Anna Kopeć, Politika jako způsob realizace svobody

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1779/politika-jako-zpusob-realizace-svobody

 

Svoboda coby filozofická a politická kategorie byla pro polské myslitele vždy problémem. Diskuse na téma svobody probíhala v Polsku souběžně s dějinným vývojem; dalo by se říci, že určuje dějiny Rzeczpospolité. Počínaje tzv. sněmovní konstitucí (statuty Nihil novi) z roku 1505 přes liberum veto, osvícenské spisy Hugo Kołłątaje a Stanisława Staszice, povstaleckou a válečnou „horečku romantiků", období Polské lidové republiky až po rok 1989 a pontifikát Jana Pavla II. Svoboda nikdy nebyla něčím samozřejmým, nejčastěji však byla interpretována v politických kategoriích.

V současném Polsku se svoboda znovu jeví jako obtížně definovatelný problém. Přikláněla bych se k tezi, že právě kolem tohoto pojmu vede hlavní linie sporu, jenž dělí nejen politickou scénu, ale také kruhy formující veřejné mínění a Poláky vůbec. Ze vztahu ke svobodě, resp. z jejího pojetí, plyne štěpení na stoupence liberalismu a na ty, kdo se odvolávají na republikánské ideály. Proces uzdravování politiky, renovace hodnot v ní, by proto měl začít ozřejměním této velmi problematické otázky.

Jeden z otců liberalismu, J. S. Mill, zdůrazňoval ve spisu O svobodě pojetí svobody coby vlády nad sebou („jediná část chování, za kterou kdo společnosti zodpovídá, jest ta, která se dotýká jiných, v tom, co se týká jen jeho, jest dle práva úplně neodvislým, každý jest suverénem sebe sama, svého těla i ducha"),1 zdůrazňoval váhu dozrávání k ní (nepatřila barbarům, lidem nevzdělaným). Část myslitelů, kteří vyznávají liberální tradici, se od takto chápané svobody (s předpokladem určité „cesty k") odklání. Dnešní liberálové svobodu sublimují a staví ji na piedestal spolu s dalšími hodnotami. Výchova (mimo jiné ke svobodě) je v těchto kruzích stále častěji ztotožňována s omezováním (diskutuje se o tom, co dělat, aby rodiče neindoktrinovali vlastní děti; starost o svobodu dochází až tam, že se - v rámci dnes módního genderového diskursu - vztahuje i k pohlaví, jež by si dítě mělo „mít právo zvolit"). Pěvci svobody se často stávají stoupenci antipedagogiky, protože výchova je pro ně totožná s porušováním práv dítěte (v literární příloze deníku Gazeta Wyborczakonstatoval Jacek Podsiadło, básník a autor pohádek, že „nemáme právo dětem nic vnucovat, protože mají přinejmenším stejnou schopnost rozhodovat o vlastním osudu jako dospělí;2 v podobném duchu se vyjadřovala také feministická filosofka, profesorka Magdalena Środa).

V liberálních kruzích je svoboda pojímána především jako právo na seberealizaci a je odvozována ze svobody všech lidí. Sdružení Krytyka Polityczna v internetové „Levicové příručce" definuje svobodu jako právo každého člověka na individualismus. Jak se zdá, okruh sdružení Krytyka Polityczna upřednostňuje v populárním rozlišení Isaiaha Berlina na svobodu negativní a pozitivní model negativní - svobodu od, včetně svobody od pravdy. V postmoderním světě mnohosti diskursů má každý právo na „vlastní pravdu" a každá pravda platí stejně.

Padají však návrhy, aby „nebezpečný" pojem pravdy byl vůbec nechán stranou. Dalo by se říci, že se dnes dostáváme do paradoxní situace, kdy se pravda, dosud přímo související s pojmem svobody, stává jejím nepřítelem. „Moje" pravda ohrožuje tu „tvoji", bude tedy nejlépe vzdát se jí ve prospěch „názorů", „pojetí", „interpretací". Druhý člověk má svým zájmem ohrožovat druhého člověka. Mezilidské vztahy mohou jedince ovlivňovat, determinovat, přičemž musíme přece být „autoritou sobě samým". Liberální kruhy dnes velmi často napadají rodinu, domov coby místo, kde je jedinec „odmalička" indoktrinován. V tomto světle je i stát zdrojem hrozeb a vlastenectví, vnímané jako adorace státu, je považováno za nebezpečný jev. Současná levice se zhlédla v postmodernistických koncepcích. Upozornil na to profesor sociologie Zdzisław Krasnodębski, který postmodernismus chápe jako touhu levice odreagovat se od komunismu, jako pokus dostat se z patové situace. Pokus nepovedený. O nové podobě liberalismu (vzniklé před koncem Polské lidové republiky) píše: „Nešlo o klasický liberalismus postavený na osvícenské koncepci rozumu a přirozeného práva, ale o liberalismus, který hodně mluví o rozmanitosti, pluralismu, absenci jednotných kritérií a hodnocení, o mnohosti pravd."3

Každý má právo na svobodu, tedy na sebeurčení. Pokud negujeme pravdu, „určení" se vymezuje stále šířeji. Zpochybnění existence pravdy přináší nebezpečné důsledky v oblasti etiky, morálky a přibližuje levici k hedonistické vizi svobody chápané jako svévolný akt (tudíž k marxistické tradici). Relativní charakter hodnot vede k mravnímu relativismu. Profesor Jerzy Kochan, filozof zařazovaný mezi postmodernisty, tato obvinění odmítá a mluví o negaci hodnot cestou dohody mezi racionálními podměty.4 Racionalita má být určitým bezpečnostním ventilem (a podle Kochana je také podstatou liberalismu), střežit etičnost člověka.

V takto pojatém liberalismu má koncepce svobody, jakou navrhuje levice, individualistický ráz. Pramení v koncepci rovnosti všech lidí, ovšem její meze vytyčuje jiný člověk (ačkoliv tento typ myšlení je nedůsledný, pokud je oním jiným člověkem například nenarozené dítě). Neurážíme-li ostatní, můžeme hlásat jakékoliv názory. Pak ovšem není jisté, zda levice s odkazem na hodnotový pluralismus, hodnotovou nadřazenost svobody chápané jako možnost prezentovat vlastní názory, neupřednostňuje menšiny (řečeno postmoderním jazykem - menšinový diskurs) na úkor většiny a zda dokonce nepřipravuje ty, kdo se vychylují z mezí akceptované politické korektnosti, o právo hlasu. Nejsou snad nové, vyjednávané hodnoty, při absenci základu, jakým je pravda, skrytou formou nesvobody, založenou na jediném závazném dogmatu - politické korektnosti?

Republikánský způsob definice svobody je jiný. V tomto případě není pouze individuální záležitostí. Důležitý je i její komunitní rozměr. Proto se republikánské myšlení tak často odvolává na svobodu coby politickou kategorii. Liberálové politikum spíše nechávají stranou. Konzervativci o ně, o to, aby znovu získalo patřičný status, bojují. Proto mnozí z nich transponují analýzy, které předkládali starověcí myslitelé, na současné situace, a poukazují tak, jakou váhu politikum má, jak je univerzální. Právě v rámci státu může člověk skutečně naplnit svůj telos. Svoboda v tomto pojetí spočívá v participaci. Lidská svoboda je přínosná, pokud se člověk angažuje v politickém životě, je vědomě občanem. Polákům se často vyčítá, že žijí v jistém polospánku. K politice, k naplňování vlastní svobody v politickém smyslu se budí jen na chvíli, v závažných momentech, jako tomu bylo po smolenské katastrofě.

Dariusz Karłowicz, politický filozof střední generace, konstatoval ve stati o vitalitě občanské angažovanosti, že polská politická svoboda (chápaná jako svoboda jednat, podílet se na věcech veřejných) má cukavou povahu.5 Nevidí v tom však vadu, pokud ona dbalost o vlastní soukromí, v Polsku často označovaná jako „grilaření", existuje za podmínek politické suverenity. Individuální svoboda je postavena na svobodě politické, která vytváří určitý rámec pro svobodu chápanou jako možnost seberealizace. V této perspektivě je zájem o stát chápaný jako obecné dobro, o jeho suverenitu, současně zájmem o individuální svobodu každého občana. Problém může nastat, pokud se grilaření stane tím nejdůležitějším. Takové riziko se tají v postoji, kterému další politický filozof Dariusz Gawin říká „połaniecczyzna".6 Pokud konformita převáží nad zájmem o obecné dobro, svoboda se dostane na roveň svévole. Proto je nezbytná existence jiných hodnot. Svoboda je hodnotou, jež podmiňuje ty ostatní, umožňuje zvolit dobro. Není však hodnotou nadřazenou. Połaniecczyzna je nebezpečná, protože vyvolává, řečeno neodborně, malátnost. Svoboda ztotožněná s vlastní vůlí, odtržená od smyslu pro povinnost, nespojená s kodexem hodnot, s morálkou, je pojmem s překrouceným významem. Když dnešní stoupenci republikánské tradice mluví o svobodě, zdůrazňují nezbytnost existence státu, který by naplňoval současný model paideie, chápané mimo jiné jako výchova ke svobodě (což mnohokrát zdůrazňoval bývalý ministr školství profesor Ryszard Legutko). Svoboda v tomto pojetí nejenže není pedagogikou ohrožena, ale je na ní zcela závislá.

„Demokracie není systémem provždy daným a jednou nabytá suverenita neznamená doživotní bezpečnost. (...) Demokracie je vždy nedokončeným experimentem, který prověřuje další a další generace v jejich schopnosti důstojně užívat svobody."7 Po smolenské katostrofě mnozí konzervativní publicisté zdůrazňovali, že stát se musí nezbytně konfrontovat s perspektivou vlastní konečnosti. Je nutno pohlédnout na něj jako na útvar, který nejen co do své budoucnosti, ale ve smyslu své existence jako takové spočívá v rukou občanů. Politolog Marek Cichocki charakterizoval v jednom svém filozofickém eseji dnešní pojetí ontologie politických podmětů: „O politických tělesech neuvažujeme v perspektivě jejich konečnosti - právě naopak - intuitivně předpokládáme, že jsou stálá, což může mít špatné důsledky, protože se tak zbavujeme zodpovědnosti za svou zemi."8V podobném duchu se nejednou vyjadřoval publicista Rafał Ziemkiewicz, který, už ne z pozice filozofa, ale s odvoláním na dějiny, zdůrazňoval nutnost vzít v potaz obtížnou geopolitickou pozici Rzeczpospolité, která se nemůže vzdát úsilí o vlastní svébytnost. Na stránkách týdeníku Uważam Rze varoval: „Většina lidí zcela vytěsňuje myšlenku, že existence suverénního Polska může být jakkoli ohrožena. Žijeme dnes v blaženém přesvědčení, že současný svět pro nás neznamená žádnou hrozbu, že máme jen přátele, že náš neustálý civilizační vzestup proběhne sám od sebe díky pomoci Unie a že nemáme před kým se bránit."9 Svoboda (ta politická a skrze ni také ta individuální) by měla rodit zodpovědnost. Existence státu závisí na jeho občanech. Je nutné si uvědomit, že není věčnou entitou, a proto je třeba vzít za něj odpovědnost.

V konzervativním pojetí svobody je také záhodno vzít v potaz hlas církve, která se touto otázkou v rámci veřejného diskursu mnohokrát zabývala. Svoboda člověka je daná samou skutečností, že je člověkem. Benedikt XVI. ještě jako kardinál Ratzinger konstatoval, že je schopností založenou v aktu stvoření,10 tudíž určitou potencialitou, která se nenaplňuje v každém člověku, protože ne každý dorůstá k pravdě svého lidství. Člověkem skutečně svobodným je ten, kdo odhalil, k čemu je povolán, a který k tomu směřuje a realizuje pravdu své existence. Svoboda v křesťanském pojetí má především pozitivní charakter (na základě tomistické svobody k dokonalosti),11 člověk je svobodný k pravdě, k dobru. Osvobození ztotožňuje papež se svévolí. Vede k anarchii a nihilismu. Benedikt XVI. mnohokrát varoval před ideologiemi, které chtějí člověka zbavit všech pout, aniž by mu za to cokoliv nabízely. Jeho předchůdce Jan Pavel II. se také často odvolával na svobodu (dalo by se říci, že výchova ke svobodě je základem jeho učení), mluvil o ní však vždy v perspektivě zodpovědnosti. V diskusích věnovaných svobodě slova či mravnosti se církev vyslovuje pro svobodu, která není oprávněna narušovat důstojnost lidské existence, není totožná s oproštěním od norem, od morálky, nýbrž se naplňuje v rámci principů, které plynou z pravd víry a které víru neomezují, nýbrž exponují (člověk volí dobro pouze tehdy, je-li svobodný). Podle definice, kterou předkládá církev, spočívá svoboda v lidské přirozenosti. Z člověka pramení, ale člověk je také její hranicí, jejíž překročení zbavuje svobodu smyslu. Bariérou je jí nejen jiný člověk, ale lidství jako takové. Pokud zrazujeme vlastní poslání, překračujeme pravdu bytí člověkem, tedy jednáme-li „ne-lidsky", upadáme do nesvobody. Svoboda je hluboce humánní hodnotou. Narozdíl od už zmíněných postmoderních tezí nechápe křesťanství pravdu jako ohrožení lidské svobody, ale jako její nezbytný předpoklad.

Dnešní politika potřebuje znovu získat patřičný status. Hesla typu „Nedělejme politiku, stavme školy", by měla být odstavena. Politikum není ničím z podstaty věci pejorativním a být politikem neznamená automaticky vypočítavý pragmatismus. Je zapotřebí obnovit víru v politiku. Povzbudit Poláky, aby využívali svého aktivního i pasivního volebního práva. Nejlepším způsobem, jak v očích Poláků politikum rehabilitovat, je vrátit do veřejného života hodnoty. Po hodnotách toužíme kvůli nim samým, jsou nezpochybnitelné. Katolický kněz a filosof Józef Tischner systematizoval v práci Etika hodnot a nadějí hodnoty, které - ač mají objektivní ráz - jsou uspořádány hierarchicky. V této charakteristice patří svoboda k hodnotám duchovním (které vedou k hodnotám nejvyšším, otevírajícím se Absolutnu). Není tedy nejdůležitější hodnotou, ale umožňuje existenci vyšších hodnot. V dnešní situaci potřebuje Rzeczpospolita svobodu, která spočívá v tom, že užíváme práv, jimiž jsme jako občané obdařeni. Politici mají „dělat politiku", protože ta je zvláštním způsobem naplňování svobody, prodloužením etiky. Zodpovědnost za zemi můžeme přijmout jenom tehdy, pokud si uvědomíme vlastní svobodu. A skutečnost, že jsou svobodní, budou chtít Poláci využít; zapojí se do aktuálního dění, pokud se změní přístup k politice. Politika chápaná jako odpověď na hodnoty, jako způsob naplňování hodnot ve veřejném životě, přinese v důsledku schopnost svobody užívat, a tedy zodpovědnost. Svoboda a politikum se vzájemně podmiňují. Pokud si uvědomíme vlastní svobodu, měl by tím začít proces obnovy hodnot v politice a návrat hodnot do politiky.

Promítá se probíhající diskuse o svobodě nějakým způsobem do reálné politiky? O mnoha věcech se zkrátka „mluví". Probíhají jednání ohledně zákona o in vitro, každou chvíli se vrací otázka tzv. registrovaného partnerství, potratů - coby projektů, jež mají směřovat ke svobodě jedince (tak své stanovisko zdůvodňují středolevicoví a levicoví politici). Zdá se, že v tomto sporu postmoderní koncepce svobody - přitakání menšinovému diskursu, apoteóza jedince - soupeří s konceptem konzervativním, který se přiklání ke společenství a se zřetelem na dobro státu mimo jiné straní rodině coby základu života společnosti. Jednotlivé strany debaty se v těchto diskusích nepochybně citově angažují (více než v ekonomických otázkách), což v budoucnu může přinést schválení nových zákonů. Pro polskou společnost byl dosud příznačný umírněný konzervatismus, přihlíželo se ke stanovisku církve. Není však jasné, zda se Polsko pod vlivem rostoucí lhostejnosti vůči politice a postmodernistických koncepcí, na Západě tak rozšířených, nevydá módní cestou postmoderny. Zásadní je proto vědomí vlastní svébytnosti. Schopnost užívat občanské svobody je důsledkem vlastenecké výchovy. Svoboda je péčí o vlastní identitu. Jeden z konzervativních publicistů nedávno napsal, že neexistuje evropský démos.12 Nadnárodní integrace, přesun rozhodovacích kompetencí ze států na širší společenství, svobodu neposílí. Zárukou svobody coby participace je stát. Budoucnost Rzeczpospolité tedy závisí na tom, zda si Poláci svou svobodu uvědomí, a v důsledku toho pocítí přímou zodpovědnost za osud vlastní země. Svoboda se přitom nebude moci naplnit, aniž by bylo rehabilitováno politikum. Obnova hodnot v politice je tedy procesem nutným a neodkladným.

Poznámky

1. J. S. Mill, O svobodě, přel. K. Kosterka, 1891, s. 19.

2. Viz rozhovor s Jackiem Podsiadło, „Książki Magazyn do czytania", 1/2011, s. 53.

3. Z. Krasnodębski, Filozofia III RP czyli od „antypolityki" do „postpolityczności",

http://www.omp.org.pl/artykul.php?artykul=44.

4. J. Kochan, Wolność a postmodernizm, http://www.nowakrytyka.pl/spip.php?article261.

5. Viz D. Karłowicz, Konfederaci z Soplicowa, Teologia polityczna, 6/2012, s. 19-25.

6. Viz D. Gawin, Świat nieprzedstawiony i jego polityczna reprezentacja, Teologia polityczna, s. 27-37. (termín se vztahuje k románu Rodina Polanieckých Henryka Sienkiewicz; už soudobá kritika vnímala toto rodové jméno jako symbol povrchní, dětinské středněstavovské mentality bez přesahu občanských ctností - pozn. překl.)

7. G. Weigel, Lepsza koncepcja wolności, Teologia polityczna, 5/2009-2010, s. 280.

8. Viz M. Cichocki, Śmierć i polityka, Teologia polityczna, 6/2012, s. 39-49.

9. R. Ziemkiewicz, Kryzys polskiej woli, Uważam Rze, 14-20 V. 2012, s. 26-27.

10. J. Ratzinger, Bůh a svět. Tajemství křesťanské víry. Rozhovor s Peterem Seewaldem,Karmelitánské nakladatelství 2010.

11. Viz G. Weigel, Lepsza koncepcja wolności, Teologia polityczna, 5/2009-2010, s. 276.

12. Viz P. Lisicki, W stronę oświeconego absolutyzmu, Uważam Rze, 20-26. VIII. 2012, s. 3.

Přeložila Lucie Szymanowská.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.

Revue Politika 12/2012

 

 

Další informace