Jiří Baroš, Politická moc a ústavní demokracie. Za konzervatismus ústavních forem

Podrobnosti

Kategorie: Politické myšlení

http://www.revuepolitika.cz/clanky/1699/politicka-moc-a-ustavni-demokracie

MacIntyre jako někdo, kdo navazuje na klasickou (tj. aristotelsko-tomistickou) tradici, nemá s liberální modernitou, a tudíž i s moderními konzervativci slitování. Otec moderního konzervatismu Edmund Burke by se s představiteli klasické tradice jistě shodl na odporu k moderním spekulativním filozofickým systémům, neboť pro politiku je rozhodná praxe, praktická moudrost a prozíravost. Burkovo pojetí vztahu teorie a praxe se ovšem zásadním způsobem odlišuje od Aristotelova, pro něhož je v konečném důsledku nadřazená teorie a teoretický život.² Burke nemá žádný smysl pro to, že nejlepší ústava je vynálezemrozumu. Vzniká totiž z vědomé aktivity a plánování otců zakladatelů. Ti se snaží navrhnout nejlepší ústavu, jež by co nejvíce odpovídala přirozenosti. S klasickými autory se tak Burke neshodne na tom, že zrod dobrého politického řádu může být veden uvažováním. Jde podle něj totiž o přirozený, nějakou základní úvahou neřízený, takřka nepostřehnutelný proces, ztělesňující moudrost věků.³

Na základě výše řečeného je zřejmé, že burkovský konzervatismus nemohl být po pádu komunismu životaschopnou myšlenkovou alternativou.⁴ V době přechodu k demokracii zde totiž nebyla nosná, z generace na generaci přenášená tradice, na niž by bylo možné „přirozeně" navazovat. Zkušenost totalitarismů 20. století vedla i českého ústavodárce k tomu, že byl přijat nový model konstitucionalismu, v němž se lidská práva stala soudně vynutitelnými.⁵ Nebylo možné navázat na prvorepublikový model konstitucionalismu, v němž základní práva neměla přímé právní účinky a byla chápána pouze jako monology zákonodárce. Lidská práva byla vydána všanc zákonodárci i za komunismu,⁶ a proto bylo třeba hledat nějaké první principy, na kterých liberálně-demokratický režim založit, a ty pak zhmotnit v ústavním pořádku. Bylo třeba založit nový politický řád na rozumu, tj. na aplikaci určitého abstraktního modelu politického řádu.⁷ To bývá úkolem otců zakladatelů; na rozdíl od Spojených států amerických jsme ovšem nějaké mimořádné zakladatele, kteří by sepsali a okomentovali ústavu, neměli. Asi proto i u nás, jako v Německu,⁸ nemůže býtoriginalismus, dovolávající se úmyslu, resp. vůle zakládající generace, přijatelnou alternativou ústavněprávní interpretace.⁹ To ale nebrání požadavku, aby tím, co by námi mělo být nejvíce ctěno, byly principy, na nichž ústava spočívá. Ta přitom „není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a pro­cesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnotydemokratické společnosti" (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93).

Ústavní formy a moderní konstitucionalismus

Edmund Burke ve svých Úvahách vyzdvihl britskou ústavu, jež je podle něho jedinou zárukou práva a svobody.¹⁰ Ovšem i američtí žáci Leo Strausse, velkého kritika liberální modernity, úctu k formám ústavní demokracie proti pokrokářskému demokratismu politické vědy vehementně obhajují.¹¹ Demokraté totiž nedoceňují význam různých forem chování, jak prorocky poznamenal již v první polovině 19. století Alexis de Tocqueville: „Tato nevýhoda, kterou lidé v demokraciích vidí ve formách, je nicméně právě to, co činí formy pro svobodu tak užitečnými, protože jejich hlavní zásluhou je, že slouží jako bariéra mezi silným a slabým, vládnoucím a poddaným, že zadržuje jednoho a dává druhému čas, aby se zorientoval. Formy jsou tedy v chování tím nezbytnější, čím je svrchovaná moc aktivnější a silnější a čím se jednotlivci stávají netečnějšími a slabšími. Tak mají demokratické společnosti přirozeně větší potřebu forem než společnosti ostatní, ale právě tak zcela přirozeně si jich méně váží."¹² Podle Tocquevilla jsou to právě ústavní formy, co lidem umožňuje vládnout si efektivním způsobem. Činí politickou svobodu možnou, protože fakticky představují politickou svobodu v praxi.¹³ Vytvářejí přitom překážky, které zabraňují vůli lidu okamžitě dosáhnout toho, co si přeje. Vůle lidu často směřuje proti svobodě.

Pokud Tocqueville hovořil o užitečnosti forem, měl na mysli fenomén konstitucionalismu. Základní nástroje, kterých konstitucionalismus využívá, jsou reprezentace a dělba moci. Ústavní formy jednak vymezují jednotlivé moci vlády (legislativa, exekutiva a soudnictví), ale také to, kým mohou být jednotlivé moci vykonávány, a způsob, jak mají být vykonávány.¹⁴

Pojem moci se stal základním stavebním prvkem moderního konstitucionalismu díky Thomasi Hobbesovi.¹⁵ Ten se rozhodl překonat aristotelský konstitucio­nalismus, který neumožňoval vyřešit teologicko-politický problém.¹⁶ Oproti ideálu smíšeného zřízení, jež se pokoušelo smísit vše rozumné a spravedlivé z nároků různých společenských skupin, postavil Hobbes představu suverénního státu. Jeho Leviathan má k dispozici tolik na něj přenesené moci a síly, že je schopen formovat vůli všech jednotlivců k míru doma a k vzájemné pomoci proti nepřátelům zvnějšku.¹⁷ I když Hobbes ustavuje rozlišení mezi státem a společností tím, že zbavuje suveréna povinnosti vychovávat lidi ke ctnosti, zůstává jeho přístup ke konstitucionalismu problematický. Suverén totiž musí být poslouchán bez ohledu na to, co dělá. Proto u Hobbese neexistuje ústava zajišťujícíomezenou vládu.¹⁸ Myšlenka materiálních omezení výkonu vládní moci přitom leží v jádrumoderního konstitucionalismu.¹⁹ Na jeho konstrukci se rozhodujícím způsobem podíleli John Locke a Charles-Louis de Montesquieu.

Lockův systém vlády není pouhou suverenitou, ale vláda získává formální strukturu(převaha legislativy je modifikována výkonnou a federativní mocí. Ty jsou nadány rozsáhlou diskrecí). Respekt k formální struktuře vlády zajišťuje, aby svoboda nebyla ze strany suveréna ohrožována. Montesquieu zase vymezil jako formu vlády, v níž je politická svoboda nejlépe zajištěna, anglické zřízení. V něm jsou jednotlivé moci (zákonodárná, výkonná a soudní) od sebe navzájem odděleny.²⁰ Z těchto hlavních architektů moderního konstitucionalismu vyšli při vytváření ústavy američtí otcové zakladatelé. Americká ústava zavádí republikánskou vládu, neboť všechny části vlády vyvěrají z lidu. Zároveň je tato vláda zcela reprezentativní, protože lid nikdy nevládne přímo, ale vláda se deleguje na malý počet občanů zvolených ostatními.²¹ Dělba moci je právě formou či strukturou republikánské vlády, která umožňuje, aby lid vládl zprostředkovaně. Je tak vhodným lékem na slabost a nepořádky dřívějších republik, které vedly k jejich diskreditaci. Představujenerepublikánský prvek ve svých důsledcích podporující republikanismus.²²

Politická věda a ústavní formy

Dělba moci - chápaná ovšem nikoliv jako absolutní oddělení jednotlivých mocí, avšak naopak jako jejich propojení a promíšení, aby se za účelem zachování nezávislosti každé z nich mohly kontrolovat navzájem²³ - a reprezentace jsou tak nutné pro omezenou vládu, v níž by mohla být zajištěna svoboda (tj. bezpečí od strachu z ostatních občanů a podíl na vládě). Omezená vláda je v demokratickém světě možná jedině tehdy, když jsou lidé ochotni dát své vůli nějaké limity. K tomu dochází přijetím ústavy.²⁴ Podle Harveyho C. Mansfielda, jednoho ze tří konzervativních profesorů na harvardském Department of Government, ovšem moderní politická věda zcela ignoruje důležitost ústavy. Význam pro ochranu svobody podle ní mají toliko mimoústavní faktory. Protože to byli v našem prostředí právě konzervativní autoři, kteří založili politologii na empiricko-analytickém přístupu,²⁵ bude zajímavé rozebrat některé argumenty, které lze vůči ní z perspektivy zastánců ústavní demokracie směřovat.²⁶

V ústavní demokracii si přitom lidé zvolili, že omezí svoje volby. Tím konstitucionalizují či formalizují své chování. Pokud je něco formalizováno, děje se tak za nějakým účelem, jež se může stát také příčinou chování.²⁷ Tak např. úřad prezidenta se může stát příčinou jeho konkrétních kroků. Právě díky němu mohou být u osoby jeho nositele povzbuzovány jemu vlastní ctnosti a z „prostého" politika se může stát státník. Formy indikují směr, kudy jít. Díky své přitažlivosti se stávají příčinami toho, jak jít či jak daného cíle dosáhnout.²⁸Zároveň poskytují standard, který umožňuje příslušné chování posuzovat.

Pro politickou vědu je naproti tomu typická metodologická pochybnost k ústavě. Ústavní formy totiž pouze zakrývají to, co se opravdu děje - hru neformálních a soukromých cílů (tj. zájmů a hodnot konkrétních aktérů). Proto je třeba je demaskovat. Ústava neurčuje chování, neboť rozhodující jsou sociální podmínky jednání. Stejně tak se politická věda dívá s nepochopením na klíčová, navíc pro další kauzy „auto­ritativní" rozhodnutí soudů. Nevidí je motivovaná ústavněprávními argumenty, ale politickými cíli, resp. soudci preferovanými politickými výstupy.²⁹

Proto je podle Mansfielda možno konstatovat, že političtí vědci ztratili víru v rozum. Chtějí více a více demokracie, a proto útočí na ústavní formy.³⁰ Formální ústavní struktury jsou pro progresivisticky orientované politické vědce problematické i proto, že znemožňují vládě jednat efektivním způsobem a bezprostředně odpovídat na přání lidu. Političtí vědci si neuvědomují, že ústavní formy jsou důležité proto, aby vůli lidu brzdily a vylepšovaly, a tím ji - a to v jejím vlastním zájmu - činily rozumnější. Skrze tento proces se má z vůle stát úmysl.³¹ Politická věda ovšem vůli lidu rozpouští v partikulární vůle různých společenských skupin. Ty mezi sebou vytvářejí nahodilé (vítězné) koa­lice. Podle slavného politologa Roberta A. Dahla jsou proto jediným řešením nutně arbitrární vlády elit v demokracii volby a politická soutěž.³² Tyto nástroje Dahl klade do kontrastu s ústavními formami, neuvědomuje si ale, že i volby jsou jednou z (nerepublikánských) ústavních forem, navíc oproti losu aristokratickou!³³

Ústavní demokracie

Porozumění charakteru politiky v současných demokraciích předpokládá porozumění ústavě a ústavním formám; demokratické politické režimy nelze analyzovat bez porozumění konstitucionalismu.³⁴ Zároveň ale nelze demokracii s konstitucionalismem směšovat; ústavní demokracie v sobě subtilně mísí demokratické a ústavní teorie.³⁵ Domnívám se, že velká výzva pro české konzervativní, zároveň ale i moderní politickou vědou formované myšlení bude ve způsobu chápání demokracie, tj. i v tom, do jaké míry bude schopno konceptualizovat a zhodnotit roli a funkci ústavních forem. Političtí vědci ovšem s rozlišením, majícím zásadní normativní implikace, mezi reprezentativní a ústavnídemokracií³⁶ nepracují, ale klíčové je pro ně odlišení mezi konkurenčním a konsensuálním modelem demokracie.³⁷

Ústavní demokracie v sobě spojuje představu, že by měli vládnout lidem svobodně zvolení reprezentanti, ovšem tito činitelé musí respektovat určitá substantivní omezení své autority.³⁸ Naproti tomu koncept reprezentativní demokracie zdůrazňuje pouze význam (otevřených) procesů (tj. diskusí a debat) v politice umožňujících svobodnou volbu. Konkrétní volby přitom musí být vždy otevřeny k redefinici ve světle nových argumentů a poznání. Česká republika se rozhodla přijmout model ústavní demokracie. V našich podmínkách totiž platí, že jakékoliv politické volby, zhmotnělé v právních normách, musí vždy respektovat základní konstitutivní hodnoty demokratické společnosti. Určité základní hodnoty jsou nedotknutelné, postavené nad zákonodárnou kompetenci, a proto i ultra vires Parlamentu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93).

Ústavodárcem zvolenou koncepci ústavní demokracie a obecně logiku ústavních forem nedostatečně reflektuje významný konzervativní politolog Petr Fiala, jestliže tvrdí, že „klíčovým principem zastupitelské demokracie je rozhodování lidu prostřednictvím voleb, tento princip je důležitější než cokoliv, co je kodifikováno v ústavě nebo kdekoliv jinde".³⁹Je pravda, že Fiala na jednu stranu (také) zdůrazňuje, že demokracie „více než mechanismus většinového rozhodování vyžaduje demokratickou politickou kulturu a sdílený hodnotový řád". Na druhou stranu ale nedoceňuje, do jaké míry jsou tyto hodnoty, které musí většina akceptovat jako axiom, neboť jsou „předpokladem i podmínkou demokratické společnosti",⁴⁰ obsaženy v ústavním pořádku. Ten je přitom vykládán, nikoliv abstraktně, ale případ od případu, podle něj „zbytnou institucí"⁴¹ústavního soudu. Ústavní demokracie neponechává vše občanské kultuře, ale fundamentální systém hodnot vtěluje přímo do ústavního pořádku, jehož úkolem je integrace národa kolem těchto hodnot. Všechny státní orgány jsou zavázány realizovat tyto hodnoty v praxi, přičemž nad dodržováním této povinnosti bdí právě ústavní soud.⁴²Naši demokracii nelze interpretovat toliko restriktivně (pouze) jako demokracii reprezentativní, ale konzervativní myšlení by mělo vzít vážněji, a to právě pro jejich funkci normativního standardu, i ústavní formy.

Poznámky

1. Srov. MacIntyre, A. Ztráta ctnosti. Praha: OIKOYMENH, 2004, s. 258n.

2. Blíže viz Baroš, J. K základům koncepce spravedlivé polis u Platóna a Aristotela,Distance, 3/2005, s. 66-75.

3. Viz Strauss, L. Natural Right and History. Chicago: The University 
of Chicago Press, 1953, s. 322n. a Mansfield, H. C. „Edmund Burke". 
In: Strauss, L. - Cropsey, J. (eds.). History of Political Philosophy. Chicago: The University of Chicago Press, 1953, s. 687-709.

4. Srov. obdobně Joch, R. „Deset let liberálně-konzervativní politiky v ČR". In: Mikš, F. (ed.). Česká konzervativní a liberální politika. Brno: CDK, 2000, s. 140. Podle Jocha byl ve společnosti, ve které bylo v prvé řadě třeba určit směr, kterým se má ubírat, mnohem vhodnější, správnější a relevantnější konzervatismus metafyzický oproti britskému, empiricko-skeptickému konzervatismu. V této stati se ovšem snažím o rozšíření porozumění konzervatismu, když formuluji - s odkazem na některé americké konzervativce - koncepci konzervatismu založeného na úctě a věrnosti (k) ústavním formám.

5. Náš model konstitucionalismu přitom navazuje především na konstitucionalismus, který se vyvinul v poválečné západní Evropě. Poválečný konstitucionalismus překonal předválečný kelsenovský model ústavního soudnictví, který popíral jurisdikci ústavních soudů nad základními právy. K tomu srov. blíže Stone-Sweet, A. Governing with Judges. Constitutional Politics in Europe. Oxford: Oxford University Press, 2000.

6. Wagnerová, E. „Základní práva". In: Bobek, M. - Molek, P. - 
Šimíček, V. (eds.). Komunistické právo v Československu - Kapitoly z dějin bezpráví. Brno: MPÚ MU, 2009, s. 330-363.

7. Zde vycházím z distinkce obsažené v článku Paula W. Kahna Reason and Will in the Origins of American Constitutionalism. 
The Yale Law Journal, 3/1989, s. 449-517.

8. Srov. Kommers, D. P. The Constitutional Jurisprudence of the Federal Republic of Germany. Durham: Duke University Press, 1997, s. 42n.

9. Výjimkou je asi Roman Joch, jenž hájí originalismus proti doktríně tzv. living constitutionv textu Ústavní otcové, nabijte si muškety!, který vyšel dne 21. 5. 2011 v Lidových novinách. Oproti němu si myslím, že „dworkinovská" snaha o propojení ústavního práva a morální či politické filozofie je mnohem přesvědčivějším způsobem ústavněprávní interpretace, neboť představuje neustálou aktualizaci praktického rozumu při řešení konkrétních složitých právních případů. Interpret ústavy hledá vždy sebekriticky a s připuštěním revize svého názoru lepší koncepci některého z konceptů obsažených v ústavě. Jde tak o neustálou, systematickou a kritickou snahu o nalezení nejlepšího porozumění danému normativnímu konceptu. Srov. Barber, S. A., Fleming, J. E.Constitutional Interpretation: The Basic Questions. Oxford: Oxford University Press, 2007.

10. Burke, E. Úvahy o revoluci ve Francii. Brno: CDK, 1997, s. 43.

11. Srov. Mansfield, H. C. Jr. America's Constitutional Soul. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 1993, s. 1-17 
a 137-162. Američtí žáci Leo Strausse se identifikovali s americkým režimem, i když je moderní, tj. je utvářen myšlenkami, které mají svůj původ v moderní politické filozofii. Přestože Strauss kritizoval modernitu z pohledu klasické tradice, bylo jeho hodnocení moderní Ameriky pozitivní, neboť má své kořeny v první vlně modernity, která je méně defektní než vlny následující. Navíc z pohledu klasické filozofie je možno na americký režim nahlížet pozitivně, neboť v sobě inkorporuje prvky konstitucionalismu. Viz Zuckert, C., 
Zuckert, M. P. The Truth about Leo Strauss: Political Philosophy and American Democracy. Chicago: The University of Chicago Press, 2008, s. 58-79.

12. Tocqueville, A. Demokracie v Americe. Praha: Academia, 2000, s. 594.

13. Srov. Mansfield, H. C. Jr. Tocqueville. A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2010, s. 37nn.

14. Srov. Berns, W. Democracy and the Constitution. Washington: The AEI Press, 2006, s. 3.

15. Viz Hobbes, T. Leviathan. Praha: OIKOYMENH, 2009, s. 62nn.

16. Tento problém byl dán přítomností církve jakožto lidského sdružení zcela nového druhu, které představovalo velkou výzvu pro uspořádání evropských středověkých a poststředověkých společností. Odpovědí na teologicko-politický problém, který vyvrcholil v náboženských válkách 17. století, byl vynález moderního suverénního státu. Blíže viz Baroš, J. Křesťanská modernita? Kontexty, 3/2009, s. 62-68.

17. Hobbes, op. cit., s. 120.

18. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 107.

19. Blíže viz Murphy, W. F. Constitutional Democracy. Creating and Maintaining a Just Political Order. Baltimore: The Johns Hopkins University Press, 2007, s. 6nn.

20. Montesquieu, Ch.-L. O duchu zákonů I. Praha: OIKOYMENH, 2010, s. 182-193.

21. Viz Madison, J., Hamilton, A., Jay, J. The Federalist Papers. Lexington: Soho Books, 2010, no. 10, s. 26n.

22. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 115. Jak ukázal Stephen Holmes, omezená vláda je mocnější než vláda neomezená. Zábrany kladené liberální ústavou arbitrárnímu výkonu vládní moci zvyšují schopnosti státu řešit jednotlivé společenské problémy a mobilizovat kolektivní zdroje pro společné cíle. Ústavní překážky vůli momentálních většin jsou pro někoho možná paradoxně koncipovány tak, aby usnadnily fungování demokracie, nikoliv aby ji paralyzovaly. Z historického úhlu pohledu se ukazuje ústavní demokracie jako nadřazená svým hlavním rivalům, neboť představuje jednu z nejefektivnějších filozofií budování státu. Viz Holmes, Stephen. Passions and Constraint. On the Theory of Liberal Democracy. Chicago: The University of Chicago Press, 1995.

23. Viz Madison, Hamilton, Jay, op. cit., no. 47 a no. 48, s. 139-145.

24. Berns, op. cit., s. 13.

25. Srov. Fiala, P. „Integrální osobnost Vladimíra Čermáka." In: Vladimír Čermák. Člověk-filozof-soudce. Brno: MU, 2009, s. 14. Empiricko-analytický přístup v politologii se stal posléze, stejně jako k tomu postupně došlo i v poválečném Německu (srov. blíže Fiala, P. Německá politologie. Brno: CDK, 1995), institucionálně dominantním. Prvním vedoucím brněnské Katedry politologie byl politický filozof Vladimír Čermák, ovšem i s ohledem na to, že Čermák byl v roce 1993 jmenován soudcem Ústavního soudu, je možno konstatovat, že brněnská politologie se rychle rozešla s normativním (přičemž jistě konzervativním, byť jakkoliv specifickým) přístupem Vladimíra Čermáka a etablovala se jako „bašta" empiricko-analytického přístupu. Možná právě kvůli dominanci empiricko-analytického přístupu v našem prostředí je u nás jednou z nejméně rozvinutých subdisciplín politologie politická teorie. (Ke klíčovým konceptům politiky jako legitimita, reprezentace či suverenita existuje velice málo studií. Jednou z výjimek je monografie Vojtěcha Bellinga Legitimita moci v postmoderní době, Brno: MPÚ, 2009 či na pomezí politické teorie, právní filozofie a sociologie práva stojící práce Jiřího Přibáně.)

26. Politickou vědu samozřejmě kritizovala již v 50. letech starší generace autorů jako Leo Strauss či Eric Voegelin.

27. K významu správného chápání příčin ve filozofii práva a k jejich bohatšímu pojímáníu starých srov. Villey, M. La formation de la pensée juridique moderne. Paris: Puf, 2006, s. 191nn.

28. Srov. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 12.

29. Blíže viz Robertson, D. The Judge as Political Theorist: Contemporary Constitutional Review. Princeton: Princeton University Press, 2010, s. 11-27.

30. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 16n. Ostatně právě soudnictví, ona „nejméně nebezpečná moc", je založeno právě na rozumu, protože nedisponuje ani silou, ani vůlí, ale jedině úsudkem. Srov. Madison, Hamilton, Jay, op. cit., no. 78, s. 225.

31. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 154n.

32. Srov. Dahl, Robert A. A Preface to Democratic Theory. Chicago: The University of Chicago Press, 1956.

33. K historické formaci reprezentativní vlády a „smíšenému" (aristokratickému i demokratickému) charakteru voleb viz Manin, Bernard. The Principles of Representative Government. Cambridge: Cambridge University Press, 1997. Na podporu teze, že volby jsou jednou z ústavních forem, lze připomenout, že ve volbách nevystupuje lid jako suverén, tj. ve smyslu konstitutivní moci (lid jako zdroj a nositel moci), ale je toliko vykonavatelem moci, tj. soubor občanů - voličů - se pohybuje uvnitř moci konstituované. Srov. Klokočka, V. Ústavní systémy evropských států. Praha: Linde, 1996, s. 102nn. Přestože lid nemůže být ztotožňován s celkem nositelů volebního práva, platí, že i při tom, kdy lid vystupuje jako ústavní orgán, je lid jakožto suverén vždy přítomen a angažován. Viz Böckenförde, E.-W. Le droit, l'État et la constitution démocratique. Paris: L.G.D.J., 2000, s. 216.

34. Dle Mansfielda může ovšem moderní politická věda říct o konstitucionalismu velice málo či nic, protože není schopna 
akceptovat rozlišení mezi založením politiky ústavou a běžnou politikou 
pod ústavou. Lidé v ústavní demokracii si ovšem (ústavou) zvolili, že svoje volby omezí. Srov. Mansfield, op. cit. sub 11, s. 152 a 211n.

35. Srov. Murphy, op. cit., s. ix.

36. Tamtéž, s. 68-146.

37. Srov. Novák, M. „Proč je konkurenční demokracie pro Českou republiku vhodná?" In: Mikš, op. cit., s. 116-122. Dalším dělením, kromě právě zmíněného, je dělení meziparlamentní a prezidentskou demokracií. Srov. Hloušek, V. - Kopeček, L. Demokracie. Brno: MPÚ, 2003, s. 193-231.

38. Murphy, op. cit., s. 10.

39. Fiala, P. Politika, jaká nemá být. Brno: CDK, 2010, s. 153.

40. Fiala, P. Evropský mezičas. Brno: Barrister & Principal, 2010, s. 69.

41. Fiala, op. cit. sub 39, s. 41n. Ke kritice teze o zbytnosti ústavního 
soudnictví u nás srov. např. článek Iva Pospíšila Ústavní soud je pojistka před tyranií většiny v Mladé frontě Dnes dne 27. 9. 2010.

42. Kommers, op. cit., s. 45. Srov. již klasický argument federalistů, že právě soudům náleží stanovit smysl zákonů, tj. i ústavy jako základního zákona. Tím se totiž realizuje nadřazenost moci lidu nad jakýmkoliv úkonem delegované moci. Předpokladem, že zákonodárce bude sám sobě soudcem, je nelogický, neboť tento bude chtít zřídkakdy vynucovat ústavu oproti zákonům, které již schválil. Blíže viz Madison, Hamilton, Jay, op. cit., no. 78, s. 225n. a Breyer, S. Making our Democracy Work. New York: Alfred A. Knopf, 2010, s. 8.

Autor je politolog a právník. Zabývá se lidskými právy, politickou filozofií a vztahem náboženství a politiky.

Text původně vyšel v časopise Kontexty 3/2012.

Text byl publikován v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.

Revue Politika 7-8/2012

• < Předchozí
• Další >