Jan Jireš, Česká republika a perspektivy EU jako globálního hráče

Podrobnosti

Kategorie: Polsko a Česko v EU

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1529/ceska-republika-a-perspektivy-eu-jako-globalniho-hrace

Velkolepé představy o EU jako budoucí globální velmoci, populární v některých západoevropských zemích v devadesátých letech, vypadají z perspektivy současnosti směšně. Dnes jde hlavně o to, aby integrace ve smysluplné podobě přežila alespoň tam, kde jí bylo již dosaženo a kde i nadále představuje užitečný nástroj naplňování zájmů členských zemí. Jedná se hlavně o společný trh, založený na volném pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu, a společnou obchodní politiku.

Ještě koncem devadesých let přitom mluvil francouzský ministr zahraničí Hubert Védrine o Spojených státech jako o nebezpečné a nezodpovědné „hypervelmoci" a o Evropské unii jako o budoucím vyvažovateli hegemoniální moci USA. Unie měla podle představ některých kontinentálních zemí vyrůst do podoby globálního hráče, který svůj existující ekonomický vliv úspěšně promítne do velmocenského postavení v tradičním smyslu (včetně odpovídajícího politického vlivu a vojenské síly), bude strážit multipolární světový řád v rámci rovnoprávného vztahu s USA a korigovat případné americké excesy.

Sedm ran

Vývoj v následujících několika letech tuto představu (která však byla v Evropě vždy kontroverzní) rozmetal na prach. První ranou bylo odmítnutí evropské ústavní smlouvy francouzskými a nizozemskými voliči. Druhou ranou byla finanční a ekonomická krize, která dramaticky urychlila relativní mocenský úpadek Evropy (a celého Západu) ve srovnání s rostoucími centry globální moci, především Čínou. Třetí ránu představuje neúspěšný pokus znovu rozběhnout integraci prostřednictvím Lisabonské smlouvy, kterou lze dnes jen těžko hodnotit jinak než jako selhání. Její zdlouhavé přijímání nejprve Evropskou unii značně politicky vyčerpalo (zásluhu na tom měl kromě irských voličů i český prezident) a její implementace následně vedla k tomu, že se kýžený jednotný hlas Evropy ve světě spíše oslabil a rozmělnil, než posílil.

Čtvrtou ranou je probíhající dluhová krize středomořských členů měnové unie, která se změnila v zápas o samotné přežití eura. Pátou ranou je zrychlující se „demilitarizace Evropy" (slovy Roberta Gatese), která v zásadě vylučuje možnost, aby se v nadcházejících desetiletích Evropa, ať už v podobě konglomerátu jednotlivých států nebo EU jako celku, stala globálně respektovanou silou. Prudký pád výdajů na obranu, který dnes vidíme v mnoha evropských zemích od Británie po Českou republiku, ohrožuje nejen přežití NATO, ale zároveň znemožňuje skutečný rozvoj společné evropské obranné politiky, která se přitom v Lisabonské smlouvě dočkala silného smluvního vyjádření. Neschopnost Evropanů v praxi realizovat obrannou klauzuli ve smlouvě obsaženou je jen dalším dokladem jejího neúspěchu.

Šestou ranou jsou rostoucí „renacionalizační" tendence mnoha členských zemí EU, ať už v energetice, obchodní politice či obraně. Nejkřiklavějším příkladem tohoto jevu je Německo, ještě nedávno hlavní šampion integrace a důsledný obhájce multilaterálních řešení. Němci v posledních letech postupují podle zásady „bližší košile než kabát" a především v ekonomice a energetice budují exkluzivní bilaterální vztahy s Ruskem a Čínou bez ohledu na zájmy a postoje EU a ostatních členských zemí. A konečně sedmou ranou, která se prolíná všemi předchozími, je zoufalá absence politické rozhodnosti a kompetentnosti u dnes úřadujících západních vlád od Washingtonu přes Brusel a Berlín až po Prahu. Přitom se politický „leadership" obratně využívající prostředky, které máme k dispozici, stává obzvláště důležitým právě v situaci krize.

EU, Německo, NATO ani USA nejsou, co bývaly

Bez ohledu na její faktické zhroucení byla představa EU jako globální velmoci vždy kontroverzní. Nejen z toho důvodu, že ji nesdílely zdaleka všechny evropské země ani celá evropská veřejnost, ale především proto, že je v konfliktu s alternativním (a minimálně stejně vlivným) myšlenkovým směrem evropské integrace. Ten vychází z přesvědčení, že pravým smyslem sjednocení Evropy je vytvoření nové formy politické organizace společnosti, která překoná tradiční model suverénního teritoriálního státu působícího ve vysoce konkurenčním, konfliktním a anarchickém mezistátním systému. Projekt EU jako globální velmoci myšlenku takové „postvestfálské" Evropy popírá, protože jediné, o co usiluje, je vytvoření o něco většího a mocnějšího suverénního teritoriálního státu, který bude na globální úrovni soupeřit s ostatními velmocemi v zásadě tradičními mocenskými prostředky.

Každopádně platí, že dnešní Evropská unie se s ohledem na své mezinárodní ambice a možnosti značně liší od té, do které Česká republika a další postkomunistické země v roce 2004 vstupovaly. Euroskeptici v ČR i jinde rádi argumentují tím, že současná EU postrádá legitimitu, protože je něčím jiným, než s čím před lety národní parlamenty či voliči v referendech vyjádřili souhlas. To je možná pravda, paradoxně jde ale spíš o to, že EU je dnes slabší, fragmentovanější a méně ambiciózní než dříve.

Současná krizová situace představuje pro středoevropské země zásadní výzvu. Členství ve fungujících a soudržných západních multilaterálních organizacích, především EU a NATO, je základním stavebním kamenem jejich zahraniční a bezpečnostní politiky a nezdá se, že by měly připravenu jakoukoli alternativu pro (dnes už lehce představitelnou) situaci, kdy se tyto instituce stanou nefunkčními. Celé jejich uvažování v posledních dvaceti letech vycházelo z automatického předpokladu, že Evropská unie bude vždy bohatá a štědrá, Německo vždy podřízené multilaterálním řešením a Spojené státy vždy připravené financovat obranu Evropy prostřednictvím aliančních garancí.

Škodolibí Češi

Reakce české exekutivy na dnešní krizový stav EU a NATO je směsí nezájmu a nečinnosti na jedné straně a škodolibého sebeuspokojení na straně druhé. Na krizi eura, která hrozí podkopat evropskou integraci jako takovou (tedy základní princip české zahraniční politiky), reaguje česká vláda jen konstatováním, že je dobře, že ČR není členem měnové unie a nemusí tak spolufinancovat podporu nezodpovědných Řeků. Teprve nedávno vláda požádala (z iniciativy ministerstva zahraničí) Národní ekonomickou radu vlády, svůj neformální poradní orgán, aby připravila scénáře možného kolapsu eura a jeho dopadu na českou ekonomiku. Stejně tak by ale bylo dobré vědět například to, co hodlá česká vláda podniknout, aby problémy měnové unie neohrozily evropskou integraci jako takovou, včetně fungování společného trhu. Odpovědi se od ní těžko dočkáme.

Příčinou této situace je dlouhodobá absence konzistentní zahraniční politiky a téměř nulová ambice hrát v multilaterálních organizacích aktivní roli. Není pravda, že teprve od vstupu do EU v roce 2004 nemá česká zahraniční politika jasný směr a hmatatelný obsah (jak zní často opakované klišé). Češi si totiž ani nikdy předtím neujasnili, jakou roli vlastně chtějí v EU hrát.  Před rokem 2004 sice existoval jednoznačný cíl v podobě získání unijního členství, ale neprobíhala téměř žádná diskuse o tom, co si s ním vlastně počneme, jaký mu dáme konkrétní obsah a jak se budeme chtít v rámci EU profilovat.

Lze to vysvětlit historií českého vztahu k Evropské unii a důvody, které zemi vedly k usilování o členství. Dominantním motivem byla v případě České republiky snaha domoci se prostřednictvím politické integrace se Západem mezinárodního uznání západního charakteru země. Bezpečnostní a ekonomické důvody byly druhotné, byť navenek tvořily pěnu dní přístupového procesu. Primárně se jednalo o zápas za potvrzení národní identity, nakonec nepříliš úspěšný, neboť navzdory své formální integraci s EU nepřestala být Česká republika dodnes pro Západoevropany součástí Východu. Což ví každý, kdo čte třeba britské noviny.

Snaha potvrdit svou západní identitu hrála jistě určitou roli také v případě dalších středoevropských zemí (o čemž svědčí heslo „návrat do Evropy" sdílené celým regionem), nikde však nebyla tak dominantní jako v České republice. Ze všech Středoevropanů měli právě Češi nejintenzivnější pocit, že jsou přirozenou součástí Západu, a pokud to snad Západoevropané nechápou, musíme je na to upozornit získáním oficiálního členství v jejich klubu, což ovšem představuje pouhou formalitu.

Z pocitu Čechů, že mají díky své údajně západní kultuře a historii automatický nárok na to být bráni jako součást Západu, následně pramenila frustrace týkající se dlouhých přístupových jednání doprovázených kritikou nedostatků ze strany Evropské komise. Tato frustrace se na přelomu tisícíletí přetavila do fenoménu českého liberálního euroskepticismu, který převládal na politické pravici a má značně odlišný charakter například od euroskepticismu polského. Potvrzení národní identity jako dominantní motiv integrace je zároveň důvodem, proč se Češi nikdy pořádně nezamysleli nad pozitivní náplní svého členství v EU.

Úpadek euroskepticismu

Po roce 2005 začal český pravicový euroskepticismus poněkud skomírat, a to v důsledku souběhu několika faktorů. Zaprvé nastala éra předkrizového putinovského Ruska s asertivní zahraniční politikou financovanou vysokými příjmy z vývozu ropy a usilující o odčinění potupy v podobě rozpadu Sovětského svazu. Mnoha pravicovým Čechům, kteří svůj pocit přináležitosti k Západu vždy propojovali s vymezováním se vůči Rusku, najednou začalo připadat nemístné, aby zpochybňovali evropskou integraci, když se o to samé velmi intenzivně snaží také ruská diplomacie. Premiér Mirek Topolánek se snažil přimět euroskeptiky ve své vlastní straně k podpoře Lisabonské smlouvy argumentem, že její zamítnutí by znamenalo naplnění zájmů Moskvy. Kromě symbolické stránky věci se v té době někteří Češi začali skutečně obávat možné obnovy ruského imperiálního tlaku a vzpomněli si, že jedním z důvodů vstupu země do EU byla snaha získat další bezpečnostní pojistku v podobě institucionálního ukotvení mezi západními zeměmi.

Zadruhé vstoupila do hry energetická bezpečnost, ohrožovaná mimo jiné pokusy Ruska využívat kontrolu nad dodávkami energetických surovin do Evropy k naplňování svých politických cílů, mezi které patří i fragmentace EU. Po zkušenostech s opakujícími se krizemi v zajištění dodávek zemního plynu začali také někteří čeští euroskeptici volat po společném řešení energetické bezpečnosti na úrovni EU a dožadovat se vytvoření evropské energetické politiky. Což dokládá, že když jde do tuhého, symbolická politika ztrácí na důležitosti a hledají se pragmatická řešení. Česká pravice, která jinak nenechala na Bruselu nit suchou, najednou začala požadovat prohloubení integrace v oblasti, kde dosud dominovala národní řešení.

Zatřetí Spojené státy opustily svůj dřívější nesouhlas s budováním autonomní evropské obrany a začaly ji naopak podporovat, což se stalo pro atlantistické euroskeptiky důvodem k zamyšlení. Ještě v devadesátých letech se přitom zdálo, že je na stole jasná volba: buď soudržné a efektivní NATO, nebo evropská bezpečnostní a obranná politika. Američané, včetně liberální Clintonovy administrativy, varovali před tím, že posilování evropské obrany podkopá význam NATO, bude zbytečně duplikovat jeho schopnosti a povede k diskriminaci nečlenských zemí EU. Dnes je situace odlišná a mainstream obou amerických politických stran vyjadřuje autonomní evropské obraně otevřenou podporu. Příčinou tohoto posunu je zoufalství Američanů z dlouhodobě se snižujících evropských výdajů na obranu a z úpadku vojenských kapacit Evropy.

Propast mezi USA a Evropou je dnes už natolik široká, že ohrožuje smysluplnost NATO jako koherentní vojenské aliance. Nejméně patnáct let se přitom Američané snaží Evropany přimět k tomu, aby tento stav napravili a do své obrany investovali více a lépe. V rámci Aliance bylo v posledních letech slavnostně spuštěno hned několik programů s cílem motivovat Evropany k nápravě. Všechny selhaly a dnešní situace je horší než kdykoli předtím. Spojené státy tak dospěly k závěru, že evropská obrana je posledním nástrojem, který může pomoci. Doufají přitom, že se její rozvoj promítne do růstu vojenských schopností jednotlivých členských zemí EU, z nichž většina je zároveň členy NATO.

Co podporovat?

Jakou podobu vnější role EU by tedy měla Česká republika a další středoevropské země podporovat poté, co bude překonána současná akutní krize a evropská integrace snad bude zachráněna, byť možná v poněkud odlišné podobě? V každém případě je jasné, že velikášské plány devadesátých let zamýšlející vytvořit z EU autonomní světovou velmoc jsou definitivně mrtvé. Pokud chtějí Evropané na globální scéně naplňovat své zájmy, nezbývá jim než se i nadále spoléhat na partnerství s USA.

Nejdůležitějším zájmem, který pro nadcházející dekády sdílí Evropané s Američany, je kooptace rostoucích mocenských pólů, především Číny a Indie, do existujícího světového politického a ekonomického řádu, který Západ vytvořil po druhé světové válce a který mu dosud dobře slouží. Prosperita Evropy a Ameriky závisí na bezpečnosti globálních dopravních tras, fungování komoditních a finančních trhů, otevřenosti klíčových nalezišť strategických surovin, stabilitě globální komunikační infrastruktury a existenci multilaterálních institucí sloužících k vyjasňování sporů a vyjednávání řešení.

Význam těchto globálních souvislostí je ve střední Evropě jen zřídkakdy brán v úvahu. Přitom její ekonomické přežití plně závisí na tom, zda popsaný globální liberální řád bude stabilní a funkční. Tři čtvrtiny výkonu české ekonomiky jsou tvořeny prostřednictvím exportu, především do Německa. Pokud Německo nebude i nadále masivně vyvážet své výrobky do mimoevropských oblastí, především do Číny a Spojených států, nebude ani Česká republika vyvážet do Německa. Výsledkem by bylo prudké snížení české životní úrovně.

Fungování globálního politického a ekonomické řádu, naplňujícího zájmy České republiky a ostatních evropských zemí, není zdaleka samozřejmostí a musí být aktivně zajišťováno. V posledních dvou stoletích tuto úlohu plnily hegemoniální velmoci, nejprve Velká Británie a poté Spojené státy. Turbulentní období v mezinárodní politice v letech 1914-1955 lze chápat jako zápas o nástupnictví po Velké Británii, ze kterého nakonec vyšly vítězně Spojené státy. Zájmem všech západních zemí včetně ČR je, aby dnes probíhající přesun globální moci směrem k Číně a dalším rostoucím velmocím nebyl doprovázen podobně krvavými událostmi. Úkolem Západu, na jehož naplňování by se měli podílet Američané i Evropané, je využít několika zbývajících let své mocenské a ekonomické převahy a vtáhnout nové hráče do existujícího systému.

Právě to představuje nejdůležitější úkol související s mezinárodním angažmá Evropské unie. Má k tomu řadu předpokladů, protože se hraje primárně na poli ekonomiky, kde integrace pokročila nejdále. Bez spolupráce mezi USA a EU to však nepůjde. Pouze společně má Západ dostatečnou převahu, aby dokázal formovat podobu globálního řádu. Důležitost transatlantické spolupráce tak dnes, v době relativního mocenského úpadku USA a Evropy, paradoxně stoupá. Sjednocujícím faktorem je, že Spojené státy a Evropa tvoří ekonomicky a politicky zdaleka nejpropojenější část světa a například objem amerických investic v Evropě a evropských investic v USA mnohonásobně převyšuje objem západních investic v Číně a Indii.

Je jasné, že úloha Středoevropanů v globální politice je poměrně okrajová. Výsledek vývoje ve světě pro ně ale má klíčovou důležitost a jejich členství v EU zároveň představuje vlivný nástroj, který mohou využívat, pokud k tomu najdou odvahu a schopnosti. Když to dokáže Finsko či Nizozemsko, dokáže to i Česká republika nebo Maďarsko. Předpokladem ovšem je, že si nejprve dají do pořádku vlastní dvorek.

Autor je ředitelem Centra transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut v Praze.

Text byl publikován coby reakce na článek Piotra Bajdy v rámci projektu podpořenéhoČesko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Společné zájmy Česka a Polska v kontextu polského předsednictví EU.

Revue Politika 9/2011

• < Předchozí
• Další >