. Sotva lze tedy dojít k závěru, že se politici úspěšně vyrovnali s problémem přílišných strukturálních rozdílů v eurozóně. V nejbližší době to bude zásadní a pro měnovou unii nepříznivý problém.

 

Geopolitické soupeření

Prvořadým cílem měnové unie bylo prohloubení a stabilizace politické integrace v Evropě. Což bylo v souladu se záměry nazývanými podle příjmení jejich tvůrce metodou Monneta.<!--[if !supportFootnotes]-->[20]<!--[endif]-->  Byla tu také návaznost na neofunkcionální koncepci evropské integrace.<!--[if !supportFootnotes]-->[21]<!--[endif]--> Rozvoj hospodářské spolupráce, včetně prohloubení spolupráce na společném trhu, měl přispět k rozvoji politické integrace. Podle výchozích předpokladů měl systém společné měny postupně zahrnout všechny členské státy. Proto se nové členské státy, které do unie vstoupily v letech 2004-2007, v přístupových smlouvách zavázaly k přijetí eura. Stále více okolností však naznačuje, že zamýšlené urychlení politické integrace rozšířením systému euro bylo předčasné. Souvisí to s rozhodnutím některých unijních států, že natrvalo zůstanou mimo struktury měnové unie (Velká Británie, Dánsko a Švédsko). Krom toho se spolu s prohlubováním krize eurozóny zvyšuje pravděpodobnost vystoupení některých států z ní. Nutno podotknout, že prakticky od samého počátku existence EMU se vyskytovaly návrhy spojující proces prohlubování integrace s paralelně uskutečňovanou politickou segmentací EU.

Mezi politiky byla dosti populární koncepce prohloubení politické integrace na bázi současné eurozóny coby zárodku „evropského jádra“.<!--[if !supportFootnotes]-->[22]<!--[endif]-->  Nejodvážnější z vyslovených návrhů byla koncepce Guye Verhofstadta z roku 2006 ohledně vytvoření Spojených států Evropy, tedy federální unie v rámci současné EU.  Méně konkrétní návrhy prohloubení politické spolupráce na bázi států eurozóny předložili předtím mj. Wolfgang Schäuble a Karl Lamers (1994 – návrh pevného jádra), Valéry Giscard d´Estaing a Helmut Schmidt (2000 – prohloubená integrace), Jacques Chirac (2000 – návrh průkopnické skupiny), Joschka Fischer (2000 – koncepce avantgardy evropské integrace).<!--[if !supportFootnotes]-->[23]<!--[endif]-->

Zmíněné ideje ožily v době krize společné měny. Nejsilněji se to projevilo v iniciativě přijaté koncem roku 2011. Týkala se posílení řízení eurozóny mimo unijní struktury, na základě nové smlouvy (Fiskální pakt).<!--[if !supportFootnotes]-->[24]<!--[endif]-->  Především Francie usilovala o prohloubení politické spolupráce mimo struktury unie, tedy o posílení mezivládních mechanismů a oslabení významu unijních institucí. Šlo také o vytvoření vnitřního rozhodovacího centra na bázi eurozóny, protože v unii rozšířené na 27 (a zanedlouho už 28) států bude cesta k řešením výhodným pro Francii obtížnější. Velký význam měl také záměr marginalizovat politický význam Velké Británie, která v minulosti nejednou ztěžovala realizaci francouzsko-německých plánů. Hlavním cílem bylo posílit ty směry politické integrace v Evropě, které budou v souladu se zájmy dvou dominujících států, a posílení jejich moci v Evropě. Ostatní členové EU mohou sice na podmínky této spolupráce přistoupit, ovšem bez podstatného vlivu na rozhodování. Což je v souladu s principem navrženým premiérem Donaldem Tuskem: „participate not vote“.<!--[if !supportFootnotes]-->[25]<!--[endif]--> Nová mezivládní spolupráce tak měla od počátku ve vínku dva kruhy a dvě rychlosti integrace. Němečtí komentátoři<!--[if !supportFootnotes]-->[26]<!--[endif]--> ji charakterizovali jako spolupráci založenou na politickém jádru tvořeném eurozónou a obklopeném kruhem států, které dobrovolně přijímají vyhraněnější principy vedení fiskální politiky. Trochu jinak to v rozhovoru poskytnutém hned po summitu, na němž byl Fiskální pakt dohodnut, formuloval francouzský prezident Sarkozy: „Právě se rodí jiná Evropa, Evropa Euroskupiny“.<!--[if !supportFootnotes]-->[27]<!--[endif]-->

Dokládá to silnou tendenci k postupné diferenciaci evropské integrace z obsahového i územního hlediska, a následně také z hlediska politických vlivů jednotlivých států.<!--[if !supportFootnotes]-->[28]<!--[endif]--> Tendence k diferenciaci obsahu evropské integrace také napomáhá oslabení politické pozice Evropské komise, která zodpovídá spíše za harmonizaci a sjednocování správy na celém území unie.<!--[if !supportFootnotes]-->[29]<!--[endif]--> Příklad fungování eurozóny poměrně dobře ilustruje maximalizaci zisků nějvětších členských států.<!--[if !supportFootnotes]-->[30]<!--[endif]--> Tím spíše, že během poslední ekonomické krize vzrostl význam národních egoismů. Projevem této tendence je soustředění pozornosti evropských lídrů především na hospodářské problémy hlavních států EU a samotné eurozóny. Oslabuje se tak vnímavost k jevům, které se vyskytují mimo systém společné měny, tudíž k potřebám rozvoje nových členů EU.<!--[if !supportFootnotes]-->[31]<!--[endif]--> Komplikuje to rovněž možnost rychlého rozšíření eurozóny o další země (výjimkou bylo přijetí Estonska 1. ledna 2011, které však s ohledem na rozměry této země nemělo přílišný politický ani ekonomický význam).

Pokud se pokusíme o shrnutí, lze říci, že hlavní politický cíl, s nímž byla společná měna zaváděna, a tím bylo prohloubení evropské integrace, nebyl zcela dosažen. Urychlily se však procesy vnitřní diferenciace unie, související s různým vymezením účasti a politických vlivů jednotlivých zemí v jejím rámci (čemuž se říká „Evropa dvou rychlostí“). Vznikl tak systém založený na asymetrii politické moci ve prospěch největších členů EMU.  Má to také svůj vliv na růst zájmu o eurozónu coby potenciální „jádro“ prohloubené hospodářské a politické spolupráce v Evropě. Řešení problémů v této oblasti má pro budoucnost integrace prvořadý význam. Vzniká hierarchie politické závislosti mezi silnějšími a slabšími členskými státy.

Spolu s prohlubováním krize v eurozóně jsou stále patrnější rozpory mezi největšími členy EMU, hlavně Francie a Německa. V roce 2012 byly patrné tři zásadní oblasti konfliktu mezi nimi. Přímo souvisely s geopolitickými spory uvnitř EU. První se týkal politického prvenství v EU. Dosud měly v rámci francouzsko-německého tandemu obě strany srovnatelný vliv, ačkoliv mnohé politické iniciativy pocházely z Francie. Po sjednocení Německa, a hlavně v období rostoucí krize eurozóny, soustavně rostl jeho význam. Proto Francois Hollande po zvolení francouzským prezidentem (2012) zahájil oslabování pozice Berlína. Francouzská diplomacie mobilizovala své tradiční geopolitické spojence v unii – Španělsko a Itálii. Společně usilovali o oslabení německé metody řešení krize v Evropě, spočívající v rozpočtových škrtech. Z politického hlediska však bylo v této hře v sázce mnohem víc. Šlo o politické postavení Paříže vůči Berlínu během dalších procesů evropské integrace.

Druhý spor souvisel s vizí dalšího vývoje evropské integrace. Oba dominantní státy se tradičně snaží posílit prostřednictvím integrace sterého kontinentu svou geopolitickou pozici. Německé vlivy jsou založeny na ekonomické převaze. Zásadní význam tedy má udržení konkurenční převahy německých podniků a finančních institucí na společném trhu. Důležitým mechanismem, který tuto převahu dosud zaručoval, je měnová unie. Podporovala německý export a investice v jiných členských státech, a současně konkurentům Německa ztěžovala nápravu jejich slábnoucí konkurenceschopnosti (byla například zrušena možnost devalvace jejich domácí měny).<!--[if !supportFootnotes]-->[32]<!--[endif]--> Pro Francii mají zase klíčový význam přímé politické vlivy v Evropě a utváření integračních procesů podle zájmů Paříže. Zásadní dopad na politiku tohoto státu má dnes segmentace Evropské unie na tzv. Evropu dvou rychlostí. Jádrem hlubší integrace má být území eurozóny. V užším okruhu států bude Paříž moci vyvíjet mnohem silnější politický vliv na vývoj evropských záležitostí, než je tomu dnes.

Berlín dosud takový scénář odmítal, poněvadž se o vlivy s Paříží dělit nemíní. Tím spíše, že mimo eurozónu existují státy, které na unijním poli s Německem úzce spolupracují, mj. Polsko. Krom toho spočívá francouzský návrh v posílení mezivládního charakteru politické spolupráce v EU, a tudíž v omezení významu unijních institucí. Berlín však navrhuje jinou koncepci prohlubování integrace. Stále častěji formuluje rozmanité iniciativy, které by v EU měly dát základ federálním institucím. Jde z jedné strany o taktické návrhy, které mají oslabit vyznění francouzských iniciativ. Z druhé strany ovšem Německo doufá, že coby nejlidnatější a nejbohatší stát v rámci federace si v hlavních unijních institucích udrží politickou kontrolu. Pro Francii by to byl nepochybně mnohem obtížnější úkol.

Třetí konfliktní oblastí byla otázka, kdo ponese zátěž krize. Už na počátku formování měnové unie (na přelomu 80.  a 90. let minulého století) šlo o zásadní spor mezi největšími státy. Německo se vzpíralo nákladům makroekonomických změn v eurozóně. Naléhalo, aby jako hlavní princip budoucí měnové unie byl zaveden zákaz nákupu cizího dluhu (což se v literatuře vyjadřuje jako požadavek no bailout, obsažený v čl. 125 SFEU). Paříž přitom od samého počátku usilovala o to, aby náklady fungování společné měny financovalo Německo. V létě 2012 se spolu s Itálií a Španělskem pokoušela přenést tyto náklady na německé daňové poplatníky. Jde mj. o financování  nákladů plynoucích z rozpočtových a bankovních problémů ve státech jižní Evropy.

Díky italsko-španělské podpoře se Paříži podařilo dočasně posílit vlastní geopolitickou pozici v eurozóně. V červnu 2012 Berlín ve finančních otázkách ustoupil a souhlasil s usnadněním a rozšířením možností  financování veřejného dluhu jihoevropských států ze záchranných fondů eurozóny. Současně přistoupil na možnost, že by v budoucnu pomocí těchto nástrojů byly  financovány banky ohrožené krachem. Krom toho mají  ohlášené reformy probíhat především v eurozóně, což může prohlubovat rozdělení na „Evropu dvou rychlostí“. Paříž a její spojenci však ještě nezvítězili definitivně. Dlouhodobé reformy byly načrtnuty velmi obecně a vyžadují řadu dalších setkání a vyjednávání. Trumfy má v rukou i nadále Berlín – v podobě finančních zásob nezbytných k překonání finanční krize. Z geopolitické perspektivy má tedy Paříž i nadále slabší postavení a je nucena spolupracovat s Berlínem.

Závěry pro Polsko

 

Pro polské stanovisko ke společné měně je příznačný jistý rozpor mezi ekonomickou a politickou logikou. V ekonomické rovině by bylo racionálnější se vstupem do eurozóny počkat, přinejmenším ve střednědobé perspektivě. To by napovídala zkušenost periferních států eurozóny, které se podobně jako Polsko účastní procesů hospodářské konvergence (vyrovnávání úrovně rozvoje) k centru EU. V tomto ohledu je přínosnější udržení pohyblivého kursu národní měny, což umožňuje méně bolestivé a rychlejší přizpůsobení vyvstalým ekonomickým problémům nebo změnám způsobeným konjunkturálními cykly.<!--[if !supportFootnotes]-->[33]<!--[endif]--> Podstatný význam má ovšem intenzivně vedená domácí politika na podporu růstu, jejímž cílem by mělo být rychlé vyrovnání strukturálních rozdílů mezi polskou ekonomikou a státy jádra měnové unie. Posílení národní ekonomiky a vyrovnání úrovně rozvoje s centrem eurozóny je tedy základní ekonomickou podmínkou členství v měnové unii.

V geopolitické rovině naopak převažuje postoj usilující o co nejrychlejší vstup do eurozóny. Je motivován strachem z politických důsledků existence mimo tento systém za situace, kdy neustále sílí tendence k rozdělení tempa politické integrace v Evropě (podle mechanismu „Evropy dvou rychlostí“). Další příčinou můžou být stále silnější vazby mezi Polskem a Německem v rámci evropské politiky, což vládnoucí elity nepochybně podněcuje k pokud možno rychlému vstupu. V této souvislosti stojí za zmínku, že dnes převažující tendence k hierarchické závislosti mezi členskými státy se projevuje nejen v diferenciaci integračních kruhů v EU, ale také uvnitř eurozóny. Zásadní význam pro vytvoření rovnocennějších vztahů v Evropě má ekonomický potenciál, což by polské elity mělo mobilizovat k intenzivnějšímu jednání v zájmu rozvoje země.

Vyčkávat, jak se v eurozóně bude vyvíjet situace, je v krátkodobé perspektivě zřejmě nejoptimálnější. Současně by měly probíhat přípravy dvojího druhu. Jednak by se měly soustředit na možné negativní scénáře spojené s dezintegrací eurozóny. Jde mj. o posílení dohledu na polský finanční sektor, a v jeho rámci o  zajištění polských poboček zahraničních bank-matek před tunelováním kapitálu, ochranou vkladů a likvidity  v případě kolapsu evropského finančního systému, včetně možnosti nestandardních kroků (například zavedení dočasné kontroly přeshraničních finančních transferů). Na druhé straně je zapotřebí intenzivně podporovat procesy hospodářského růstu a konvergence ke státům centra EU. Zopakujme, že pouze posílená polská ekonomika může na členství v měnové unii dlouhodobě získávat. Lze také předpokládat, že pokud bude za několik let eurozóna existovat, bude muset institucionálně zesílit, anebo se omezit na užší okruh států.  Pak může být pro Polsko atraktivnější, než nyní.

 

Červenec 2012

 

Překlad Lucie Szymanowská

<!--[if !supportFootnotes]-->

<!--[endif]-->

<!--[if !supportFootnotes]-->[1]<!--[endif]--> Podrobněji: T. G. Grosse (2012): W objęciach Europeizacji, ISP PAN, Varšava, str. 333-275.

<!--[if !supportFootnotes]-->[2]<!--[endif]--> Srv. M. Salines, G. Glöckler, Z. Truchlewski (2012): Existential crisis, incremental response: the eurozone’s dual institutional evolution 2007-2011, Journal of European Public Policy, vol. 19/ 5, str. 665-681.

<!--[if !supportFootnotes]-->[3]<!--[endif]--> Srv. F. Amtenbrink (2011): Legal Developments, Journal of Common Market Studies, Annual Review, str. 165-186.

<!--[if !supportFootnotes]-->[4]<!--[endif]--> Zmíněné znění Smlouvy prochází nyní ratifikačním  procesem ve všech členských státech EU prostřednictvím zjednodušené přechodové klauzule (tzv. passerelle).

<!--[if !supportFootnotes]-->[5]<!--[endif]--> Srv. European Economic Forecast, Spring 2012, European Economy 1/2012, European Commission, Brussels, str. 72.

<!--[if !supportFootnotes]-->[6]<!--[endif]--> Chiny karcą Europę, deník Rzeczpospolita, 3.listopadu 2011.

<!--[if !supportFootnotes]-->[7]<!--[endif]--> Srv. Konsolidovaná verze Smlouvy o fungování Evropské unie,Úřední věstník Evropské unie, C 115, 9.5.2008, čl. 126.

<!--[if !supportFootnotes]-->[8]<!--[endif]--> Strengthening Economic Governance in the EU. Report of the Task Force to the European Council, Brussels, 21 October 2010; Závěry, Evropská rada 28. a 29. října 2010, EUCO 25/1/10.

<!--[if !supportFootnotes]-->[9]<!--[endif]--> A. Nowak-Far (2010): Model zarządzania gospodarką w Unii Europejskiej w dobie zmian, in: J. Adamowski, K. A. Wojtaszczyk (red.): Strategie rozwoju Unii Europejskiej, Seria Wizje Europy 10, Uniwersytet Warszawski, Varšava, str. 317-349. Taktéž: J. Barcz, E. Kawecka-Wyrzykowska, K. Michałowska-Gorywoda (2012): Integracja europesjka w świetle Traktatu z Lizbony. Aspekty ekonomiczne, Polskie Wydawnictwo Ekonomiczne, Varšava, str. 349.

<!--[if !supportFootnotes]-->[10]<!--[endif]--> Srv. Závěry páté zprávy o hospodářské, sociální a teritoriální soudržnosti: budoucnost politiky soudržnosti KOM(2010)642/3) Evropská komise, Brusel, listopad 2010.

<!--[if !supportFootnotes]-->[11]<!--[endif]--> Srv. Statement by the Euro Area Heads of State or Government, European Council, Brussels, 9 December 2011.

<!--[if !supportFootnotes]-->[12]<!--[endif]--> Srv. Towards a genuine Economic and Monetary Union. Report by President of the European Council Herman Van Rompuy, EUCO 120/12, Brussels 26 June 2012, str. 4.

<!--[if !supportFootnotes]-->[13]<!--[endif]--> Srv. přednáška prof. A. Sławińského, ředitele Ekonomického ústavu Polské národní banky na konferenci zorganizované Evropskou komisí, polským Ministerstvem financí a Polskou národní bankou, Economic Governance in the EU/euro area. What lessons for Poland?, 5th July 2012, Warsaw.  

<!--[if !supportFootnotes]-->[14]<!--[endif]--> P. Krugman (1993): Lessons of Massachusetts for EMU, in: Torres F., Giavazzi F. (red.): Adjustment and Growth In the European Monetary Union, Cambridge: Cambridge University Press, str. 241-269; D. Folkerts-Landau, P. Garber (1992): The ECB: A Bank or a Monetary Policy Rule, in: M. Canzoneri, V. Grilli, P. Masson (red.): Establishing a Central Bank: Issues in Europe and Lessons from the US, Cambridge: Cambridge University Press, str. 86-110.

<!--[if !supportFootnotes]-->[15]<!--[endif]--> M. Salines, G. Glöckler, Z. Truchlewski (2012), str. 674.

<!--[if !supportFootnotes]-->[17]<!--[endif]--> Strengthening Economic Governance in the EU, str. 8.

<!--[if !supportFootnotes]-->[18]<!--[endif]--> A. Nowak-Far (2010), str. 343.

<!--[if !supportFootnotes]-->[19]<!--[endif]--> Srv. Euro Area Summit Statement, 29 June 2012, Brussels.

<!--[if !supportFootnotes]-->[20]<!--[endif]--> Srv. W. Wessels, A. Faber (2007): Vom Verfassungskonvent zurück zur 'Methode Monnet'? Die Entstehung der 'Road Map' zum Reformvertrag unter deutscher Ratspräsidentschaft, Integration 04/2007, str. 370-381.

<!--[if !supportFootnotes]-->[21]<!--[endif]--> Srv. E. B. Haas (1964): Beyond the Nation State, Stanford: Stanford: Stanford University Press, E. B. Haas (2004): The Uniting of Europe. 3 ed. Stanford: Stanford University Press; S. Hix (2002): Constitutional agenda-setting through discretion in rule interpretation: why the European Parliament won at Amsterdam, British Journal of Political Science, vol. 32/2, str. 259-280.

<!--[if !supportFootnotes]-->[22]<!--[endif]--> K. Dyson (2006): Euro Entry as Defining and Negotiating Fit: Conditionality, Contagion, and Domestic Politics, in: K. Dyson (red.): Enlarging the Euro Area. External Empowerment and Domestic Transformation in East Central Europe, Oxford – New York: Oxford University Press, str. 7-44.

<!--[if !supportFootnotes]-->[23]<!--[endif]--> Srv. D. Hodson (2009): EMU and political union: what, if anything, have we learned from the euro’s first decade? Journal of European Public Policy, vol. 16/ 4, str. 508-526.

<!--[if !supportFootnotes]-->[24]<!--[endif]--> Srv. Statement by the Euro Area Heads of State or Government, European Council, Brussels, 9 December 2011. Podrobněji: T. G. Grosse (2011): Reformy antykryzysowe czy zmiana kierunku integracji europejskiej? Ocena skutków szczytu UE 8-9 grudnia 2011 r. Programový dokument Instytutu Kościuszka, prosinec 2011.

<!--[if !supportFootnotes]-->[25]<!--[endif]--> Srv. Premier: potrzebna zmiana traktatu, 1. prosince 2011, http://www.premier.gov.pl, 12.12.2011.

<!--[if !supportFootnotes]-->[26]<!--[endif]--> P. Wittrock (2011): Merkel zahlt hohen Preis für ihren Sieg, Der Spiegel, 09.12.2011.

<!--[if !supportFootnotes]-->[27]<!--[endif]--> Sarkozy: "Le sommet de Bruxelles crée les conditions de la sortie de crise”, Le Monde, 12.12.2011.

<!--[if !supportFootnotes]-->[28]<!--[endif]--> Srv. J.-E. de Neve (2007): The European Onion? How Differentiated Integration is Reshaping the EU, Journal of European Integration, vol. 29/ 4, str. 503-521.

<!--[if !supportFootnotes]-->[29]<!--[endif]--> Podrobněji: T. G. Grosse (2008): Europa na rozdrożu, Varšava: Instytut Spraw Publicznych, kap. 5.

<!--[if !supportFootnotes]-->[30]<!--[endif]--> Srv. J.-E. de Neve (2007); Ch. O. Meyer, I. Linsenmann, W. T. Wessels (2007): The Limitation of European Economic Governance: Loose Policy Co-ordination and the Commitment-Implementation Gap, w: O. Meyer, I. Linsenmann, W. T. Wessels (red.): Economic government of the EU: A balance sheet of the new modes of policy, Hampshire: Palgrave Macmillan, str. 211-233.

<!--[if !supportFootnotes]-->[31]<!--[endif]--> Podrobněji: T. G. Grosse (2009): Władze publiczne wobec kryzysu gospodarczego: przykład działań antykryzysowych podejmowanych w latach 2008-2009, Myśl Ekonomiczna i Prawna 2 (25), str. 57-107.

 

<!--[if !supportFootnotes]-->[32]<!--[endif]--> Tuto tezi nedávno formuloval D. Marsh (2011): Faltering Ambitions and Unrequited Hopes: The Battle for the Euro Intensifies, Journal of Common Market Studies, vol. 49, Annual Review, str. 45-55.

<!--[if !supportFootnotes]-->[33]<!--[endif]--> Taková byla hlavní teze vystoupení prof. A. Słavińského, ředitele Ekonomického ústavu Polské národní banky na V. Krakovské konferenci 25. května 2012.